„Jeho zanícení pro práci bylo tak závažné, že když přišli komunisté s tím, že se v Loděnici bude tvořit JZD (jednotné zemědělské družstvo), tak on souhlasil a říká: ano, já nejsem proti tomu. A komunisté říkali: tak dobře, my to berem, ale to byli lidi z Berouna, tady bude JZD, bude tam samozřejmě náš člověk jako předseda, ale vy tady budete působit jako expert. To bylo dohodnuto, ale jakmile se to dověděli místní komunisté, tak si stěžovali na to, že to je absolutně vyloučeno, proto ta možnost, aby pracoval v JZD, okamžitě skončila. Je zajímavý jenom dodat, jak se chovali ti komunisté k JZD. Během dvou roků to JZD úplně rozkradli. Rozkradli živý materiál, stroje a tak dál a nakonec přijela kriminálka a vedení JZD zavřela.“
„Šel jsem někdy na podzim roku čtyřicet šest známou Londýnskou třídou Oxford Street a zastavil jsem se na křižovatce. Ze strany přijížděla auta, jedno auto zastavilo přímo přede mnou, řidič otevřel dveře a z něho vystoupila taková typická starší anglická dáma, jak se říkalo, a přímo šla ke mně. Než jsem mohl cokoli udělat, volnou rukou, ve druhé měla hůlku, pozdvihla moji pravici a políbila hřbet. Já jsem si v tom okamžiku myslel: á, bláznivá ženská. Jenže ona okamžitě vysvětlovala a řekla mně: 'Víte, mladý muži', pochopitelně anglicky, 'ono je to tak, moje dcera byla provdána za československého pilota RAF. On ztratil život v bitvě o Británii a já si Čechoslováků nesmírně vážím a já jsem si všimla, že vy máte na klopě československou vlajku, a proto vám chci projevit svoji úctu'.“
„Podařilo se mně proklouznout z kasáren a dospěl jsem do Prahy. Jenže druhý den ráno zvonil telefon a na druhé straně křičel německý velitel, řval na mě, že jsem se dopustil Fahnendfluchtu neboli útěku od vlajky a že budu postaven před německý vojenský soud jako zběh. Čili to nebylo zrovna dobré znamení, protože tady byl trest zcela jednoznačně jediný, jaký by dostal zběh. Přesto jsem se vrátil zpátky, abych neohrozil celou rodinu. Byl jsem okamžitě zajat a poslán do cely. Odebrali mně kravatu, odebrali mně pásek a tkaničky, to se běžně dělalo se zběhy, a měl jsem pokyn po té cele pochodovat. Marš jen marš byl rozkaz. Druhý den asi v poledne se otevřely dveře a někdo vhodil do cely mé propriety a zařval na mě: 'Weiter Dienen', čili dále sloužit. Nevěděl jsem, co se děje, oblékl jsem se, přišel jsem ke své jednotce a teprve za pár hodin jsem se dozvěděl, co se vlastně stalo. Ano, stalo se něco. 13. března v noci podnikli Britové, RAF, těžký nálet na Drážďany a to město bylo do značné míry spáleno napalmem. Druhý den americké bombardovací svazy z Itálie napadly znovu Drážďany a bombardovaly je normálními trhavými bombami. Jakou má tato záležitost spojitost se mnou? Velkou. Totiž na okraji Drážďan měl domek můj velitel, tedy německý velitel, a bomba zasáhla rodinný domek a v tom domku zemřela žena a děti velitele. Velitel, když se to dozvěděl, dostal absolutní šok, nebyl schopen velení a byl dokonce odvezen.“
Zdenek Bárta se narodil 8. července 1927 v Plané nad Lužnicí, celý život prožil v Praze. Studoval na Smíchovském gymnáziu , v roce 1951 promoval na právnické fakultě. Jeho dědeček Bohdan Bečka byl v letech 1923 až 1925 ministrem financí ve Švehlově vládě. Na konci války na nucených pracích v Pelhřimově velkou náhodou unikl německému vojenskému soudu. V letech 1946 až 1947 studoval v Anglii na Československé koleji a stal se předsedou studentské rady. Po návratu do Čech byl pro buržoazní původ perzekuován, rodina přišla o veškerý majetek. Spolu s budoucí manželkou Evou Prokešovou byli v padesátých letech v rámci akce Sedmdesát tisíc do výroby nasazeni na vrty v Ejpovicích. Poté nastoupil do Strojexportu, ale na udání ho vyhodili. Následně ho přijali do Tesly Přemyšlení jako skladníka, po šesti letech mu nabídli místo náměstka, které odmítl. Na začátku 70. let přešel do Československé marketingové společnosti. V letech 1970-74 přednášel na Univerzitě 17. listopadu, po jejím zrušení přešel na Prezidium AV, odkud ho na další udání opět vyhodili. Nastoupil do Ústavu státu a práva, kde pracoval do revoluce. V roce 1983 se ho Státní bezpečnost snažila získat pro sledování profesora Theodora Brennera z Lugana. Nikdy s nimi nespolupracoval, v KSČ nikdy nebyl. V roce 1992 odešel do důchodu, ale zůstal aktivní až do roku 2015, kdy přednášel pro americkou univerzitu třetího věku.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
