Jan Bakeš

* 1959

  • „Akorát vím, že když byla petice Několik vět, kterou jsem nabízel k podpisu svému bratrovi Petrovi, tak se to nesetkalo s velkým pochopením ze strany jeho tchána. On byl v 50. lezech coby kulak takzvaně rozkulačen, měl tři malé holky a musel bydlet čtyři kilometry daleko od bydliště. U nás v Tuněchodech docházel na návštěvu v noci, jednou za čas, aby ho nikdo nenabonzoval. Tak tehdy Petr s Vlaďkou, manželkou, a s tchánem k nám přijeli. Pan Hron, jeho tchán, mně teda docela silně vysvětlil, nebo já nevím, jak to nazvat, silně to ne, ale důrazně mi vysvětlil, že tedy ať jeho dceru a Petra do ničeho takového netahám, že má své zkušenosti, že ví, jací jsou to hajzlíci, co dokážou. Já jsme se mu marně snažil vysvětlit, že dneska je jiná doba, že už se nepopravují lidi. A už vůbec ne za takovou trivialitu, jako byl podpis petice, kterou tehdy podepsalo už tisíce lidí, a myslím si dost známých jmen tam bylo. No nepochodil jsem.“

  • „Najednou jsem si všimnul z okna, byl to nějaký letní dětský tábor, nebo takové to zařízení od fabrik, najednou jsem si všimnul, že tam pobíhají nějací chlapíci v maskáčích a snaží se být neviditelní a nenápadní, což se jim přes ty pupky, nemohlo moc povést. Tak jsme byli překvapení, protože za chvilku někdo rozkopl dveře a vtrhla tam nějaká uniformovaná složka. A s tím, že teda nás si nás odvezou, že pojedeme na náklaďáku, což jsme odmítli, že teda určitě ne. Tak že pojedeme autobusy. Sehnali busy, nevím, kolik nás tam bylo, kolik se vejde do busu lidí, nevím, asi třicet či čtyřicet. Tak jsme jeli ve dvou autobusech, nebyly plné, nebyly na prasknutí, to určitě ne. Ale vím, že jeden bus zůstal v Litoměřicích a my jsme jeli až do České Lípy. Seděl jsem vedle Hany Marvanové, která mi předala nějaké informace, co se týče konspirace. Jak postupovat třeba při výslechu, lepší mlčet, nic neříkat, nehrát si, nesnažit se je přechytračit, oni jsou na to školení, my ne, že jo.“

  • „Na služebně mě nechali podusit, čekal jsem tam dvě hodiny, než si mě někdo všimnul. Vím, že tam řešili nějaké ztracené děcko. A když jsem se nesměle přihlásil, jestli si mě někdo všimne, tak jsem byl hrubě odbyt, ať si počkám. No to už mi bylo jasné, už byla tma, devět deset hodin, že se domů těžko dostanu ještě ten den. Pak si mě někdo konečně všimnul a ptali se, kde jsem byl a kam jsem šel a tak dále. Tak jsem řekl, kde jsem byl, bylo jasné, že když mě chytli u Němců, že jsem nebyl nikde jinde. A že jsem chtěl jít na Staroměstské náměstí, že jsem tam měl rande s jednou slečnou, a to bylo všechno. Párkrát jsem to zopakoval. Netlačili a ptali se: ‚A víte, že tam měla být demonstrace?‘ A já: ‚Opravdu, to slyším poprvé.‘ Čemuž samozřejmě nevěřili, no ale tak. Přežil jsem to, pustili mě. Byli na mě hodní, pustili mě asi v jedenáct hodin.“

  • „To byl ten kritický moment, dá se říct, kdy jsem začal. Když jsem poslouchal vysílání Svobodné Evropy, tak tam kolikrát zopakovali jména a adresy, ať signatářů, ale hlavně mluvčích Charty 77, kteří ten rok byli mluvčí. A mě nenapadlo nic lepšího než, říkám si, nikoho tady neznám, cítil jsem potřebu se s někým zkontaktovat a nevěděl jsem za kým jít. No tak jsem si poznamenal pár jmen a říkal jsem si, že vyrazím do světa, že jo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 14.02.2023

    (audio)
    délka: 02:32:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
  • 2

    Hradec Králové, 07.03.2023

    (audio)
    délka: 01:14:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pupkatí policajti v maskáčích udělali razii na pacifisty

Jan Bakeš, 1975
Jan Bakeš, 1975
zdroj: Archiv pamětníka

Jan Bakeš se narodil 6. června 1959 v Tuněchodech u Chrudimi. Tatínek zažil nucené pracovní nasazení za války a po roce 1968 normalizační prověrky. Přišel o místo jako pravicový živel a dál se musel živit jako dělník. Pamětník toužil změnit režim, v němž žil, a tak se zapojil do disentu. Stal se členem neformálního okruhu kolem Jarmily Stibicové, pardubické chartistky a disidentky. Podepsal petici Augustina Navrátila i Několik vět. Petice distribuoval, stejně jako protirežimní tiskoviny a samizdat. Přidal se ke Společnosti přátel USA a jako přesvědčený pacifista i k Nezávislému mírovému sdružení. Na několika akcích ho policie zadržela a podrobila výslechu. V roce 1989 se zapojil do sametové revoluce. Spoluzakládal Občanské fórum ve Slatiňanech a podílel se na přípravách prvních svobodných voleb. Poté se stáhl do ústraní a věnoval se práci a rodině. V roce 2023 žil ve Slatiňanech.