„S mnoha skláři jsem se později skamarádil a fotografoval jim jejich artefakty. Oceňovali především to, že jsem ke sklu měl blízko a chápal, že nejde o obyčejné výrobky. Další pomocí bylo velké sblížení s panem profesorem [Jindřichem] Brokem, který učil na FAMU. Asi se mu tehdy zdálo, že jsem dokázal nejlépe vyfotografovat skleničky jako školní cvičení. Od toho se odvíjel náš vztah, který jsme pravidelně utužovali v hospodě U Tygra. Tak se stalo, že jsem se u jednoho stolu potkal i se Sudkem či Hrabalem. Brok se pro mě prostě stal jakýmsi dlouholetým kamarádem ze stejné profese. Velmi jsem si vážil jeho životních postojů, které vycházely i ze zkušeností z Terezína. Vypili jsme spolu opravdu hodně piv a řešili i věci spojené s politikou a společenskou etikou. Přemýšleli jsme nad tím, jak může člověk v tehdejší době fungovat a přitom si zachovat ksicht.“
„Na dernisáži mojí výstavy v Lomnici nad Popelkou promluvila Anna Fárová. Joska Skalník říkal, že pokud se nebojím, tak přivede muziku. Stalo se tedy, že tam zazpíval Jim Čert: Havran, havran, havran. Krá, krá, krá. Viděl jsem, jak všem přítomným zatrnulo. Po skončení akce jsme se přesunuli do hospody stojící na kopci Tábor, kousek nad Lomnicí. Slavili jsme, hrál a zpíval opět Čert. Po nějaké době se však se svými kamarády sbalil a odjel. Pobyli jsme tam ještě chvíli a pak se vydali směrem k městu. S Ivanem Luttererem jsme se posadili na náměstí a chvíli si povídali. Zadíval jsem se na budovu muzea, ve kterém jsem vystavoval, a viděl, že se v oknech svítí. Nejprve jsem si myslel, že jsme tam zapomněli zhasnout. Ivan mě však upozornil na to, že v místnostech chodí lidi. Druhý den za mnou přišla bývalá paní učitelka hudební výchovy ze základní školy a říkala: ‚Byli se na vás ptát.‘“
„Ta myšlenka vzešla z komerční zakázky Jana Malého, v rámci které měl fotografovat folklorní kroje. Napadlo ho, že to nebude dělat tak, jak se to tenkrát dělalo, tedy veselé postavy kdesi na louce nebo před chalupou, ale na neutrálním pozadí. Aby mohl fotografovat přímo v daných lokalitách, tak si vymyslel prototyp stanového ateliéru. Jde o konstrukci s nekonečným šedým pozadím, po jedné ze stran je možné přidávat pauzovací papíry a regulovat tím světlo. Výsledek zakázky nebyl příliš úspěšný, zadavatelům se to nelíbilo. Jednou však do stanu náhodou vstoupil chlap s vytahaným tričkem, ze kterého koukal pupek, a v ruce držel lahváč. Tato ikonická postava nesoucí dobové rysy českého člověka zavdala podnět k dalšímu fotografování.“
„Lomnice byla jiným městem než Semily. Všemožní mecenáši a podporovatelé se historicky zasadili o její kulturní i sportovní rozmach. Dobové narušování urbanismu se zde poprvé projevilo třeba v roce 1964, kdy se na náměstí začaly bourat roubené domky. Podobným znakem byla i řízená výstavba samoobsluh na venkově. Dle mého šlo o jasnou režimní manifestaci hlásající: Konečně máme do regálů co dát. Estetika socialistické hojnosti byla postupně přejata i lidmi, kteří na vesnicích žili. Tento fenomén jsem později sledoval ve svém souboru Okna. Lidé kvůli modernizaci svých obývacích pokojů pro umístění stěny s televizí, gauče či jiných výdobytků neotáleli s vybouráním a změněním původních oken v domě. Absence dobrých řemeslníků se v architektuře projevila nejprve na detailu.“
Jaroslav Bárta se narodil 31. května 1948 v Hradci Králové. Zásadním místem dodnes spjatým s jeho životem se však stala Lomnice nad Popelkou, kde vyrůstal a následně žil v tovární vile, kterou jeho otec koupil v období první republiky. Už odmala se s bratrem Karlem věnovali fotografii, v pozdějších letech pak kinematografii v rámci semilského filmového klubu. V roce 1968 byl Jaroslav přijat na katedru kamery pražské FAMU, školu však dokončil ve vznikajícím fotografickém oddělení vedeném profesorem Jánem Šmokem. Zásadní se pro něj rovněž stalo seznámení s fotografem Jindřichem Brokem a teoretičkou Annou Fárovou. Právě s ní a jejím manželem Liborem navázal užší spolupráci při pořádání vernisáží kolektivu 9&9 v Činoherním klubu. Takto započaté aktivity následně vyhřezly v unikátní skupinovou výstavu v klášteře v Plasech. V letech 1977 až 1986 působil jako fotograf podniku Stavby silnic a železnic. Na konci 80. let se nepřímo podílel na vzniku rozsáhlého cyklu Český člověk a následném publikování knihy. Po revoluci se společně s dalšími kolegy zasadil o vznik Asociace fotografů a sdružení České foto. Společně s kolektivem autorů realizoval v 90. letech rozsáhlý místopisný projekt Letem českým světem 1898/1998. V roce 2002 se stal vedoucím katedry fotografie na FAMU, kde setrval až do roku 2009. V současné době provozuje vlastní nakladatelství a organizuje intervence ve veřejném prostoru v rámci Boskovického festivalu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
