Blahomír Basař

„Ne, ne, ne. My jsme se do toho vrhli. Víte, po té revoluci to byla taková nálada jiná. Ta svoboda nás do toho tak tlačila, měli jsme takovou hroznou radost, že jsme dělali od slunka do slunka. Ty začátky byly hodně těžký. Babička nám hodně pomáhala, tak jsme to tak rozjeli. Ty děti, že v tom vyrůstaly, oni si myslely, že to je automatický, nám začaly pomáhat. Tak jsme se rozvíjeli. Když jsme se sem přistěhovali, tak nejstaršímu synovi bylo 14, tamtomu bylo devět a Jirkovi byly čtyři roky. Vlastně už hrozně rádi chodili do chlíva, chodili pomáhat. My jsme začínali, neměli jsme techniku. Tady JZD už měli nádhernou techniku. Měli zahraniční traktory, vše.“

„Vlastně voni už byli přestárlí. Dědečkovi bylo 72 roků v tu dobu a babičce, myslím, 65. Už dokonce vstoupili do družstva. Museli, v Dřínově docela brzo vstoupili. Tam, myslím, roku 1950. Ale nedařilo se jim, těm ostatním agitátorům, aby vstoupily i ty ostatní vesnice. Dokonce ani v tom dřínovským družstvu se vůbec nedařilo. Byli tam hodně lidi starý a brigádníci, který to moc neuměli, a tak vůbec nevěděli ty bolševici, jak to udělat. Tak vymysleli, že udělají Akci Dřínov: vystěhovali osm sedláků z toho Dřínova, i když byli v JZD, a aby zastrašili ty ostatní, v těch ostatních vesnicích, že by je mohli taky vystěhovat. Takže oni je vystěhovali a dali jim zákaz: 30 roků v okrese Mělník nesměli zpátky. Vzali si to nejnutnější, dovezli je do těch Kestřan. Vlasta, ten můj strejda, tátův brácha, tam dělal traktoristu a dědeček s babičkou myslím, že chodili plašit havrany, aby nesežrali osivo, a takový ty dědečkovský věci a někde u prasat tam dělali.“