Trudy Bandler Scaramuzzi

„Řeknu vám něco o svojí rodině. Moje rodina na tom byla celkem dobře. Moji prarodiče měli velký dům v samém centru Plzně naproti hlavní poště na hlavním náměstí a v přízemí měli obchod s kůžemi. V 19. století to nebylo docela nezvyklé, prodávat kůže, ze kterých se potom šily boty. V roce 1800 nebyl průmysl, nebyli řemeslníci, kteří by tyhle věci vyráběli ve velkém. Můj dědeček začal pracovat v této branži tak, že chodil s batohem a vozíkem po malých vesnicích a městech a prodával kůže ševcům a těm, co šili tašky a kufry. Přinášel jim veškerý materiál, který k tomu potřebovali. No, začalo se mu docela dařit, a tak si otevřel malý obchod v Plzni. Potom se narodil můj otec, který byl poslední ze tří synů. Jeho dva bratři odjeli kolem roku 1928 do světa. Jeden do Ameriky a jeden do Šanghaje, myslím, že to byla Šanghaj v Číně. A můj otec, který byl nejmladší, zůstal v Plzni a pokračoval v dědečkově práci, staral se o obchod s kůžemi. Potom se oženil s mojí maminkou. Do obchodu přišla jedna paní na výpomoc a začali vyrábět z kůže i předměty, tašky, pásky, boty. Vedlo se jim po finanční stránce docela dobře.“

„V roce 1945 školu zavřeli, skončila válka a hodně dětí se vrátilo zpátky do Československa. Teď musím zavzpomínat na jednu smutnou věc. My jsme byly všechny děti z židovských rodin a 80 procent rodičů těchto dětí se nevrátilo z koncentračních táborů, a tak se tyhle děti vrátily jako sirotci. Ještě ke všemu se k nim po návratu české děti nechovaly moc hezky, říkaly, že my jsme byli na dovolené v Anglii a oni museli zůstat v Československu. Já jsem měla obrovské štěstí, protože moji rodiče se zachránili a válku přežili v Itálii. Nebylo to jednoduché, museli čelit mnoha obtížím a hlavně strachu, ale v roce 1946 si moje maminka pro mě do Anglie přijela. Já jsem si na ni trochu pamatovala a můj strýc mi o ní vyprávěl a ukazoval mi občas nějaké její fotografie, ale setkání bylo zvláštní. Ona nemluvila anglicky a já mluvila jenom anglicky. To, co bylo pro mě ještě horší, bylo, že mě odvezla do Itálie. Bylo mi třináct let, je to takový komplikovaný věk, a navíc mě odvezla rovnou z Londýna do Bari. Dovedete si představit Bari v té době? Byl to úplně jiný svět, ten rozdíl mezi Anglií, ve všem, ve stylu života, v podnebí. V Itálii bylo tolik slunce, já jsem byla zvyklá na chladnější anglické podnebí. Navíc jsem neuměla ani slovo italsky.“