Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Trudy Bandler Scaramuzzi (* 1933)

• narozena 11. července 1933 v Praze

• vyrůstala v Plzni

• v květnu 1939 odjela do Londýna jako jedno z tzv. Wintonových dětí

• oba rodiče válku přežili v Itálii

• roku 1946 za nimi přesídlila i Trudy

• roku 1951 v Londýně úspěšně vystudovala školu pro sekretářky

• v období 1952 - 1957 pracovala jako sekretářka ředitele filmové společnosti Paramount Pictures se sídlem v Římě

• roku 1954 krátce pracovala jako osobní sekretářka Audrey Hepburn

• v roce 1957 se vdala

• roku 1988 poprvé po letech navštívila rodnou zemi

Jak to všechno začalo

Trudy Bandler Scaramuzzi dnes žije v italské Florencii, ale narodila se v Praze šest let před vypuknutím druhé světové války. Tenkrát se jí říkalo Trůdinka. Bydlela s rodiči v Plzni v centru města, tatínek Pavel Bandler byl obchodníkem, maminka Eliška (Else) Bandlerová byla doma, jak to tenkrát u tzv. lepších lidí chodilo. Dařilo se jim celkem dobře.

Rodiče otce žili ve velkém domě naproti hlavní poště u náměstí, v přízemí měli obchod, ve kterém se prodávaly kůže a všemožné kožené výrobky. Než se prarodičům Trudy začalo dařit, úplně na počátku úspěšné kariéry dědečka stojí příběh obvyklý pro mnoho židovských obchodníků: dědeček chodil takzvaně hauzírovat. S batohem a vozíkem plným kůží putoval po vesnicích a městečkách v okolí a nabízel materiál, ze kterého pak místní ševci šili boty, tašky a kufry. To bylo ještě dávno před začátkem průmyslové výroby. Dědeček byl šikovný a pracovitý, dařilo se mu a zanedlouho si mohl dovolit otevřít v Plzni malý obchod.

Narodili se mu tři synové, z nichž ten nejmladší, Pavel, byl tatínkem Trudy. Kolem roku 1928 dva starší bratři odešli do světa, jeden do Ameriky, druhý až do Šanghaje v Číně. Pavel zůstal a pomáhal tatínkovi v obchodě do té doby, než se oženil s Eliškou.

 

Wintonovo dítě

Ve 30. letech minulého století bylo Československo prosperující moderní demokratickou zemí. V září 1939 měla Trudy začít chodit do obecné školy. Určitě se těšila. Dospělým, zvláště těm židovského původu, bylo zřejmé, že nastává konec dobrých bezpečných časů. V sousedním Německu se dostal k moci Hitler. Před ním utíkaly celé rodiny, skupiny německých antifašistů, intelektuálů, těch, kteří nechtěli, anebo už nemohli v Německu žít.

Praha, červen 1939. Trudy vypráví: „Židovské rodiny, které si to mohly finančně dovolit, posílaly svoje děti do Londýna prostřednictvím jedné organizace, která se nazývala Kindertransport.“ Byla to celá síť obětavých lidí, kteří tuto akci organizovali, někteří pracovali z Prahy, další z Londýna. Nicholas Winton, jehož Trudy v rozhovoru zmiňuje, byl zpátky v Londýně a spolu se svou matkou hledali anglické rodiny ochotné si děti vzít.

Trudy tehdy mluvila pouze česky, anglicky se musela naučit během sedmi let, které v Anglii strávila. Bohužel už neměla možnost naučit se česky psát a číst. Při odjezdu jí rodiče slibovali, že odjíždí na čtrnáctidenní prázdniny, po nichž se s nimi opět setká. Loučení na pražském Wilsonově nádraží tak bylo snazší.

 

Školačkou v Anglii

Všechno bylo jinak. „Rodiče mě odvedli na vlak, když mi bylo skoro šest let, a znovu jsem se s nimi sešla, když mi bylo třináct. Byla jsme vlastně už mladá dívka,“ vzpomíná Trudy. Nejdřív chodila do školy v Londýně, bydlela nedaleko. Němci se snažili odpor Angličanů zlomit, v období bitvy o Británii byl Londýn bombardován téměř každou noc, město se ocitlo v troskách. Děti byly evakuovány mimo města, do bezpečí, „například celá škola se přesunula do nějakého hotelu na venkově, který byl změněn na školu,“ říká Trudy.

„Angličané byli přesvědčeni, že všichni musí být silní, nejenom fyzicky, ale i psychicky, takže pláč byl brán jako ostuda, jako slabost. A my jsme zrovna nebyly moc šťastné, chyběli nám rodiče, naše hračky, kamarádi, české jídlo. Ale snažili jsme se,“ dodává Trudy.

Měla štěstí – v Londýně bydlel její strýc, který byl pro ni velkou oporou. Pěstoval v ní naději, že rodiče zase uvidí, vedl ji k tomu, aby pravidelně mamince a tatínkovi psala dopisy (které pochopitelně nikdy nedostali), na Vánoce jí předával od rodičů dárek (který jí taky kupoval on), udržoval v ní víru, že se vrátí do Plzně. V posledním roce války byla Trudy poslána do československé internátní školy v městečku Llanwrtyd Wells ve Walesu. Zřídila ji česká exilová vláda, aby pomáhala dětem udržet kontakt s českým jazykem a kulturou. Trudy vzpomíná na asi nejhezčí rok z těch sedmi let: „Tam jsem chodila na druhý stupeň a na střední školu, bylo nás tam kolem sta dětí, byli tam čeští učitelé, měli jsme dokonce i českou kuchařku. Navíc škola byla na venkově, takže jsme měli pořád co jíst.“

Když válka skončila, školu zavřeli, nehrozilo už žádné nebezpečí a děti mohly odjet zpátky domů. Většina však už nikdy své rodiče nespatřila. Trudy dodává: „My jsme byly všechny děti z židovských rodin a osmdesát procent rodičů těchto dětí se nevrátilo z koncentračních táborů.“

 

Oběť rodičů mnohem větší než ta moje

Rodiče Trudy se zachránili, válku přežili v Itálii. Stalo se to, co londýnský strýc předpovídal: V roce 1946 si pro Trudy přijela maminka. Ovšem přesídlení do naprosto odlišné země s jiným jazykem a kulturou nebylo vůbec snadné. Jak navázat na ztracené roky, jak zpevnit pouto, které bylo sedm let přetržené? Trudy říká: „A já jsem pochopila až po mnoha letech, když jsem se taky stala maminkou, že rozhodnutí poslat mě pryč, ta jejich oběť, byla mnohem větší než ta moje.“

Maminka Trudy mluvila anglicky jen s obtížemi. Na otázku Marka, jednoho z dětí, které rozhovor natáčely, jak se cítila, když se po letech opět sešla s rodiči, Trudy odpověděla: „Měla jsem obrovský strach, že mě odvezou pryč od mého strýce a tety.“ Vůbec to nebylo snadné, pro Trudy i pro její nejbližší. Rodiče bydleli na jihu Itálie, v Bari. To byl úplně jiný svět. Slunce, horko, jiné jídlo, jiný životní styl. Všechno bylo jiné. Trudy neuměla ani slovo italsky, ale rychle se učila.

Rok strávila doma, chodila na soukromé hodiny italštiny a skládala zkoušky, aby mohla ve studiu pokračovat. V tehdejším lyceu si vybrala přírodovědně-technický směr, protože, jak vysvětluje, vždycky se jí líbila matematika a také její tři děti jsou zaměřené spíš na matematiku a vědu. Trudy vzpomíná, že spolužáci se k ní chovali moc pěkně, určitě pomohlo, že už v té době mluvila docela dobře italsky a stala se členkou basketbalového družstva dívek, prvního, které bylo v Bari založeno.

 

Kam po maturitě?

Rodiče si přáli, aby Trudy pokračovala na univerzitě, ale ona sama neměla chuť dál studovat. Mluvila výborně anglicky a rozhodla se na rok a půl vrátit do Londýna, aby získala dovednosti a znalosti, jaké má mít sekretářka na nejvyšší pozici, u ředitele podniku. Tenkrát ještě neexistovaly počítače, ale Trudy se naučila vše, co bylo vyžadováno: těsnopis, ekonomiku, účetnictví, psaní na stroji, ale i speciální dovednosti. „Jednou z nich byla i výuka, jak odpovídat a nejlépe předávat důležité telefonáty, nebo jak ohlašovat důležité osobnosti našim představeným, prostě jakýsi bonton správné sekretářky,“ dodává Trudy. Vyučovala je osoba nanejvýš povolaná, bývalá sekretářka ministerského předsedy Winstona Churchilla.

Po návratu do Itálie Trudy dostala okamžitě práci, a nejen ledajakou: V 50. letech minulého století byl Řím centrem evropské i světové kinematografie. V Itálii vznikaly filmy, které jsou dodnes součástí zlatého fondu filmového umění. Trudy se ve svých 19 letech stala sekretářkou ředitele Paramount Pictures se sídlem v Římě. V tak výlučném, atraktivním prostředí měla jedinečnou možnost seznámit se s významnými osobnostmi mezinárodního filmového světa, sama zmínila Gregory Pecka, Anthony Perkinse, Williama Holdena a Sofii Loren.

Po dvou letech, v roce 1954, se stala osobní sekretářkou slavné Audrey Hepburn. „Byla to jen taková příležitostná práce, asi na tři měsíce,“ vysvětluje Trudy. Na velkou hvězdu filmu vzpomíná jako na opravdu ojedinělou ženu, krásnou, velmi příjemnou a milou, dobře vychovanou a velkorysou. Historka z prvního dne jejich spolupráce to dokresluje. „Když Audrey zjistila, že jsem ještě neobědvala, odešla do kuchyně a sama mi připravila dvě housky a sklenici mléka. A jelikož měla několik dnů předtím svatbu s americkým hercem Melem Ferrerem, přinesla mi i pěkný kus svatebního dortu,“ vzpomíná Trudy.

 

Vzpomínky na dětství v Čechách

Děti z autorského týmu Česká škola ve Florencii chtěly vědět, co si Trudy uchovala z české kultury a ze svých vzpomínek na dětství v Plzni. V Bari s Bandlerovými bydlela taky Olga Schliesserová, babička z matčiny strany, které se podařilo šťastně přežít německou okupaci. Vzpomínka na ni je spojena s dobrým jídlem - k narozeninám vařila vnučce nudlovou polévku, její oblíbenou, a taky řízek.

Když Trudy odjížděla do Anglie, vzala si s sebou jednu knížku, dárek od kuchařky Betynky, která byla u nich zaměstnaná: Karafiátovy Broučky. Krásné ilustrované vydání z roku 1937. Je v ní napsáno věnování a Trudy tu knížku stále má, vzala si ji s sebou i na nahrávání svého vyprávění.

Poprvé se Trudy do Československa vrátila s tatínkem, který ji vzal na místa jejího dětství. Bylo to v posledním roce před tou velkou změnou, listopadovou revolucí, v roce 1988. Trudy navštívila Prahu a samozřejmě Plzeň, viděla, že dům, ve kterém bydlela jako dítě, už nestojí, místo něj postavili parkoviště. A když se jí po návratu v Itálii ptali, jaké to bylo, odpověděla: „Je tam všechno šedivé, nejenom domy, ale i lidé jsou všichni smutní.“ V době, kdy Trudy přijela do Čech, to tak skutečně vypadalo, dnes už to není pravda.

 

Svatba

Trudy s sebou na nahrávání přinesla jediný portrét z mládí, svoji svatební fotografii. Stojí na ní vedle Gaetana Scaramuzzi, svého muže, před katedrálou svatého Petra v Římě, kde se svatba konala. Když Trudy v devatenácti letech chtěla odjet do Říma začít žít samostatně a nezávisle, rodiče o ni měli strach. Ale babička Olga řekla: „Jen ji pošlete do Říma, aspoň se nevdá tady za někoho místního z Bari.“ A jak to dopadlo? Trudy v Římě potkala a zamilovala se do Gaetana, který pocházel právě z Bari. V roce 1957, kdy se vzali, nebylo obvyklé jako dnes vidět smíšená manželství. Trudy vzpomíná: „Sestra mého manžela prohlásila, že tohle manželství nebude fungovat, to přeci nejde, aby si Ital z Bari vzal za ženu cizinku, dívku, která je narozená v jiné zemi a je jiného vyznání. A přesto to fungovalo a funguje dodneška, jsme spolu už 63 let.“

V roce 1957 v přísně katolické Itálii existovalo nařízení, podle něhož musel Gaetano podepsat, že i přesto, že si bere ženu židovského původu, jejich děti budou pokřtěny. Dnes ve 21. století není samozřejmě nic takového v moderní Itálii vyžadováno. Trudy a Gaetano mají tři dnes už dospělé děti, úspěšné ve svých povoláních a životech a sedm vnuků, kteří jsou šikovní a kteří jim dělají radost.

 

Na závěr

Děti z autorského týmu, který rozhovor natočil, jsou z České školy ve Florencii. Jsou to děti ve věku 9 – 13 let: Líza Barletti, Melissa Morelli, Marco Morelli, Cristina Golzi a Emma Pedrotti

Pracovali pod pedagogickým vedením Zdenky Skorunkové, která nahrávku přeložila do češtiny.

Zdenka, která vede výuku češtiny ve Scuola ceca, píše: „Pravidelně se s námi na sobotní výuku připojuje i Trudy. Poslouchá nás, sleduje texty v knihách a na webu, které dětem posílám, a je nadšená, protože říká, že si začíná vzpomínat na spoustu českých slov, která už dávno zapomněla!“