Františka Bachanová

„Zas došli Hostýnek a tyto páni, že co s tým tedy bude? Že buď podepíšú, nebo nás zlikvidujú. Taťka řekli: ‚Ne, nepodepíšu. Řekl jsem, že JZD nepodepíšu, nebudu jako první. Nepodepíšu.‘ Oni na to už byli samozřejmě připravení. Už tam byly auta nachystané. Koně odvedli do obory, to byla Mila s hříbjatem. Tu védli pěšky. Ale krávy navedli do jedného auta a už bylo další auto nachystané. Tam dali prasata a svině a to vyvézli. Já jsem se pak vdala a hned jsme měli přes dva hektáry, a tak jsme měli odevzdávat toliké dávky všeckého, vepřové, hovězí… Naši nám ještě dali jalúvečku, vychovali ju, měla už dva roky. My jsme ani neměli z čeho (odvést dodávky – pozn. ed.), my jsme na tom poli nedělali, ale dodávky z teho chtěli. Potom jsem opravdu nevěděla, co s tým. ‚My to přeci neděláme. Z čeho to mám dát?‘ Byl to akorát rok, co taťka umřeli, tak jsem si na nich myslela a povídám: ‚Bože, oni to tak zaplatili a já včilka to JZD podpisuju.‘ Ale jináč to nešlo.“

„Tož dójila jsem čtyřicet roků. Už o půl čtvrté ráno jsme tam byly. Když to bylo v létě, to bylo (dobré – pozn. ed.). Ale v zimě! Došly jsme, bylo zamrzlé potrubí, mosely jsme rozmrzat všelico, no, hrůza. Tož člověk si na všecko zvykne, když mosí. Když byly telata, muselo sa chodit třikrát za deň. Ráno o půl čtvrtej jsme sa ponáhlaly, abysme byly doma o půl osmej, když děcka chodily do školy, to jsem jich vypravila. Potom se moselo jít na poledne, to bylo zas dvě hodiny. A o půl čtvrté znovu. Bylo to prakticky na celý deň. Potom tu zrušili mlékárňu a chtěli, abysme měli deň volno. To može chtět, ale to tak není, jak si to plánuje. Protože ta, která má střídat, jde každý den na druhé krávy a ony jsou zvyklé na tvoje ruky a jak ju dójíš. Většinú byl nějaký zánět. Protože třeba kráva byla po teleti a nespustila. Potom sa léčily jak krávy, tak telata. Moselo jít mléko pryč. S tým byly veliké potíže. Dokud člověk chodil furt, tož chodil. Ale jak už jsme měly deň volno… ‚Už zítra jdem zas do práce!‘ Najlepší je, když člověk nemá žádnú úlevu.“