„Já jsem se vzbudila, volám Valinu a říkám jí: ‚Já mám asi zase teplotu, já mám vidění, tady naproti je československá vlajka.‘ – ‚To nemáš vidění, to je revoluce. Už je ti dobře, my to tady stejně fingovali, abychom ti prodloužili pobyt, koukej, tady máš bílý plášť.‘ Bylo už teplo, takže jsem si jen přehodila bílý plášť. ‚A jdeme na Staromák sbírat mrtvoly.‘ Já koukala jak blázen, protože jsem to všechno zaspala. Střílelo se, a jelikož jsme byli nejbližší nemocnice, tak se ti ranění a i mrtví vozili do sklepa, tam bylo spousty mrtvých a raněných. Tam přivezli nějakého ruského vojáka, který střílel do stropu, byl trochu cvok, oni byli všichni takoví divocí, ale musely přijít sestry a doktor a připoutat ho k lůžku a sebrat mu revolver. Každý se bál jít do toho pokoje. Nosítka nosili chlapi, ale ode mě vždycky chtěli, protože jsem byla otrlá z koncentráku, abych jim šáhla do kapsy saka, i když byli třeba zakrvácení, abych jim našla doklady. Takhle jsme získali totožnost těch lidí.“
„Šli jsme potom s tím pánem, jmenoval se Knobloch, byl to sadař z Bukovna. Vedl nás nějakou cestou, říkal, že je to partyzánská stezka, v lesích někde u Bezdězu. Vedl nás, on měl kolo, vedl kolo, na něm měl přivázané rádio, které vezl někam do opravy. Pořád šel tím směrem jako na Mladou Boleslav, nevím, jak je to daleko, ale došli jsme tam pěšky. On nás vzal domů, tam jsme se vyspali, ale příští den říkal: ‚Děvčata, já vás dám na vlak, musíte ale poslouchat vlakvedoucího, protože ten by byl v ohrožení, kdyby se něco stalo. On vás někam schová a dojedete s ním až do Prahy.‘ Tak se stalo, že jsme jely s tím vlakvedoucím, ten nás schoval na nějaké balíky, tam jsme byly schované. Tak jsme dojely až do Prahy, na bývalé Denisovo nádraží, to už je zbourané. Tam jsme dojely a nevěděly, co dál. Tam nás vlak vyklopil a my jsme neměly nic jiného na práci, než že jsme šly na most a brečely jsme, když jsme viděly Hradčany. Já nevím, jak jsme se dostaly dál.“
„Když jsme přijeli na to nástupiště, vyhodili nás, ti Němčouři řvali: ‚Aus, aus‘, hnali nás. Tam jsem poznala Karla Ehrmanna, který byl v Terezíně, a ten říkal: ‚Hele, tady pojedeš tím komínem.‘ Takže jsme hned měli uvítání. Pak nás seřadili, staré lidi vyndali, mladí šli jinam, ti museli chodit na nějakou práci. Já ne, nepamatuji se, že jsem tam chodila na práci, my jsme tam jen stáli apel vždycky. Takže nás vyhnali a pak nás přidělili do různých baráků, já jsem byla v pětadvacítce, a jelikož mám ráda sedmičku, tak jsem si říkala: ‚Zaplať pánbůh, jsem v sedmičce.‘ A tak to bylo i s mým tetovacím číslem, protože mám 4971, což je dohromady jednadvacet, oko bere, dělitelné sedmi, což je dobrý. Já jsem v to věřila.“
„Ve vagonu, kde jsem byla, byli starší lidi než já. Moc známých jsem tam neměla. Jeli jsme samozřejmě v dobytčácích, jako vždycky, bylo nás tam asi padesát. Byly tam ty barely, kam se mohlo jít vyprázdnit, a to bylo hrozné. Byla tam jen malinká okýnka, horko, smrad… Tak jsme tam leželi, ale když jsme si chtěli lehnout, leželi jsme jeden přes druhého. Takže jsme jeli asi několik dnů do Osvětimi. Vím, že jsem z toho okýnka viděla Ostravu, takže jsme museli jet přes Ostravu.“
„Terezín byl normální ghetto. Nemohli jste ven, museli jste dělat, co vám přikázali, ale můžu říct, že lidi, kteří byli v Terezíně, o tom mluví, co všechno prožili, ale proti lágrům, jako byla Osvětim, a dalším jiným lágrům, koncentrákům, to byla v Terezíně ozdravovna.“
Eva Balíková, rozená Beständigová, se narodila 7. března 1925 v Praze do židovské rodiny. Otec byl obchodník, matka v domácnosti, rodina byla zcela asimilovaná k českému prostředí. Eva navštěvovala gymnázium, odkud byla kvůli svému židovskému původu vyloučena, poté se učila šít. Ve snaze oddálit deportaci se jako šestnáctiletá provdala za Viléma Lederera, který pocházel ze smíšené rodiny. Transportu se přesto nevyhnula a 2. července roku 1942 ji i s rodiči deportovali do ghetta Terezín. Pracovala v oddělení pro organizaci práce. Rodiče po dvou měsících v Terezíně odjeli transportem do Osvětimi, kde zahynuli. Dne 18. května roku 1944 do Osvětimi deportovali i Evu. Na podzim 1944 byla vybrána na práci v táboře Christianstadt (dnes Krzystkowice na polském území), pobočky tábora Gross-Rosen. Tam pracovala v muniční továrně. Tábor byl v lednu 1945 evakuován, Evě se podařilo z pochodu smrti utéct a asi na konci ledna 1945 se dostala do Prahy. Zde se ukrývala u různých lidí, při snaze opatřit si falešné doklady však byla na udání zatčena. Během vazby onemocněla a do konce války zůstala v nemocnici v Dušní ulici. Po osvobození zůstala sama, rodiče zahynuli v Osvětimi a manžel zemřel v Terezíně na tyfus. Pracovala v administrativě, později se vdala a vychovala dceru. Eva Balíková zemřela 19. listopadu roku 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
