Josef Bachura

„Velitel naší domobrany, myslím, že se jmenoval Fabuš, z nás udělal takzvanou Revoluční gardu. Dostali jsme německé uniformy z Afrikakorpsu, takové žluté kabáty, měli jsme zelené vojenské kalhoty, zelené lodičky a pásky RG. Drželi jsme strážní službu už po válce. Vím, že nás poslali Sověti, ti nás dirigovali, směrem ke Zbraslavi, a tam nám zbraslavské RG předaly čtyři německé zajatce. Měli jsme je přivést do toho koncentráku. Sověti je hned začali šacovat, začali jim rozparovat kalhoty nahoře, oni tam měli opravdu zašité nějaké hodinky, prstýnky, zašité v lemu kalhot. Sověti už v tom měli praxi. Takže jim zabavili hodinky. Byli to Rakušani. Ještě když nám je předávali na té Zbraslavi, tak říkali: ,Nicht schiessen, Österreichische.‘“

„Když jsme přišli asi padesát metrů k té barikádě, tak vyšel voják z té barikády, na tu dálku nemohl nic vidět. Ten [Němec], co jel na tom kole, říká: ,Was ist denn los?‘ Ten vzal samopal a sestřelil ho z toho kola. Tak jsme věděli… Do nás jako když střelí. Rozprchli jsme se, Němci křičeli: ,Zurück, zurück,‘ abychom šli zpátky. Já jsem nešel zurück, ale seběhl jsem z té silnice asi deset metrů, a protože okolo mě začaly svištět kulky, kdo neuposlechl a nešel zpátky, tak ho ostřelovali. Já jsem sebou plácnul a ležel jsem jako mrtvý. Vím, že dva běželi dál směrem k řece a jednoho zastřelili, ten se jmenoval Štras, a druhý, to byl pan Rezek, ten měl průstřel. No a já jsem nevěděl, co se děje, a ležel jsem tváří k zemi, tak jsem vyskočil a chtěl jsem běžet, jenže to zase začali Němci ostřelovat, tak jsem sebou plácl tentokrát na záda, abych viděl, jaká je situace. Teď v jednom kanále, já jsem běžel směrem dolů a byl jsem od těch kanálů asi deset metrů, tam byl vlasovec. Ten viděl, že jsem živý, že se rozhlížím, tak na mě křičel: ,Idi sjuda, ja russkij. Něbojsja.‘ Tak jsem se nebál a přiběhl jsem tam. Tak jsem se dostal k vlasovcům.“