„Vyakčněný. Oni neřekli, že byl vyhozený, ale vyakčněný. Našel si nějaké civilní místo a chtěl se jim pomstít a ve Šlapanicích byl takový obrovský stoh. Já nevím, kolik to bylo vagonů, tak že by se měl zapálit. Tak že jo. Vypůjčil si auto od kamaráda a jeli jsme tam. Pětku nebo desítku benzínu. ,Ale tu plechovku mně dones. Já nemám na zálohu.‘ Jak byl opatrnej. Tak jsem to otevřel, proběhl, nacákal a škrtl. Shořelo to a oni nic. Hořelo to, myslím, tři dny. Muselo to shořet. To nikdo neuhasí. Kluci byli nadšení. A pak že v Křenovicích by se mělo taky něco udělat. A že zapálíme tu stodolu. Tak jsme to tam připravili. Byli jsme na silvestrovské zábavě a pak jsme na to šli. Pan Mrázek chtěl něco dělat. Měl strýce letce. Tak jsme šli, polili jsme to tam, co šlo, a zapálili a utekli. Šli jsme zase do toho sálu. Za chvíli někdo přišel a křičel: ,Hoří JZD! Kdo má zájem, ať jde hasit!‘“
„Napřed slušně a pak: ,Ty kurvo, tak to ze sebe vysyp!‘ Tak mně nějakou ubalili a pak donesli dva pendreky. Jeden estébáckej a jeden pravej nacistickej. Ten německej byl asi takhle dlouhej pogumovanej ocelovej prut a ten náš, to byl kus pětičtvrtky hadice a v tom bylo nalisovaný nějaký olovo nebo něco. Ten když vás vzal přes ramena, tak je přerazil. Nebo přes hlavu... Cos mohl dělat? Nic. Vždycky jich tam bylo víc. A takovýho střízlíka, jako jsem byl já... Mně bylo dvacet let, vážil jsem padesát kilo. My už jsme tolik toho bití nedostali, ale otloukali nám hlavy o zeď. A mně to dělá potíže ještě dnes. Třeba stojím na křižovatce a je tam červená a já tam vidím zelenou. Nebo obráceně.“
„Přijeli tam a poslali za mnou politruka. Říkal: ,U vás se něco stalo, máte jet domů.‘ My jsme byli domluvení s Klobasem (Oldřich Klobas), že když něco, tak že se u nás něco stalo, abych přijel domů. Polovina hesla souhlasila. Nebylo to sice čistý, ale když to říkaj lidé nezasvěcení, tak po nich nemůžete chtít doslovný slovosled. ,Oni jsou tady z kraje a mají tady auto. Oni by vás vzali.‘ – ,Já pojedu vlakem.‘ – ,Jestli chcete, tak jeďte autem.‘ Tak jsem jel s nima autem a oni se mně představili: ,My jsme od Státní bezpečnosti.‘ A bylo to.“
Mojmír Babušík se narodil v roce 1933 v Křenovicích. Pochází z chudých poměrů, přesto se po převzetí moci komunistickým režimem postavil proti jeho diktatuře. S členy Junáku v Křenovicích založil odbojovou skupinu SODAN (Skautská organizace demokracie a nezávislosti) a stal se jejím vedoucím a hlavním organizátorem. Proti útlaku a nespravedlnostem bojovali různými způsoby. Zasílali výhrůžné dopisy komunistickým funkcionářům, tiskli protirežimní letáky, a když to nezabralo, zapalovali stohy a stodoly JZD. Po několika žhářských útocích byli kvůli konfidentům dopadeni. Mojmír Babušík prošel ve věznici StB v Brně v Příční ulici sérií brutálních výslechů. U Krajského soudu v Brně se choval velmi statečně a přesto, že mu hrozil trest smrti, kritizoval komunistický režim. Odsouzen byl na dvacet let. Deset let a devět měsíců strávil ve vězeňském táboře Rovnost a věznici Leopoldov. Zemřel v srpnu 2016.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
