Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Bakeš (* 1959)

• narodil se 6. června 1959 v Tuněchodech u Chrudimi

• tatínek zažil nucené nasazení za války a po roce 1968 normalizační prověrky

• jako takzvaný pravicový živel přišel o práci a živil se jako dělník

• pamětník toužil změnit režim, v němž žil

• zapojil se do disentu

• stal se členem okruhu kolem chartistky Jarmily Stibicové

• podepsal petici Augustina Navrátila i Několik vět

• petice distribuoval, stejně jako protirežimní tiskoviny a samizdat

• přidal se ke Společnosti přátel USA a k Nezávislému mírovému sdružení

• na několika akcích ho policie zadržela a podrobila výslechu

• v roce 1989 se zapojil do sametové revoluce

• spoluzakládal OF ve Slatiňanech

• podílel se na přípravách prvních svobodných voleb

• poté se stáhl do ústraní a věnoval se práci a rodině

• v roce 2023 žil ve Slatiňanech

Jan Bakeš zamýšlel emigrovat, protože chtěl cestovat a poznávat svět, a to mu komunistický režim nechtěl dovolit. Jelikož nakonec nikam neodjel, toužil aspoň změnit režim, v němž žil. Nabídl tedy představitelům disentu a Charty 77 své služby.

Připojil se k okruhu přátel okolo Jarmily Stibicové, pardubické chartistky a disidentky. Podepsal petici Augustina Navrátila za respektování práv věřících a náboženskou svobodu i petici Několik vět. Obě prohlášení šířil a sbíral pod ně podpisy. Distribuoval různé tiskoviny a přepisoval samizdat.

Stal se členem Společnosti přátel USA a Nezávislého mírového sdružení. Na jednu z akcí pacifistů uspořádala policie zátah. „Vyhlédnul jsem z okna a viděl, že tam pobíhají chlapi v maskáčích a snaží se být nenápadní, což se jim přes ty pupky nemohlo podařit,“ říká s ironií pamětník. „Najednou někdo rozkopl dveře a dovnitř vnikla uniformovaná policejní složka.“

V listopadu 1989 se účastnil demonstrací a zapojil se do činnosti Občanského fóra. Po prvních svobodných volbách se stáhl do ústraní.

Tatínek na nucených pracích zažil nouzi

Otec Josef Bakeš vystudoval obchodní akademii v Chrudimi. Ovládal angličtinu a němčinu a pracoval i jako korespondent pro zámoří. Za druhé světové války musel odjet na nucené práce do polské Bielawy, dělal účetního na velkostatku. Jak se přiblížila fronta, přesunuli ho do Essenu, kde pracoval ve zbrojovce Krupp. „Tam to bylo tvrdé, trpěli zimou a nedostatkem jídla. Jednou vyhazovali němečtí dozorci lágru slupky od brambor a vězni po nich okamžitě hrábli, i táta,“ říká pamětník. Ke konci války doma dědeček onemocněl, tak se otec sebral a z lágru utekl.

Maminku Marii Bakešovou, rozenou Vlčkovou, trápily zdravotní problémy, a tak zůstala v domácnosti. Měli pět synů, Vladimíra, Petra, Jana, Vojtu a Pavla. Žili společně jako rozvětvená rodina ve velkém domě s prarodiči, strýci a tetami a všemi jejich dětmi.

Víra ani zdravý rozum se komunistům nelíbily

Josef Bakeš pracoval na několika různých pozicích, jako pracovník firmy Sponit, tedy Spojené niťárny v Hroubovicích či v cihelně v Úhřeticích. Zde se postavil šílenému nápadu ředitele cihelny prokopat tunel, kterým by jezdil vláček s materiálem mezi cihelnami v Tuněchodech a Úhřeticích. „Nelíbilo se to nějakému funkcionáři a kamarád pak tátovi řekl, že po něm jdou. Šel tedy raději na dobrovolnou brigádu do ostravských dolů,“ vypráví pamětník.

Pak pracoval v chrudimské Transportě jako plánovač. Jenže přišla normalizace a prověrky. Obviňovali ho, že zakládal v Tuněchodech pravičáckou buňku. Dostal vyhazov, přestože se toto tvrzení nezakládalo na pravdě. Živil se pak jako zřízenec v pardubické nemocnici či lešenář.

Dvacátého prvního srpna do Československa vjely armády Varšavské smlouvy, které měly zadusit pokus o demokratizaci socialismu v Československu. Devítiletý Jan Bakeš pozoroval nekonečné kolony tanků a obrněných vozidel, které proudily přes Tuněchody do Bohdanče a Vysokého Mýta. Vzpomíná, jak se tehdy vylepovaly letáky se siluetou tanku a nápisem Ignorujte, aby nedocházelo k incidentům. „Můj o čtyři roky starší bratr Petr si tehdy zahrál na odbojáře a s kyblíkem a štětkou maloval po zdech různé nápisy. Ale táta mu to brzy zatrhnul, zřejmě ze strachu, aby se mu něco nestalo.“

Vojáci vozili tajné materiály ke skartaci

Po vyučení stavebním klempířem na Středním odborném učilišti Pozemních staveb v Rybitví nastoupil v roce 1979 na vojnu. Na přijímač v Čakovicích nevzpomínal právě rád. „Někdy chtěli opilí poddůstojníci, abychom při nočním cvičení běhali po krk v řece a pak v mokrém oblečení do kopce. Byla to jejich oblíbená kratochvíle,“ vypráví pamětník. Šikana ze strany poddůstojníků a takzvaných mazáků byla podle jeho mínění všudypřítomná.

Poté prožil již vcelku poklidnou vojnu u vojenského útvaru 3290, což byl zabezpečovací prapor hlavní správy československé vojenské kontrarozvědky. Sídlil v Parléřově ulici v Praze, nedaleko se nalézal hotel Savoy. „Měla to být tajná záležitost, ale když jsme přišli pro kořalku do Savoye, tak všichni říkali: Á, kontráši jdou,“ směje se pamětník.

Jan Bakeš působil zejména ve strážní rotě. Kromě toho se dobrovolně hlásil na pomoc topiči s nočním topením v hlavní budově v Dejvicích. „Chodil jsem tam jednou za čtrnáct dní na noc. Strávil jsem tam kouzelné chvíle v klidu, tichu a s literaturou.“

Občas jeli s nákladním autem do Dejvic na hlavní správu pro plné pytle dokumentů určených ke skartaci, které vozili do Štětí do papírny. „Jednou jsem nakouknul dovnitř a byly tam rozkazy ministerstva obrany k ostraze státních hranic. Určitě tam mohly být i věci vztahující se k disentu, ale já o tom tehdy moc nevěděl, ani bych neměl tušení, jak to použít,“ krčí rameny pamětník.

Zamýšlel emigrovat, aby viděl svět

Když se pamětník vrátil z vojny, svěřil se otci, že by chtěl emigrovat. Chtěl poznávat svět, zajímaly ho krajiny, jež znal jen ze zeměpisu. Pomoci v této záležitosti měl americký strýc Teodor. Babiččin bratr František totiž ve 20. letech odjel do Ameriky a usadil se v Texasu. Založil rodinu a měl tři děti, Aničku, Teodora a Jana. Anička se do Československa podívala v roce 1965 a Teodor sem několikrát přijel v 70. a 80. letech.

Nicméně nakonec k odchodu Jana Bakeše do zahraničí nedošlo. Poznal v chrudimském podniku Transporta svou budoucí ženu Jaroslavu Víškovou a ona vycestovat nechtěla.

Po svatbě v roce 1983 spolu odjeli do Orlických hor, kde pracovali na státním statku se sídlem v Kostelci nad Orlicí a hospodářstvím v Uhřínově nad Deštnou. Ze zdravotních důvodů šel pamětník zanedlouho pracovat k Pozemním stavbám v Rychnově nad Kněžnou jako opravář stavebních strojů. Po třech letech získali malý domek ve Slatiňanech. Jan Bakeš nastoupil do podniku Karosa a později k Československým drahám, Jaroslava Bakešová do ústavu sociální péče, kde se starala o postižené děti.

Chtěl nabídnout pomocnou ruku disentu

Už v Orlických horách poslouchal zahraniční rozhlas, Hlas Ameriky, Svobodnou Evropu, Deutsche Welle či BBC. Pod vlivem nových informací o politice, disentu, Chartě 77 a Václavu Havlovi se rozhodl, že se zapojí do protirežimní činnosti. „Cítil jsem nespokojenost se stavem naší země. Navenek se hrálo divadýlko a všichni to věděli, ale nic se s tím nedělalo,“ popisuje své tehdejší smýšlení Jan Bakeš. Nicméně pořád nevěděl, jak se spojit s představiteli protikomunistické opozice.

Kritický moment nastal v roce 1986, když v rádiu slyšel jména signatářů Charty 77 a rozhodl se je navštívit. Prvními lidmi, u kterých zazvonil, byli Němcovi v Ječné ulici v Praze. Dana Němcová v první chvíli poslala neznámého člověka pryč, nevěděla, jestli není agentem StB. Ale nakonec od ní přece jen dostal doporučení na tehdy jediného chartistu v Chrudimi, Václava Blabolila. „Mým cílem bylo získat kontakty a nabídnout své služby, chtěl jsem pro společnost něco udělat,“ popisuje pamětník danou situaci. „A proč bych měl chodit za kováříčkem, když můžu jít za kovářem. Ale jim se to zdálo nejspíš jako partyzánština, že si někdo jen tak vyrazí za mluvčími Charty.“

Kromě Dany Němcové navštívil například Josefa Vohryzka, mluvčího Charty v roce 1987 či Ladislava Hejdánka, u nějž za sto korun koupil knihu Paralelní polis. U Jana Rumla si předplatil ilegální Lidové noviny, které právě začal vydávat. S Václavem Bendou řešili zejména víru a náboženství.

Také mezi disidenty byli udavači

S Václavem Blabolilem si hned padli no noty. Nový kamarád mu půjčoval Infochy, tedy Informace o Chartě 77 a další literaturu. Také ho později seznámil s druhým chrudimským chartistou, Františkem Postupou. „Až po sametové revoluci jsem se dozvěděl, že vesele donášel na StB,“ říká pamětník. Postupně se seznamoval s dalšími lidmi, rozvíjel síť kontaktů a přátelství.

Václav Blabolil ho také seznámil s Jarmilou Stibicovou a jejím neformálním debatním okruhem. Setkával se s nimi kvůli svým směnám vždy jednou za čtrnáct dní v restauraci hotelu Zlatá Štika v Pardubicích. Kromě manželů Stibicových a Václava Blabolila sem docházeli například Václav Černík a také Zdeněk Ingr. „O něm jsem se po převratu také dozvěděl, že to byl práskač StB. To mě opravdu nepříjemně zasáhlo,“ prozrazuje pamětník. „Ale snažil jsem se to pochopit. Je velice jednoduché říct, tenhle člověk donášel, už s ním v životě nepromluvím. Ale já přece nevím, čemu byl vystaven.“ 

V Archivu bezpečnostních složek se nachází složky StB založené na oba jmenované disidenty. Františka Postupu vedli  jako kandidáta tajné spolupráce a agenta, Zdeňka Ingra nejprve jako nepřátelskou osobu a později jako agenta.

V Lánech potkal Havla

V září 1987 uspořádala Charta 77 početné shromáždění u hrobu Tomáše Garrigue Masaryka jako připomínku padesátého výročí jeho úmrtí. Kromě Václava Havla zde byl například Rudolf Battěk, Jan Ruml, Jiří Dienstbier. Vlasta Chramostová recitovala básně a Ladislav Hejdánek pronesl projev.

Jan Bakeš o akci dozvěděl z rádia a řekl si, že tu nesmí chybět. „Šel jsem za Václavem Havlem, podal mu ruku a řekl, že čtu jeho skvělé texty. Vzpomínám si, jak byl takový nesmělý a překvapený,“ říká pamětník a doplňuje, že za každým druhým hrobem číhali příslušníci StB s kamerou nebo fotoaparátem a horlivě fotili a natáčeli. Ale všem zúčastněným to bylo jedno.

Zatkli ho před bytem v Ječné ulici

Na výročí Deklarace lidských práv 10. prosince 1987 přijel do Prahy. Chystal se jít na demonstraci, ale nejdříve se stavil v Ječné ulici u Němců. Když odtud odcházel, viděl v patře nad nimi i v přízemí policisty. „Zastavili mě a vyptávali se, kam jdu. Tak jsem jim řekl, že na Staroměstské náměstí, kde mám rande se slečnou. Byla to vlastně pravda, ale přesto mě vzali pod křídla a odvedli na služebnu,“ vypráví Jan Bakeš.

Na služebně ho nechali několik hodit čekat. U výslechu opakoval, že šel na schůzku a o nějaké demonstraci nevěděl. „Ale když mě chytli u Němců, tak to bylo jim i mně prostě jasné,“ usmívá se pamětník.

Pacifisty zatklo komando uniformovaných pupkáčů

František Postupa ho seznámil s další iniciativou, jež měla název Spolek přátel USA (SPUSA). Připojil se proto, že se chtěl něco dozvědět o Americe, v níž žili jeho příbuzní, o skutečném životě tamních obyvatel. Komunistické propagandy měl už dost a zamýšlel se podílet i na nezávislé osvětě.

Tehdy pracoval u Československých státních drah a měl tak lepší možnost přepravy různých tiskovin. „Převážel jsem do Chrudimi magazíny SPUSA, které Franta Postupa a Václav Blabolil šířili dál,“ říká pamětník.

K Nezávislému mírovému sdružení (NMS) se jako pacifista z přesvědčení připojil na jaře 1988 skrze Jana Chudomela. „Jaderné zbraně by v té době stačily na zničení několika zeměkoulí. To bylo šílenství, které přece muselo jednou skončit,“ vysvětluje pamětník. „Je tolik oblastí, kam by měla spíš směřovat iniciativa než do zbraní hromadného ničení.“

Právě na jedné akci NMS došlo k jeho dalšímu zadržení. Shromáždění se konalo na podzim 1988 na okraji Prahy v prostoru dětského tábora. Měla se tehdy promýšlet a strukturovat další činnost sdružení, členové chtěli debatovat o tom, co je a není v komunistických mantinelech možné. Jenže ještě před začátkem akce se objevilo uniformované komando pupkatých příslušníků policie a spustilo zátah.

Všechny účastníky zadrželi a odvezli dvěma autobusy do Litoměřic a České Lípy. „Seděl jsem vedle Hany Marvanové, která mi předala instrukce, jak se chovat u výslechu. Lepší je mlčet, nesnažit se je přechytračit,“ vysvětluje Jan Bakeš.

Pak došlo na obvyklou proceduru, focení, otisky prstů, výslechy. Poté, co odmítl vypovídat, ho dva příslušníci naložili do auta a odvezli několik kilometrů za město. Zde Jana Bakeše vyhodili z auta. „Kolem půlnoci jsem se doškobrtal zpátky do města a šel s ostatními do vinárny.“

Na festival nezávislé kultury se nedostal

Aktivně šířil petici Augustina Navrátila a sbíral podpisy. Podepsal i Několik vět. Když tuto petici nabízel svému bratrovi Petrovi a jeho ženě, přijel za ním Petrův tchán. V 50. letech mu vzali rodinný statek i veškerý další majetek a vystěhovali celou rodinu mimo rodný kraj. „Důrazně mi vysvětlil, že si nepřeje, abych jeho dceru a Petra někam tahal, protože má své zkušenosti a ví, co ti hajzlové dokážou,“ tvrdí pamětník. „Nedokázal jsem mu vysvětlit, že je jiná doba a takové věci jako popravy už se nedějí.“

Na začátku listopadu 1989 se ve Wroclavi konal pověstný Festival československé nezávislé kultury. Polsko se v červnu 1989 jako první ze sovětských satelitů zbavilo komunistického jha a brzy nato se mezi polskou Solidaritou a československým exilem zrodila myšlenka setkání nezávislých umělců.

Jan Bakeš plánoval do Wroclavi vyjet, těšil se, že poprvé naživo uvidí osobnosti, které dosud slýchal jen v zahraničních médiích. Zdeněk Ingr se tehdy ochotně nabídl, že zajistí dopravu pro okruh přátel kolem Jarmily Stibicové. Nicméně organizace vytouženého výletu stále vázla. „Až po převratu mi docvaklo, že schválně zdržoval, aby se do Wroclavi nikdo nedostal,“ tvrdí pamětník. „Kdybych to byl tušil, tak jsem se tam vypravil sám. Vím, že se to některým lidem povedlo přes východní Německo.“

Zakládal OF ve Slatiňanech

V pátek 17. listopadu večer tradičně poslouchal rozhlas. Německé rádio hlásilo první kusé informace o událostech na Národní třídě. „Tehdy jsem intenzivně cítil, že už to ruplo,“ prozrazuje pamětník. Poté se účastnil demonstrací v Pardubicích či ve Slatiňanech. Stal se jedním ze zakládajících členů Občanského fóra ve Slatiňanech a podílel se na přípravě svobodných voleb. Po nich se přestal veřejně angažovat, protože věděl, že je všechno na dobré cestě a komunismus nemá šanci dobýt zpět ztracené pozice.

V nové době pracoval u několika soukromých firem a posléze se stal odborným učitelem na Stavební průmyslové škole v Rybitví. „Dnešní svět nabízí nespočet množností, jak naložit se svým životem, záleží na každém, pro co se rozhodne. A vždy jsou minimálně dvě možnosti. Nikdo nemůže říct, já jsem musel, taková byla doba,“ zakončuje pamětník.