Margareta Bauerová

„Tak byl doma [manžel] a přišel rozkaz: všechny ženy a děti – já už jsem měla tenkrát dítě – musejí z Jablonce pryč, že je fronta už blízko, ta východní. Manžel říkal: ‚Já mám jen tolik času, abych tě doprovodil na ten… kam vás to odvezou, a pak musím zase rukovat.‘ On musel do Míšně, zase nastoupit službu. Tu ruku už měl v pořádku, tak mne doprovázel. Vyložili nás v Karlových Varech a tam jsem dostala ubytování u nějaké rodiny v domě. On tam byl se mnou ještě dvě noci a pak musel rukovat. A pak přišel ten nálet na Drážďany. Viděly jsme, jak ty letadla lítaly. Říkala jsem si, no nazdar, jestli tady zahynu nebo v Jablonci, to je jedno. A tam jsem doma. Tak jsem sebrala věci a dítě a šla jsem na nádraží. Jely jsme zpátky, to byla taky cesta! Ale dokázaly jsme to. Do toho Děčína jsem se dostala nějak prvním vlakem. Celou noc jsme tam čekaly a na druhý den jsme jely do nějaké další stanice a tam byl nějakej nálet těch nízkoletících, tak jsem měla rozbitý kočárek, ale nám se nic nestalo. A pak odtud jsme jely do Liberce a tam mně došla trpělivost, tak jsem řekla: nic, vystoupíme a jdeme pěšky. Tak kočárek, dítě, zavazadlo, ruksak – a šly jsme domů pěšky. Věděla jsem, že to bude trvat dvě hodiny, ale došla jsem. A matka byla strašně ráda, že jsem se objevila. Řekla: ‚To jsi aspoň měla rozum.‘ A tak jsme v Rýnovicích u rodičů očekávali konec války, protože v mém bytě byli mezitím ubytováni nějací uprchlíci. Protože nenechali žádné prostory volné. Tam jsem nemohla, tak jsem byla v Rýnovicích u své matky.“