Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blahomír Basař (* 1953)

• 7. září 1953 se narodil do rodiny sedláků hospodařící po generace na Mělnicku

• v roce 1945 jeho otec koupil statek po Němcích v Prosečném na Trutnovsku

• v roce 1953 byli jeho prarodiče násilím vystěhováni ze statku v Dřínově do Kestřan u Písku

• v roce 1956 si jeho otec proti zákazu úřadů vzal rodiče k sobě do Prosečného

• v letech 1969 až 1972 studoval na zemědělském učilišti v Jaroměři

• v letech 1972 až 1974 vykonával vojenskou službu v Kutné Hoře

• v letech 1974 až 1977 byl zaměstnán ve Státním statku Prosečné

• v letech 1978 až 1993 žil s manželkou a dětmi v Dačicích u Pardubic

• v roce 1993 obnovil hospodaření v Prosečném na původním statku svého otce

• v roce 2022 statek rodiny Basařových získal 1. místo v soutěži Farma roku organizované Asociací soukromého zemědělství ČR

V roce 1998 byla založena Asociace soukromého zemědělství České republiky (ASZ CR), která dnes sdružuje několik tisíc sedláků hospodařících na třetině orné půdy v republice. Pro své členy organizuje semináře a školení, sleduje novinky v oboru a každoročně vyhlašuje vítěze soutěže Farma roku. V roce 2022 zvítězila farma rodiny Basařových z obce Prosečné na okrese Trutnov.

Nevolnické praktiky v roce 1953

Dnešní zakladatel a majitel statku, Blahomír Basař, se narodil 7. září 1953 ve Vrchlabí v tzv. Sudetech, oblasti, kde se po válce kompletně vyměnilo složení obyvatelstva: většinové německé obyvatelstvo bylo odsunuto do Německa a do prázdných domů a statků se nastěhovali Češi.

Musíme ale přeskočit jednu generaci a začít vyprávět o generaci dřív, od dědečka a babičky Basařových. Kořeny rodiny sahají na Mělnicko, do obce Dřínov, kde hospodařili Basařovi po několik generací. Dědeček Antonín se zde roku 1881 narodil i oženil s o sedm let mladší Zdeňkou, rozenou Srbkovou. Původně začali hospodařit na statku čp. 19 a brzy po vzniku samostatného Československa se jim narodili dva synové – Vlastimil a otec pamětníka Blahomíra Basaře, také Blahomír. Po druhé světové válce se rodina Basařových rozdělila – dědeček zůstal na statku v Dřínově, Blahomír starší začal hospodařit na statku v Prosečném u Vrchlabí. V 50. letech, na počátku kolektivizace venkova, byl dědeček donucen vstoupit do družstva. Ovšem dřínovskému družstvu se příliš nedařilo, navíc sedláci z okolních vesnic odmítali do družstev vstoupit, a tak se komunističtí agitátoři rozhodli k radikálnímu kroku. V roce 1953, aby zastrašili sedláky v okolních vesnicích, vybrali osm významných rodin a nařídili vystěhování. Během čtyř hodin si museli vše zabalit a byli odvezeni na druhý konec republiky. Basařovi skončili v Kestřanech u Písku, jako obydlí jim byla určena stará kaple. Podmínky k životu byly značně nevyhovující, navíc Basařovi nebyli nejmladší – dědeček měl 72 a babička 65 let. Jel s nimi jejich starší syn Vlastimil, který si v nových podmínkách našel uplatnění jako traktorista. „Pro babičku s dědečkem zbývala taková ta práce pro staré: Plašili havrany, aby nesežraly osivo, a někdy byli u prasat,“ říká jejich vnuk. Veškerý majetek jim byl zabaven. V červnu téhož roku byla navíc vyhlášena měnová reforma, prarodiče přišli o kapitál, který za 40 let práce nahospodařili. Psychický nátlak se ještě vystupňoval, když jim bylo zakázáno vrátit se do okresu Mělník dřív než za 30 let. Režim cíleně usiloval o decimaci sedláckého stavu.

Nový začátek v Prosečném

Otec pamětníka Blahomír, v roce 1945 třiadvacetiletý, se s manželkou Ludmilou nastěhovali do prázdného statku v Prosečném. Ludmila, rozená Lišková, pocházela až z Tylovic u Rožnova pod Radhoštěm, ale po válce se také její rodina přestěhovala do Sudet, shodou náhod do sousedního Lánova, a tak se s Blahomírem seznámili. Kdo si jaký statek zabere, to určoval místní národní výbor (MNV). V Prosečném záleželo na předloženém vzdělání: „Otec měl obchodní a zemědělskou školu a navíc byl asistent pro měření kvality mléka. Přidělili mu malé hospodářství, to chtěl vlastně každý,“ dodává pamětník. Blahomírovi rodiče začali hospodařit, ale začátky byly těžké: „Musel svůj statek splácet, lidi, které zaměstnával, odcházeli do továren, do blízké Rubeny. Báli se zůstat ze strachu, že se bude zestátňovat. Dva roky pracoval na statku sám. Znamenalo to brzy ráno nakrmit, podojit, potom se rozhodl přes oficiální zákaz přivézt si z Kestřan rodiče, aby u něj dožili. Trápili se tam. Děda dostal měsíční důchod 220 korun a babička 60 korun.“ Místní děti si s Basařovými nechtěli hrát, pokřikovali na ně „Kulaci“,  a „Vesnický boháči“. „Furt jsme byli v hledáčku.“ Blahomír si na dědu rád vzpomíná: naučil ho mluvit, pískat, měl rád přírodu, kytičky. Chodili spolu na procházky, hlavně dívat se na vlaky u Klášterské Lhoty a taky ho naučil hru na cucání bonbónů: „Kdo nejvíc vydrží bonbón cucat, dostane ještě jeden.“  Babička Zdeňka byla zatrpklá, těžce nesla, že byli z Dřínova vyhnáni a přišli o veškerý majetek. Děda byl víc stoik. „Jak to přišlo, tak to odešlo,“ říkával.

Velký požár

Blahomírova matka Ludmila bydlela s rodiči a dvěma bratry Rostislavem a Václavem ve vedlejší vesnici, v Lánově. Ve statku po Němcích úspěšně hospodařili až do léta 1958: Za silné bouřky uhodil do štítu jejich domu kulový blesk. Půda byla plná sena a dům kompletně vyhořel. Ještě stačili, s pomocí místních lidí, odvázat dobytek, vyvést koně, vynosit nábytek a vyndat okna a dveře z pantů. Vodu nosili z Labe. Všechno shořelo, ruinu pak zabralo JZD Lánov. V té době už byli Liškovi členy družstva, vstoupit musela celá vesnice. Družstvu se ovšem nedařilo. Liškovi z něj vystoupili, vzali si úvěr, ale po třech letech museli vstoupit znovu, na horách se zemědělství příliš nedařilo. Družstvo jim tak vzalo majetek dvakrát. Poslední rolníci byli donuceni vstoupit do družstva v roce 1959, celé Prosečné. „Ztěžovali jim život, zlomili je. Pole dostali nejvíc mokré a svažité, nekvalitní a hrozně daleko.“ Blahomír Basař shrnuje situaci slovy: „Do družstva šli první ti, co neuměli hospodařit. Z těch udělali předsedy, agronomy a zootechniky. Činovníky. Ve druhé vlně byli ti, co dělali ve chlívech a na polích. Ty pak pozavírali a zůstaly jen matky a manželky. V Asociaci máme všichni stejný příběh, všichni jsme to prožili. Nejvíc to postihlo sedláky, pak řemeslníky. Ty aspoň nechali bydlet, nevystěhovali je.“

Na horníka nebo do zemědělství

Do páté třídy chodil Blahomír v místě, v Prosečném. Tři třídy v jedné místnosti, v dalších ročnících pokračoval v blízkém Hostinném. V té době, na přelomu 50. a 60. let, strana a vláda rozhodla, že 12 obcí v Podkrkonoší, včetně Hostinného, bude zatopeno obří přehradou, která navždy vyřeší nedostatek vody v regionu. V důsledku tohoto plánu nechali město cíleně chátrat. Nic se neopravovalo, do ničeho stát neinvestoval. „Baráky na náměstí byly podepřené ohromnými kládami.“ Město se vzpamatovává ještě dnes, ale rekonstrukce pokračuje poměrně rychle. Tam, kde je dnes sídliště, tam chodíval Blahomír vybírat brambory. Náboráři jezdili po školách, nutili kluky jít na horníky nebo do zemědělství. Blahomír si přál být automechanikem, lakýrníkem nebo uměleckým kovářem, to však nepřicházelo v úvahu, ani jakékoli studium. Nakonec si měl vybrat mezi zedníkem a kovářem. Rozhodl se pro tříleté zemědělské učiliště v Jaroměři, obor kolář.

Někdy v 60. letech byl otec pamětníka tři dny ve vyšetřovací vazbě: StB zajímalo, kde vzal peníze na koupi Spartaku.  Situace se opakovala, když Spartak prodal a koupil si Felicii. Basařovi byli neustále pro režim „podezřelí“.

V Prosečném se z JZD stal na počátku 70. let státní statek, Blahomír tu po vojně několik let pracoval, ale jelikož se chtěl ženit a místní úřad mu nechtěl dát byt (ač bylo stále mnoho obydlí prázdných), rozhodl se odejít do Dačic na Pardubicku. Tam nakonec zůstal. Oženil se s Jaroslavou, rozenou Wimmrovou, narodili se jim tři synové. Když se po patnácti letech do Prosečného vrátil, byt, o kterém na úřadě tvrdli, že ho mají pro někoho jiného, byl stále prázdný.

Znovu hospodářem

Se sametovou revolucí se po velkých změnách ve společnosti v roce 1990 vracel majetek. Basařovi, jako ostatní restituenti, dostali pole zpátky, ale s podmínkou, že začnou hospodařit. „Čekal jsem na to. Po revoluci nálada byla jiná, svoboda nás do toho tlačila.“ V Prosečném začalo hospodařit pět lidí, zkoušeli to. Dnes zůstali jen dva. Důvody byly různé – někde děti nechtěly jít do zemědělství, jinde byli začínající majitelé už staří a Automobilka ve Vrchlabí stáhla 70% pracovní síly. Bylo lákavé pracovat osm hodin denně, po práci mít volno a dostávat stálý plat. „V zemědělství se pracovalo i 15 až 16 hodin denně, ale já jsem neuvažoval, že bych toho nechal,“ říká Blahomír Basař. Zpočátku pomáhala babička Ludmila, žena Jaroslava i tři synové: Jan měl 14 let, Ondřej devět a Jirka čtyři roky. Pomáhali rádi. Co jim chybělo, byla technika. Na rozdíl od zdejšího JZD, které bylo tenkrát vybavené dobře. Basařovi si koupili koně, nářadí, Blahomír pospravil plečku a  ruchadlo, dříví vozili jalovicí z lesa. Měli 23 hektarů půdy a 16 krav. Po 40 letech navázali na násilně přerušené soukromé hospodaření rodičů. Začátky se podobaly tomu, co zažil Blahomírův otec: pole byla k mání, ale nová doba lákala lidi do továren. Nebylo, kdo by hospodařil.

Jan se šel učit do zemědělského učiliště, Ondřej se taky rozhodl pro učiliště ve Fořtu, jen Jirka se vyučil automechanikem. Aby se rodina uživila, museli přibrat nová pole. Dnes hospodaří na 560 hektarech, něco mají svoje, něco pronajaté. Čtyři rodiny zaměstnávají pouhé tři pomocníky.

Pro rodinu Basařových je typické, že drží pohromadě, rodinná soudržnost je obdivuhodná. Každý má určenou svoji roli a funkci:

Jaroslava Basařová je pevnou oporou týmu. Ačkoli maturovala na ekonomické škole a v době, kdy se s Blahomírem poznala, pracovala v bance, velmi rychle se naučila dojit krávy a vykonávat i jiné práce. Pomáhá při pronajímání apartmánů, stará se o skleník, rozváží vnoučata po kroužcích a během náročného období senoseče pro všechny vaří.

Blahomír Basař, napůl důchodce (jak se sám označil) má funkci nákupčího, obstarává náhradní díly a zařizuje úklid farmy. Jan pracuje v kanceláři, vytváří projekty, hlídá dotace a tím posouvá vizi farmy dál. Ondřej se stará o živočišnou výrobu a bioplynovou stanici a Jiří má na starosti veškerou techniku. „Kluci si našli partnerky, které to na farmě baví, mají z toho radost. Všechny pomáhají – třeba s evidencí hnojiv a postřiků, s hlášením o krmivu, agroturistikou, úklidem kolem farmy nebo provozováním kadeřnictví.

Šest vnoučat má taky svoje úkoly: zdá se, že jediný vnuk se do zemědělství nevrátí, baví ho vojenská historie, už dnes ve svých 10 letech zná životopis Winstona Churchilla zpaměti. Ale dvěma starším vnučkám je jasné, že chtějí na farmu zpátky. Ta starší už má řidičský průkaz traktoristky, ta další odjela do Dánska studovat a sbírat zkušenosti s řízením farmy.

Farma jde s dobou

Když s farmařením začínali, mysleli si, že musí zastat všechno: dojnice, mléko, prasata, obilí, řepu, brambory, tak jako jejich otcové a dědové, ale zjistili, že se to nevyplatí. V roce 2006 dojnice dobře prodali, poplatili dluhy a koupili masné stádo Aberdeen Angus. Životní styl se rodině změnil. Najednou nemuseli vstávat v půl čtvrté, ale až v šest, krávy se pásly na pastvinách a Basařovi si říkali: „Co teď budeme dělat?“ Dočetli se, že v Německu si i soukromníci staví bioplynové stanice. Dva roky zjišťovali informace a rok trvalo, než vyřídili dokumentaci a postavili stanici. Dnes vyrábějí elektřinu pro vlastní potřebu a zbytek prodávají EONu.

Od počátku byl v okolí velký problém s přemnožením divokých prasat. Škody, které působily na pozemcích, dosahovaly obrovských rozměrů. Rozhodli se situaci řešit a před deseti lety si zařídili povolení k vlastní honitbě. Farma má svoje střelce, škody se minimalizovaly.

Dalším inovačním krokem byl tzv. Farmářský dům, který Basařovi ve Vrchlabí pronajali a otevřeli. Nabízejí v něm soukromníkům i restauracím kvalitní hovězí z vlastního chovu. Sortiment nabídky neustále rozšiřují: chleba, mléčné výrobky, uzeniny i koláče. Vše musí pocházet z rodinných farem v okolí, musí být kvalitní. „Zatím jsme v červených číslech a dotuje to farma, ale věříme, že zájem poroste,“ říká Blahomír Basař. 

Basařovi se zúčastňují domácích i zahraničních akcí iniciovaných ASZ, vzdělávají se. Přivážejí nové nápady, jak zacházet s půdou, aby do ní dostali přirozené hnojivo a vlhkost: „Do rozmetadla dáváme dřevěnou štěpku, půda se pak chová jako houba, nasákne a udrží vláhu. Zpátky do země musíme vrátit všechno, rozdrcenou slámu, chlévskou mrvu, zbytky rostlin, aby se udržela vrstva humusu,“ vysvětluje a dodává: „Zem je přece dědictví po předcích.“

„Být nenápadný, nevyčnívat. Je to škoda. Tady komu se daří, tak ten je špatný. Měli jsme tolik plánů, jak jít dál, co nového postavit a taky jak vylepšit vesnici, ale narážíme na nesouhlas. Posílají na nás kontroly,“ popisuje Blahomír Basař nesnadné postavení, které v Prosečném farma má. A dodává: „Začíná se to malinko lepšit.“

Kilometr od farmy postavili Basařovi kapličku, na louce s výhledem na Krkonoše. Chtěli především poděkovat půdě, že jim poskytuje živobytí, a taky předkům: vysvěcení se konalo sto let od narozeni Blahomíra Basaře staršího. Vedle ní vysázeli dvě lípy a postavili dvě lavičky, často se tu zastavují cyklisti. „Chtěli jsme, aby tu něco po nás zůstalo, aby si lidi vzpomněli.“