Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Bachura (* 1926  †︎ 2019)

• 27. 2. 1926 narozen v Praze

• dětství prožité v Lahovicích

• vyučen strojním zámečníkem v podniku Janka Radotín

• tajný skautský oddíl v Lahovicích, říjen 1944 – skautské školení ve Zvíkovském Podhradí

• 1944–1945 - nálety na Radotín

• květen 1945 - boje v Lahovicích

• strážný sběrného zajateckého tábora v Lahovicích

• 1948–1950 - základní vojenská služba

• 1950–1954 - studium VŠ, nedokončeno

• 1954–1957 - Městská poradna marxismu-leninismu

• 1957–1969 - školský inspektor Krajského pedagogického ústavu

• 1969 - propuštěn pro kritiku výuky učitelů

• od roku 1969 práce v dělnických profesích

• 1986 - odchod do důchodu

• 2002 - dům v Lahovicích zničen povodní

• zemřel 10. října 2019

Příběh Josefa Bachury je příběhem levicového intelektuála s opakovanými pády a vzestupy. Jeho cesta životem byla klikatá. Jedním z pevných bodů v jeho životě je obec Lahovice, kde prožil dětství, mládí i velkou část dospělého věku. Zde se seznámil se skautingem, zažil dramatické události Pražského povstání i několik povodní. Povodeň v roce 2002 se jeho rodině stala osudnou, přišli při ní o dům.

Skaut a sportovec 

Josef Bachura se šťastně narodil 27. února 1926 v Zemské porodnici u Apolináře. Připomínka o šťastném narození není zbytečná, protože krátce před jeho příchodem na svět kolem domu v Truhlářské ulici v pražské Petrské čtvrti, kde bydleli, projížděl koňský povoz naložený vojenskou municí. Jedna bedna granátů přitom vypadla a vybuchla. Zemřeli dva vojáci, koně a výbuch zdemoloval byt Bachurových. Rodině se nic nestalo, protože matka byla právě v porodnici a otec v práci. „Díky tomu, že jsem se narodil právě tehdy, jsem vlastně zachránil maminku,“ usmívá se pamětník.

Josefův otec, který pracoval jako rozžínač plynových lamp, se tehdy rozhodl postavit dům v Lahovicích, nedaleko soutoku Vltavy a Berounky. Během stavby se velice zadlužil, rodina žila nějakou dobu v provizoriu a byty pronajímala. Otec plánoval, že pronájem bytů bude rodinu slušně živit, vysvětluje Josef Bachura: „To se dařilo až do měnové reformy v roce 1953, kdy rodiče přišli o veškeré úspory.“ V Lahovicích strávil Josef poklidné dětství, které překazila až válka. Aktivně hrál fotbal za klub SK Lahovice a stal se členem tajného skautského oddílu Hoši od Bobří řeky, který fungoval pod hlavičkou Klubu Mladého hlasatele. V říjnu 1944 absolvoval jako vedoucí skautů branné školení ve Zvíkovském Podhradí u Orlíka. „Oficiálně sice proběhlo toto školení pod hlavičkou Kuratoria, ale fakticky jsme pomáhali sedlákovi, jehož synové byli zavření v koncentráku, druhý den proběhly sportovní disciplíny a večer jsme uzavřeli zpěvem sokolských písní,“ popisuje pamětník realisticky akci pořádanou neoblíbenou institucí Kuratorium pro výchovu mládeže, zavedenou protektorátním ministrem Moravcem. Josef se vyučil strojním zámečníkem v podniku Janka Radotín. V Jankovce zažil na podzim roku 1944 a na jaře 1945 dva nálety britských bombardérů na radotínské nádraží a jeho okolí.

Obránce, zajatec a strážný

V posledních dnech druhé světové války se Lahovice staly strategickým místem díky mostu přes řeku Berounku – na jeho okraji vznikla 7. května barikáda, která měla zabránit německým záložním jednotkám lokalizovaným na Zbraslavi v postupu na Prahu, kde zuřilo povstání. Do bojů s Němci se zapojili lahovičtí občané, dokonce měli zbraně: „Ty získali odzbrojením německých vojáků, kteří bydleli v lahovické hospodě. Prošli jsme i jakýmsi školením, které vedli hasiči, já jsem měl na starosti Panzerfaust,“ vzpomíná Josef Bachura. Do Lahovic se od Radotína už 6. května dostali vlasovci s tanky a přidali se na stranu Lahovických.

Postupující Němce se ale nepodařilo zastavit a obec byla obsazena. V nastalé situaci místní občan Veleba zastřelil velitele Waffen-SS Kleina, což vyvolalo pomstu ze strany Němců. Většinu obyvatel, asi 60 mužů včetně Josefa a jeho otce, Němci zatkli: „Němci nás hnali po silnici k Chuchli jako živý štít k barikádě. Jeden z obránců barikády, vlasovec, ale zastřelil esesáka, který projížděl na kole, což vyvolalo zmatek mezi námi zajatými a rozprchli jsme se.“ Josefovi se podařilo utéci, nějakou dobu ležel na poli a předstíral mrtvého: „Nakonec mě zachránil nějaký vlasovec. Všiml si mě a zavolal na mě: ,Idi sjuda, ja Russkij.‘ Noc jsem strávil v Chuchli pod ochranou vlasovců a druhý den, 8. května, jsem se vrátil domů.“ Celkem bylo v bojích v Lahovicích 7. května 1945 zabito 45 převážně lahovických civilistů a 16 vlasovců, jejich památce je věnován pomník v obci.[1]

Po osvobození Josef v řadách Revoluční gardy pracoval jako strážný místního sběrného zajateckého tábora, kde byli internováni Němci i vlasovci. Viděl tehdy i průvod ruských zajatců z Německa, označených za zrádce národa, které velitelé odváděli do sibiřských gulagů. To ovšem tehdy nikdo netušil. Každopádně, Josef vstoupil pod otcovým vlivem do Komunistické strany Československa hned v roce 1945 a zároveň se také vrátil ke skautingu. Spolu s lahovickým skautským oddílem vystupoval ve skautských krojích s hudebním kabaretem nazvaným Vývoj trampské písně a v roce 1947 získali druhé místo v soutěži kulturních aktivit mládeže. Krátkou dobu pracoval také jako předseda okresního výboru Československého svazu mládeže, těsně před tím, než na podzim 1948 odešel na vojnu.

Konzultant a školský inspektor

Naverbovali ho do kurzu armádních politruků, kterého si ovšem Josef moc neužil, velkou část kurzu strávil totiž v nemocnici. Nechal se však přesvědčit ke studiu na Vysoké škole politické, na kterou se přihlásil po návratu do civilu v roce 1950, ale nedokončil ji: „V roce 1953, v předposledním ročníku, přišla měnová reforma, znehodnotila úspory rodičů, takže mi bylo hloupé, aby mě podporovali dál na studiích, a v roce 1954 jsem ze školy odešel.“ Hledal si zaměstnání a vzpomněl si na kolegu, který měl jisté postavení ve straně a kdysi mu nabídl pomoc: „Řekl jsem si, že strana mě do potíží dostala, tak ať mi strana také pomůže, jak z nich ven. Známý mi skutečně sehnal místo.“

Josef nastoupil jako konzultant v Městské poradně marxismu-leninismu v Celetné ulici v Praze, jeho kolegou a vedoucím byl Klement Lukeš. Po 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956 kritizoval Klement Lukeš i další členové poradny komunistické funkcionáře, což bylo v rozporu s oficiálním stanoviskem KSČ. Poradna byla rozprášena a její členové se dostali mezi politicky nespolehlivé. Josef Bachura nastoupil do Krajského pedagogického ústavu v Praze-Smíchově jako školský inspektor, přesto nadále kritizoval výuku učitelů a chování stranických funkcionářů. Pro řadu závadných přednášek byl po srpnu 1968 vyloučen z KSČ a postupně v pedagogickém ústavu deklasován na post řidiče a v roce 1969 úplně propuštěn.

Strojník a intelektuál

Nastoupil pak jako strojník v malešické teplárně, ale o rok později přešel do smíchovského pivovaru, kde se setkal s některými bývalými kolegy z pedagogického ústavu. Intelektuální debaty a politická hodnocení vystřídala téměř undergroundová sezení, kde se probírala například Charta 77. V pivovaru zůstal Josef Bachura až do svého odchodu do důchodu v roce 1986. Po celou dobu se scházel s kolegy na tajných debatách v bytě Klementa Lukeše, při nichž propagovali jugoslávský politický model. Jako takzvaní projugoslávští špioni byli pak někteří z nich vyšetřováni StB.

Pohromu pro rodinu Josefa Bachury znamenala ničivá povodeň v srpnu 2002, která zničila jejich dům v Lahovicích. Jeho manželka utrpěla zranění s trvalými následky. V této situaci se rodina musela vystěhovat, žít odděleně v přechodném bydlení a vést po celé roky složitá právní jednání související se zničeným domem. Josef Bachura i dvanáct let po povodni stále bydlí v provizorním bytě a denně navštěvuje svoji nemocnou manželku. Navzdory zoufalé situaci neztratil optimismus: „Pesimismus si šetřím na lepší časy,“ směje se pamětník.

[1] K události viz např. http://www.ustrcr.cz/cs/perzekuce-za-nacisticke-okupace a také http://www.fronta.cz/kalendar/masakr-v-lahovicich a http://zbraslav.info/aktualne/historie/21-vse/741-v-kvetnu-1945-tekla-na-zbraslavi-pri-povstani-krev