Helena Bartíková

„To vlastně vedlo potom i k tomu roku 1989, protože mezitím člověk zažil spoustu věcí, které ho formovaly, a začal se na svět kolem sebe dívat kritičtěji. Bylo divný třeba, že jsme nemohli hrát hry, které jsme chtěli hrát, nepovolovali nám je. A prostě vedlo to k tomu, že v roce 1989 už jsem opravdu na věci koukala jinak. Ještě mě hrozně moc ovlivnilo, v roce 1986 jsme se po jistých peripetiích s rodinou vrátili do Prahy a já jsem nastoupila do Supraphonu. A ten Supraphon byl vlastně zase – patro, kde jsem pracovala, bylo umělecké oddělení, umělecký úsek. A opět tam byli lidi, kteří byli... skutečně jejich názory byly víceméně protirežimní. Takže nebylo divu, že v červnu 1989, kdy Charta 77 zveřejnila petici Několik vět, někdy v červenci, někdy před oslavou padesátin Karla Gotta, na které jsme pak šli, tak jsem se setkala s možností u jedné z mých kolegyň a kamarádek, Jany Jandové, manželky Petra Jandy, první manželky... jsme se navštěvovaly jako kolegyně z toho uměleckého úseku. Někdy byly u nás, někdy jsme byly u jiné kolegyně a tenkrát jsme tedy byly u té Jany Jandové. Vedle Jandů bydlel Miloš Zapletal a tam se sešli Petr Janda, mám pocit, že i Michael Kocáb. Zřejmě tam právě řešili tu petici Několik vět. A vlastně nám řekli, ať neřešíme hlouposti a ať se podíváme, co bysme rozumného si mohly přečíst a případně podepsat. Všechny jsme si to tam přečetly, ani jedna z těch několika vět se nám nezdála, že bychom za ní nestály. Takže jsme podepsaly. Fakt je ten, že jsme věděly, že můžou být komplikace, že to byla doba ještě, kdy opravdu jak komunisté, tak policie po lidech, kteří podepsali Několik vět, šli. Měli problémy v práci a tak dál. Ale přesto jsme teda podepsaly. Stalo se, že jenom jedna kolegyně, která byla v té době samoživitelka, tak druhý den ten podpis odvolala. Strašně se bála, že přijdou policajti, odvedou ji a tam jí zůstane čtyřletá holčička sama doma. Takže tenkrát jsem podepsala Několik vět.“