Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Margareta Bauerová (* 1923)

• narozena 1923 ve Mšeně u Jablonce nad Nisou

• 1927 přestěhování do Rýnovic

• obchodní škola v Jablonci nad Nisou

• 1939 práce v odborové organizaci Kreishandwerkerschaft, později v Deutsche Arbeitsfront (DAF)

• 1941 povinná služba v Reichsarbeitsdienstu (RAD)

• 1. února 1942 svatba s Friedrichem Bauerem, propuštění z RAD

• 1943 narozena dcera Gudrun

• manžel narukoval na východní frontu, raněn

• 1945 narozen syn Jan

• 1945 manžel zajat

• 1945 rodinná firma převzata správcem

• 1947 shledání s manželem

• 1951 přestěhování do Tisé, narozen syn Alfred

• 1968 vznik Prager Volkszeitung – redaktorka, dojíždění do Prahy

• 1969 založeno Kulturní sdružení Němců v Československu

• 1997 manželovo úmrtí

• žije v Ústí nad Labem

• 2013 oceněna medailí Adalberta Stiftera

Příběh Margarety Bauerové

Na malou Gretchen se dívali němečtí sousedi v Rýnovicích skrz prsty. Proč necvičí, jak se na správné německé dítě sluší, v Turnvereinu? Proč chodí do toho prapodivného Atusu a ještě k tomu do sousedního Mšena? Inu, Atus (Arbeiter Turn- und Sportverein) byl spolek dělnický, antifašistický. Celá rodina žila demokratickou tradicí a takovouto výchovu dostala i jejich dcera.

Ohlasy nacistického hnutí u sudetských Němců

Margareta Bauerová se narodila roku 1923 ve Mšeně u Jablonce nad Nisou, kde její otec pracoval v továrně na tyčové sklo. Matčin bratr vybudoval v nedalekých Rýnovicích u Jablonce nad Nisou továrničku na výrobu skleněných perel a zaměstnal v ní i příbuzenstvo. V prvním patře tovární budovy dokonce ubytoval Grétiny rodiče, kteří se v roce 1927 do Rýnovic přestěhovali. S rodným Mšenem ovšem pamětnice zůstala spojena i nadále. Nelenila docházet spolu s dalšími třemi či čtyřmi dětmi na cvičení do mšenského Atusu, protože v Rýnovicích byl jen Turnverein. To se ovšem nelíbilo tamějším Němcům, kteří podlehli vábení nacionálního socialismu v sousedním Německu a toužili se spojit s říší.

„Oni věřili, že po tom připojení získají práci a že bude klid a mír, ale to nebylo. Oni nechtěli věřit, že Hitler připravuje válku. (…) Ani Henlein o tom nevěděl. Ten byl zneužit Hitlerem. Oni potřebovali někoho, kdo tady ty lidi zburcuje, a ten Henlein byl schopný to udělat. A potom, když už viděli, kam to vede, tak bylo pozdě.“ A tak s nadšením posílali svoje syny do německé armády a na rodinu Margarety Bauerové se dívali jako na zrádce.

„Pak ale ta válka podle očekávání přišla, a jak byli první padlí v Polsku a ženy začaly nosit černé šátky, tak moje rodiče začali [sousedé] zase zdravit… Důvod, proč tomu tolik lidí podlehlo, té henleinovské straně, byla asi ta nezaměstnanost. Protože v Německu tenkrát stavěli silnice a z pohraničí tam lidé jezdili pracovat. A ti pak samozřejmě byli propagátory Hitlera. Každý myslel, že to bude dobré, že budou mít práci, že se budou mít bůhvíjak dobře…“

Konec školy, mladá léta

Po ukončení základní školní docházky absolvovala Margareta Bauerová střední obchodní školu v Jablonci, kde se naučila psaní na stroji, těsnopisu a dalším dovednostem obchodní administrativy. Po škole nastoupila práci v odborové organizaci, která sloužila místním řemeslníkům a živnostníkům (Kreishandwerkerschaft). S nástupem nacionálního socialismu byly ovšem dosud fungující sociálně demokratické odbory převedeny násilně pod novou všeodborovou organizaci DAF (Deutsche Arbeitsfront). Pamětnice tam poté vykonávala stejnou práci.

Začátek války, svatba v uniformách

Ale i za války jde život dál a mladá dívka se seznámila s mládencem, rovněž Němcem, který po ukončení vojenské služby v československé armádě pracoval v Jablonci jako pasíř.

Když byl v Rýnovicích v roce 1938 založen podnik přesné mechaniky a optiky Feinapparatenbau Jena (FAB) jako dceřiná společnost koncernu Zeiss-Ikon, chopil se mladý Friedrich Bauer příležitosti a získal tam místo díky tomu, že se vyučil zámečníkem. Osud tomu chtěl, že se na pouti v Rýnovicích seznámil s Margaretou, o čemž pamětnice vypráví s humorem. Nicméně do milostného vztahu zasáhla válka. Friedrich Bauer musel narukovat a pamětnice nastoupila povinnou říšskou službu RAD.

„Já jsem se vdala až v roce 1942, a to v Německu. Mezitím jsem totiž byla v pracovní službě – když mi bylo osmnáct, tak jsem dostala povolání na RAD – Reichsarbeitsdienst. Tam jsme museli odsloužit půl roku… Ti, kteří neměli vyšší školu [než základní], tak šli na tzv. Pflichtjahr do nějaké rodiny dělat jako děvečky, hlídat děti nebo něco podobného, a ti, co měli vyšší školu, jako já tu obchodní, tak šli na Reichsarbeitsdienst. Já jsem byla v Dolní Lužici v Pliskovicích poblíž Kamence.“

V té době její přítel dostal v Jablonci byt, na který mladý pár dlouho toužebně čekal. Aby o byt nepřišli, bylo třeba, aby se vzali. Friedrich Bauer byl v té době na výcviku a očekával odvelení na východní frontu. Původně si dělal naděje, že nebude muset do války, protože továrna provozovala válečnou výrobu, například letecké zaměřovače nebo periskopy do ponorek. Tato úvaha však nevyšla. Pravděpodobně mu uškodilo to, že s českými dělníky přes varování otce pamětnice mluvil česky. Zdálo se mu to přirozené, jeho šéfům ovšem nikoli. Friedrich Bauer byl totiž všechno, jen ne voják, ze kterého by měl führer radost. Jeho koníčkem bylo kreslení a malování, k vojenské službě přistupoval více než vlažně.

Musím se vdávat

A teď o to úporněji naléhal na Margaretu, aby se nějak uvolnila ze služby, aby mohli uzavřít sňatek. Ta to zkoušela, jak se dalo. „Zavolej si Leyovi,“ řekla jí jednoho dne scharführerin výsměšně. Robert Ley byl vrcholový pohlavár NSDAP a říšský organizátor pracovních služeb. Volat mu v této záležitosti bylo samozřejmě zcela absurdní. A přesně to kurážná pamětnice udělala.

„Tak jsem tam zavolala, byla jsem tak smělá, že jsem to udělala. Řekla jsem, že se musím vdávat, a on si myslel, že jsem v jiném stavu. Já jsem ho při tom nechala; že ten důvod byl jiný, o tom se nemluvilo. Pak jsem telefonovala svým rodičům, že se budu vdávat. No, říkali, že jsem se zbláznila, ale slíbili účast. Manžel byl tenkrát v nějaké vesnici u Chemnitzu. Tak jsem tam zajela. A 2. února 1942 jsme měli svatbu.“  

Je třeba si uvědomit, že v nacistickém Německu bylo mateřství záležitostí posvátnou. Každý novorozenec byl potenciálním vojákem či budovatelem říše.

Svatba byla poznamenána válečnou dobou. „On v uniformě, já v uniformě, nic jiného jsme neměli.“ Místo bílých šatů se závojíčkem měla nevěsta vycházkovou uniformu RAD, naštěstí ne ten modrý pracovní úbor s červeným šátkem. Margareta Bauerová se smíchem vzpomíná, jak na ten šátek reagoval býk sedláka, u kterého v rámci říšské služby předtím pracovala.

Sňatkem zároveň skončila pracovní povinnost Margarety Bauerové, a co bylo nejdůležitější, odpadlo jí půl roku povinné služby v tzv. Kriegshilfsdienst. Vzhledem k jejímu vzdělání se s ní počítalo jako s pomocnicí letecké zpravodajské služby, kterým se přezdívalo „Blitzmädel“. Neměla přesnou představu, co takové nasazení obnáší, ale věděla zcela jistě, že není o co stát.

Válečné manželství

Pak už mladý manželský pár rozdělila válka a každý se protloukal zvlášť. Často hodně dramaticky. Friedrich Bauer byl zařazen do šesté armády a v bojích u Stalingradu měl obrovské štěstí v neštěstí: onemocněl úplavicí a byl poslán letadlem s transportem raněných do týlové nemocnice. Po vyléčení byl nasazen v Itálii, kde byl raněn do ruky tak, že snad žádná větší kost nezůstala celá. Verdikt lékařů lazaretu v Landsberg am Lech byl tvrdý: amputovat. Zoufalé Margaretě Bauerové se podařilo, že mu bylo povoleno převezení do domovského lazaretu v Jablonci, kde mu dokázali ruku zachránit. Mezitím se přiblížila fronta a s ní přišlo nařízení evakuovat z Jablonce ženy a děti. To se týkalo jak pamětnice, tak její maličké dcerky Gudrun, která mezitím přišla na svět. Friedrich Bauer, v té době již opět uznán bojeschopným, mohl jen doprovodit ženu s dítětem a sám pak musel odjet do Míšně, kde se formovaly jednotky k obraně Berlína.

S prostříleným kočárkem k matce

„Vyložili nás v Karlových Varech a tam jsem dostala ubytování u nějaké rodiny. On tam byl se mnou ještě dvě noci a pak musel rukovat. A pak přišel ten nálet na Drážďany. Viděly jsme, jak ta letadla létala. Říkala jsem si, no nazdar, jestli zahynu tady nebo v Jablonci, to je jedno. A tam jsem doma. Tak jsem sebrala věci a dítě a šla jsem na nádraží. Jely jsme zpátky, to byla taky cesta! Ale dokázaly jsme to. Nějak jsem se dostala prvním vlakem do Děčína. Tam jsme čekaly celou noc a pak jsme jely do nějaké další stanice. Tam byl nálet hloubkařů, tak jsem měla rozbitý kočárek, ale nám se nic nestalo. Odtud jsme jely do Liberce a mně došla trpělivost, tak jsem řekla: nic, vystoupíme a jdeme pěšky. Tak kočárek, dítě, zavazadlo, ruksak – a šly jsme domů pěšky. Věděla jsem, že to bude trvat dvě hodiny, ale došla jsem. A matka byla strašně ráda, že jsem se objevila. Řekla: ‚To jsi aspoň měla rozum.‘ A tak jsme v Rýnovicích u rodičů očekávali konec války, protože v mém bytě byli mezitím ubytováni nějací uprchlíci.“

Margareta Bauerová pak poplašila matku sdělením, že je na cestě další dítě. Sama to brala jako věc, kterou přinesl život a která se nějak zvládne. A opravdu, v říjnu 1945 se narodil syn Jan, který dnes žije v Chabařovicích.

Konec války

Manžel byl mezitím poblíž Berlína zajat Rusy a posléze internován v zajateckém táboře v Neuhammeru u Žitavy. „On byl zámečník a tím byl užitečný, tak ho zaměstnali v dílně. A pak ten tábor likvidovali a na něho zapomněli. Najednou měli jednoho, se kterým nevěděli, co mají dělat. Tak byly dvě možnosti: zastřelit ho nebo ho poslat domů. A že chtěl do Čech, tak si řekli, že tam se o něj postarají, a poslali ho do Čech. Tak přišel ze Žitavy do Liberce, tam ho rovnou sebrali a poslali na práce do vnitrozemí. Nejdřív byl u nějakého zelináře a pak u nějakého sedláka. Manžel uměl česky, tak se o sebe dokázal slušně postarat. Nekouřil, tak své cigarety rozdal a byl tím dobrý. Tak to přežil mírnějším způsobem než jiní. A já jsem to přežila u své matky, ta mě živila.“

Shledání manželů

Margareta Bauerová měla být odsunuta. Jenže Mezinárodní červený kříž se tehdy postavil proti rozdělování rodin při odsunu, takže na Vánoce 1947 byl manžel propuštěn za účelem společného vystěhování. Než však k němu došlo, přišel únorový převrat, a to už za hranice nesměl nikdo, tedy ani sudetští Němci. „Tak jsme zase vybalili věci. Byli jsme u rodičů, až jsme časem dostali zase nějaký samostatný byt. Mezitím se narodilo třetí dítě, Alfred. A pak jsme se dostali do té Tisé…“

Okamžitě po válce byla továrna strýce Margarety Bauerové vyvlastněna. Na českého správce si však pamětnice nestěžovala: „To byl celkem rozumný člověk. Ale mého strýce jako majitele zavřeli asi na čtrnáct dní a pak ho zase pustili. On byl rád a oni mysleli, že tam bude jako odborník dále pracovat. Ale jeho osmnáctiletý syn byl odsunut sám, bez rodičů, a tak se rodiče sebrali a odešli načerno… Synovi bylo osmnáct, byl plnoletý, a oni se pak s dvanáctiletou dcerou sebrali a zmizeli. Do Rakouska.“

Správce pak nechal stávající pracovníky vyjmout ze seznamu k odsunu do doby, než získal nové síly. Nábor a zaučení nových dělníků si vyžádaly delší čas, takže němečtí dělníci s rodinami měli více času na duševní i praktickou přípravu na odsun.

Manžel Margarety Bauerové po návratu z pracovního nasazení u dymokurského sedláka nastoupil práci v továrně v Rýnovicích. Setrval tam až do jejího uzavření.

Nový domov v Tisé

V roce 1951 byla továrna převzata firmou Maják ze Železného Brodu, která se zabývala výrobou knoflíků a řetízků. Ta odvezla stroje a tamější výrobu zlikvidovala. Friedrich Bauer pak našel uplatnění v Tisé u Ústí nad Labem u firmy KOH-I-NOOR. Rodina dostala byt ve velké vile, který však byl provozně neúnosný – zejména kvůli nákladům na otop museli tento byt opustit. Získali pak menší domek, který více odpovídal jejich možnostem.

Práce pro krajany

Když se rodina v Tisé zabydlela, věnovala Margareta Bauerová velkou část své energie a času péči o sudetské Němce, kteří díky svým postojům za války mohli zůstat ve společné vlasti s Čechy. Možností pro takovou pomoc nebylo mnoho, až do roku 1968 nešlo založit jakoukoli organizaci pro krajany. Ale už v té době se leccos prosadilo. Margareta Bauerová vzpomíná na pana Egermanna, který se v roce 1938 uchýlil do Anglie a po válce se vrátil s britskou armádou. Jako uznání za svou odbojovou činnost dostal místo předsedy národnostní komise na okresním národním výboru. „A tak jsme mohli organizovat přednášky v němčině a pod zastřešením Lidové akademie jsme objednávali staré německé filmy. Byl tady filmový archiv, a to víte, když jsem přitáhla nějaký film s Moserem nebo Zarah Leanderovou, tak bylo kino plné…“

Ovšem naplno mohla rozvinout tyto aktivity až v době politického tání. Již v roce 1968 se stala redaktorkou německojazyčných novin Prager Volkszeitung, což samozřejmě znamenalo časté dojíždění do hlavního města, a v Ústí nad Labem stála u zrodu Kulturního sdružení občanů německé národnosti ČR, jehož vznik byl umožněn v roce 1969. Řadu let byla jeho předsedkyní a je jí vlastně dodnes. Plně se věnovala péči o sudetské Němce žijící v Čechách. Pomáhala jim v udržení sounáležitosti s německým národem a zároveň se zemí, v níž se narodili. Za své úsilí byla dne 26. listopadu 2013 vyznamenána medailí Adalberta Stiftera. Na zadní straně čteme nápis: Erbe ist Auftrag – dědictví je příkaz. A Margareta Bauerová s oprávněnou hrdostí říká, že ho splnila.