„A pamatuju si, že tenkrát mi tatínek říkal, že – tatínek tam úplně zešedivěl – oni to tam bombardovali a na těch nádražích, jak byli lidi, tak takový ty proudy z toho bombardování, tak že byli přilepený úplně na zdi, z toho se prý taky šílelo. Tatínek z toho přijel tam odtamtud úplně šedivý…“
„Tatínek měl jít do služby brzo ráno a bral to přes zahrady, přes pole, louky a byl takový poctivec, že šel prostě do práce. Tak šel a u řeky ho chytli, tam oni chytali všechny. Vzali je do sokolovny a my jsme o tom nevěděli nic. Dověděli jsme se to tak nějak od lidí, který to viděli, když ty chlapi šli do sokolovny. A to se tenkrát musely velice zavírat okna, aby nesvítilo nic, ani nitka nesměla být. My jsme měli dřevěné okenice, takže maminka zavírala ty okenice, tak z ulice nás nikdo neviděl a nemohl nás ani nějak perzekuovat. A tak my jsme nevěděli, kde ten tatínek je, až jsme se to právě tajně dozvěděli, že jsou v sokolovně. Tak babička, topilo se jen v kuchyni v kamnech, protože tenkrát taky ani topení nebylo, nic. Topilo se tam a pouštělo se to do pokojů a seděli jsme potmě a jenom světla přes dvířka nás ozařovaly a modlili jsme se růženec, aby se tatínkovi nic nestalo.“
Jaroslava Ambrožová, za svobodna Pospíšilová, se narodila 23. ledna 1930 ve Zdicích nedaleko Berouna. Vyrůstala s mladší sestrou Marií a později se narodil ještě bratr Josef, který se v dospělosti stal muzikantem. Její dědeček sloužil jako přednosta stanice a otec Jaroslav Pospíšil byl vlakvedoucím. Během druhé světové války zažil bombardování Mnichova. Maminka zastávala funkci náčelnice Sokola. Roku 1944 nastoupila Jaroslava Ambrožová ve Zlíně do Baťovy školy práce a seznámila se s budoucím manželem Miloslavem Ambrožem, který se stal inženýrem koželužství a pracoval ve výzkumném ústavu v Otrokovicích. Díky jeho odborné práci i za komunismu společně procestovali kus světa, navštívili například i na ostrov Ceylon. V 70. letech zvažovali emigraci, ale nakonec se k ní nikdy neodhodlali. Pamětnice většinu života pracovala v kanceláři jako účetní. Roku 2023 žila v Kroměříži v Domově Svatého Kříže.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
