"Pak mě pozvali, abych dělala choreografii ve Faustovi. Ještě ne režii, ale choreografii. Říkala jsem si, že když mám právo si vybrat, kdo s námi bude dělat choreografii, tak to zkusím, bude to lepší než ta hrůza, kterou jsem viděla. Tak tady to máte. Když tam člověk začne pracovat... No, samozřejmě tam byl Matěj, všichni ti blízcí a talentovaní kluci. Jsme parta šašků, naštvaných a vtipných zároveň. A člověk se do toho najednou začne dostávat. A pak další choreografie. A takhle to je. Jak už bylo řečeno, jsem smutný, depresivní člověk, ale mám plno vtipných historek. Milan Steigerwald – to je velmi sečtělý člověk – měl vždycky sen, a dokonce učinil dva pokusy udělat hru na téma Tibetské knihy mrtvých. A dvakrát to nevyšlo. Sledovat videa, jak tam běží páry – hrůza, děs, hrůza. Tak takhle jsem začala. To je moje téma, kterému se věnuji už dlouho – život po smrti. Znovu jsem se ponořila do toho studia. Režii měl dělat Roman Štolpa, který tam dřív režíroval, ale neměl čas. A tak jsem dala dohromady všechny naše lidi a začali jsme jako blázni pracovat na choreografii. A pracujeme a pracujeme, a on občas přiběhne: 'Gangu, potřebuješ mě? Ne? Dobře, jdu pryč.' Nakonec to dopadlo tak, že jsme prostě hráli divadlo. Já jsem hrála hru se svými lidmi."
"Pak jsem se začala zajímat o téma manipulace. Toto téma rozvíjím dodnes. Když někdo, kdo vede program, donutí člověka udělat jeden pohyb, a dotyčný poté začne tento pohyb dělat automaticky... A pak se ukáže, že jsou dvě skupiny nebo dvojice – a začne válka, protože jim to prostě někdo nacpal do hlavy. To mě tehdy strašně znepokojilo. A poprvé v životě jsem začala číst zprávy z politického dění. Měla jsem potom velkou depresi, všechna ta nenávist a... Ano, i tanečnice Dana Palatová si své scény vymýšlela sama. Hodně se na tom spolupracovalo. Jen jsem se ptala: 'Co si myslíte například o situaci, kdy začnou bombardovat vaše město nebo vesnici?' A byla tam například scéna Václava Kováře. Nebo co se stane, když jste sama v uzavřeném prostoru? A Dana vytvářela tanec. Je to velmi kolaborativní."
"Když jsme přišli s divadlem DEREVO, bylo dva roky po revoluci. Tehdy panovala naprostá euforie. Samozřejmě mi teď kamarádi vysvětlují, že tehdy začaly stoupat ceny, lidé začali chodit do divadla méně. No, a my to teď pociťujeme velmi silně, tenhle fenomén. A v té době se například stalo, že v domě, ve kterém byl squat a přijelo tam hrát DEREVO, policie odpojila elektřinu. Tak jsme si nasbírali dřevo a zapálili ohně a hráli jsme u těch ohňů. Pak... samozřejmě to bylo neuvěřitelné. Kamarád mě vzal na procházku do centra Prahy z Braníka, kde bylo všechno stále šedivé, pro mě naprosto pochopitelně. Do centra, ke Karlovu mostu, a říkal mi: 'Praha je divadelní kulisa, která se před tebou staví, a za tebou už se rozebírá.' A já jsem se na to podívala. Byl to Čech. A potom, když jsme přišli do Prahy, no, především to byl možná pocit, že je všechno možné, že je úspěch, že už začínáme cestovat, že je možné se realizovat, dostali jsme prostory poměrně rychle. Dostali jsme povolení hrát na ulici. Já jsem tančila step, Aleš dělal pantomimu a večer jsme hráli improvizované věci s dalšími lidmi. Všechno bylo možné. Spousta lidí – oni skutečně dávali peníze, všechno bylo dovoleno. Nikdo nás nezavíral. Třeba člověk z Roxy – hráli jsme tehdy v Celetné, blízko Roxy: 'Líbí se vám to? Pojďte hrát k nám.' A tak jsme se vrátili do Čech. Zřejmě pocit příležitosti. A třeba my dva jsme byli určitá síla."
Irina Andreeva je jednou z nejvýraznějších představitelek nové divadelní avantgardy po pádu SSSR a sametové revoluci. Narodila se 23. srpna 1965 v Jekatěrinburgu, tehdejším Sverdlovsku, v Sovětském svazu, kam její židovští předkové uprchli z Ukrajiny během druhé světové války. Začala studovat na Čeljabinském divadelním institutu na katedře režie, ale studium přerušila a žila s omezeným povolením k pobytu v Leningradě, kde se zapojila do undergroundu. Po perestrojce se stala herečkou alternativních divadel Do-Teatr a DEREVO. V roce 1994 založila v Petrohradě s Alešem Janákem rusko-české fyzické divadlo Teatr Novogo Fronta a přestěhovala se do České republiky. Realizovala řadu mezinárodních projektů, pouličních představení nebo například čtyři sólové performance, které uvedla v České republice i v Evropě. Jako choreografka hostovala v Národním divadle a v Divadle na Vinohradech. Vyučovala také na škole pantomimy Die Etage v Berlíně a spolupracovala s izraelským divadlem Clipa Theater. Po napadení Ukrajiny Ruskou federací v roce 2014 iniciovala mezinárodní projekt Divadlo/Intervence/Tolerance, jehož hlavním tématem se stala manipulace s vědomím lidí ostře prožívajících novou fázi války na Ukrajině v roce 2022. Posledních několik let svého života působila jako herečka a režisérka pražské RockOpery. Svá tvůrčí léta prožila v nebývalé chudobě a askezi – žila v nevytápěných zkušebnách. Věřila v sílu hlubokých citů, vnitřní svobody a lidského utrpení, interpretovaných pohybem lidského těla. Irina Andreeva zemřela 13. srpna 2024.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
