Eliécer Ávila

„Otevřely se mi oči a uvědomil jsem si, že hesla, průvody, transparenty, slogany – to všechno nebylo nic jiného než optický klam, který samozřejmě okouzluje mladá srdce, lidi plné energie, ale která se na Kubě nikdy ve skutečnosti nepřetavila do skutečného stavu blahobytu – ani ekonomického, ani morálního – pro obyčejné lidi.“

„Byly dvě jasně vymezené postoje: moji spolužáci, studenti a obecně všichni lidé, kteří viděli to video, mi vyjadřovali solidaritu, objímali mě, gratulovali mi a projevovali mi náklonnost. Na druhé straně stáli představitelé moci: vedení univerzity, rektor, děkanka, tajemník komunistické strany, několik funkcionářů Ústředního výboru strany kubánské vlády. Vedli se mnou několik rozhovorů – někdy se mě snažili přesvědčit, že se mýlím, a když jsem trval na svých názorech, snažili se mě zastrašit: ‚Tahle cesta ti přinese hodně problémů, nevíš, co všechno můžeme udělat s kontrarevolucionáři…‘ Tak se věci vyvíjely, dokud nenastalo jakési vnitřní blokování mé existence na Kubě – nesměl jsem žít, studovat ani pracovat v Havaně a byl jsem prakticky nucen žít na venkově.“

„Bylo to v podstatě, pokud si dobře vzpomínám, pět bodů. První: proč Kubánci nemohli volně opouštět a vstupovat do své země? Protože tehdy bylo potřeba speciální povolení, kterému se říkalo „Carta Blanca“ (bílý dopis), aby mohl Kubánec vycestovat do jiné země. Druhý: proč stát nepřipojoval lidi, rodiny k internetu a jen hrstka privilegovaných měla přístup? Třetí: proč se ministři, zástupci země a vlády nezodpovídali lidem ? Jinými slovy, vždy se dělalo to, co chtěli oni, ale nikdy se neptali obyvatel, co chtějí oni. Další věc: proč Kubánci nemohli mít na své jméno mobilní telefon, když to bylo privilegium pouze pro zahraniční rezidenty na Kubě? A tak to bylo, čtyři nebo pět velmi konkrétních požadavků, a po tomto vystoupení se video stalo virálním. Ne na internetu, ale z ruky do ruky. Lidé si ho předávali na CD, na flash discích, až se dostalo do celé země. To vyvolalo jakési celonárodní očekávání debaty, kde se v mnoha kruzích lidé s těmito názory ztotožňovali.“

„Myslím, že Kuba se nachází na historickém rozcestí. Mám pocit, že toto je poslední rok, kdy uvidíme naši zemi přesně tak, jak vypadala posledního půl století. Domnívám se, že téměř nevyhnutelně, ke konci tohoto roku nebo na začátku příštího, dojde k hlubším změnám. Situace se totiž nestala jen nezbytnou ke změně, ale i neudržitelnou – dokonce i pro samotné komunisty v zemi. Myslím, že už jsme překročili bod, kdy šlo o ideje. Dnes jsme v okamžiku přežití – pro lid, a na druhé straně pro vládu, která se zoufale snaží uchovat privilegia, jež si během všech těch let zajistila. Tento boj se odráží v rostoucí veřejné debatě, která se na Kubě rozvíjí. Stále více lidí říká, co si myslí, stále více lidí se zapojuje do toho, co se děje.“