Ing. arch. Václav Aulický

„V devětašedesátém byly stávky, taky stávkovali studenti, byla stávka tady ve škole. Já jsem přinesl nějaký podpisový listiny do PPÚ [Pražský projektový ústav] a stoupl jsem si tam dole ve vrátnici a jak lidi šli, tak jsem jim říkal, aby podepsali podporu stávky, tak to lidi podepisovali. Oni vás samozřejmě zaznamenaj. No, a pak, jak přišla normalizace po devětašedesátým, tak za tím Eisenreichem, kterej taky takhle něco někde... A dvakrát, třikrát, tak tam byl nějakej jeho kamarád z osobního a říkal: ,Helejte se, pánové,´ jako tomu Jirkovi, ,Hele, Jirko, ty a ten Venca, udělali byste nejlíp, kdybyste rychle odsud odešli, než vás začnou pronásledovat.´ Takže on mu poděkoval a říkal: ,Hele, jedou po nás, tak musíme utéct.´ Takže my jsme dali výpověď ze dne na den a jak říkám, pak jsme šli do nějakého družstva v likvidaci, pak jsme šli do Štěpánský k nějakýmu dodavatelskýmu projektantovi. Chvilku jsme se tam motali a skončili jsme v tom Investisu, kde totiž shodou okolností byl Malátek s Loosem v ateliéru, kterej vedl mladej Gočár, protože oni byli součástí akciový společnosti Rodas, což byly ty společnosti, který vznikaly právě v roce 1967, 1968, 1969, který pak byly násilně převedeny do Sdružených ateliérů hlavního města Prahy v rámci likvidování soukromýho podnikání.“

„Mně hrozilo, že půjdu rok na vojnu. My jsme měli jako vysokoškoláci rok ve škole a rok povinnou vojnu prostě někde. V té době se u nás ve škole, na fakultě, objevil... Tam oni nebyly už umístěnky, ale nabídky míst. Objevily se tam asi tři nebo čtyři nabídky místa v tom Vojenském projektovém ústavu. On byl v té Rooseveltově a taky dole Na Můstku. Ten Na Můstku se především věnoval stavbám, který se týkaly metra. A ten vojenskej tady v Rooseveltově dělal hlavně letiště a silnice. A já jsem od nějakýho kolegy známýho, kterej byl starší o něco... Říkal: ,Ty vole, normálně, když půjdeš do VPÚ a budeš mít trochu kliku, tak až ti přijde povolávací rozkaz, tak oni, pokud seš jejich zaměstnanec, tak oni si tě můžou vyžádat pro sebe od tý vojenský správy.´ No, tak já jsem si říkal, tak já to risknou. Takže jsem to risknul, šel jsem do vojenského projektu. Oni mě vzali, já jsem tam nastoupil do VPÚ 20. června nebo 2. července, nevím už teďka přesně. A za pár dní jsem dostal povolávací rozkaz, že mám odejít na vojnu a za pár dní jsem dostal vyrozumění, že mě Vojenský projektový ústav si vyžádal od tý vojenský správy. Takže já jsem dostal šest tejdnů v Trutnově na cvičení, tam byli všichni takovýhle vykukové jako já, i ze Slovenska. Tam jsme chvilku, to byla legrace, poněvadž jsme tam přišli a až čtvrtej den, když zjistili, že jsme, třeba já, ještě s jedním architekti, tak nám nafasovali tužky a pravítka, navrhovali jsme vrátnici a budovu skladů a pět lidí dělalo rodinnej domek panu plukovníkovi a podobně.“

"Tenkrát v té práci, kde jsem byl, potom už po revoluci privátní, jmenuje se to Spojprojekt Praha, tak já jsem v době té normalizace přes jednoho kolegu měl hodně zdroje k samizdatu. Mám toho doma dneska celou jednu polici, všechny možné, co chodily z ciziny i co se psaly tady na stroji. Byl jsem v situaci, že jsem od kamaráda dostával strojopisy a to už byly první xeroxy (takové pitomé, ale byly) a já jsem si vždycky u nás v práci (sídlili jsme v baráku na takovém staveništi na Kavčích Horách) a já jsme si vždycky počkal, až už bylo po práci a nikdo tam nebyl, abych udělal třeba 20 kopií a ty jsem zas někam dal a takhle se to šířilo. Měl jsem vždycky co dělat, abych to stihl a říkal jsem si, aby mě nikdo neviděl. A když bylo po revoluci a byly nějaké debaty, tak vedoucí našeho tzv. střediska byl komunista. A na mě byly nějaké ataky a on říkal: 'No to pozor, on byl vždycky proti. Vždycky tam po večerech množil.' Já to nevěděl, on to věděl a neudal mě."

"To byl takový ten ruský způsob. Oni vám rozdělili byt tak, že to skoro ani nebylo možné. Byla tam předsíň, ze které jsme měli na jednom konci kuchyň, na druhém konci dva pokoje, a ti dva staří lidé, které tam nasadili, měli jeden pokoj a druhý přes tu předsíň. A z té kuchyně byly dveře do koupelny. A oni měli z toho pokoje dveře do koupelny. Měli jsme společnou koupelnu a v předsíni společný záchod. Patnáct let. A v té politické situaci, ve které zejména táta byl, tak to nějaké řešení jako výměna nebo že by nám nabídli byt, vůbec nepřipadalo v úvahu. Takže bylo to takové... Vzpomínám na to, co se máma nabrečela."

"Měl jsem nějaké podpisové archy a v tom tehdejším vojenském projektovém ústavu, to už jsem byl v civilu, tak jsme tam organizovali podpisové akce a oni to věděli. Takže já jsem pak byl v podobné situaci jako ten můj kamarád. Náhodou tam byl nějaký známý, který přišel a říká: 'Hele, Venco, jestli můžeš, tak rychle odsud odejdi, než oni na tebe vyletí, protože oni to všechno mají uložené, cos tady prováděl.' A to nebylo nic, nějaká petice kvůli Palachovi. A tak jsem na vlastní žádost odešel. Pak jsem se potuloval po třech různých místech, byl jsem pár měsíců tady, pár měsíců tam a možná, že jak jsem vystřídal několik zaměstnání během roku, tak jsem se možná ztratil."