Ileana Álvarez González

„Časopis Alas Tensas dělal něco, čeho se báli. Později jsem si to v průběhu času uvědomila a přemýšlela, proč je na Kubě napadán feminismus, i když [vláda] tvrdí, že bojuje za rovnost žen a že celá revoluce byla ukázkovým příkladem síly a nezávislosti kubánských žen. Ale z dlouhodobého hlediska, i když samozřejmě existují dílčí posuny, si uvědomíte, že v poslední době, od krize roku 1994 se zhoršila diskriminace žen a násilí založené na pohlaví. Je to obrovský problém, který se stal neviditelným, protože to považovali za výdobytek revoluce, a vy si tak skutečně uvědomujete, že to, co bylo tehdy zdůrazněno, jsou vlastně problémy: vzrostla diskriminace, vzrostlo násilí a vzrostly vraždy na ženách. A když se pak objeví nezávislá publikace, která nelobbuje ve prospěch některé z institucí, a která tenhle problém odkryje a přes internet se bude šířit dál a dál, tak se vzniku časopisu logicky strašně báli.“

„Když nám bylo pět let, museli jsme začít říkat, že ‚Budeme jako Che.‘ Tak neuvěřitelně šovinistická slova v rámci raného vzdělávání! Je to psychologické násilí, násilí na dětech. Pouhý fakt, že chlapce nebo dívku, co ještě neumí ani číst a psát, donutí říkat ‚Budeme jako Che“, ačkoliv každý, kdo ví, jaký Che [Guevara] vlastně byl, dobře ví, že jako on být nechce. Že nechce být macho, že nechce být jeho druh partyzána, že nechce být člověkem, co uvažuje totalitně a nedovoluje jakoukoli odchylku. Tohle přece není to, čím chci být, já chci být někým jiným, já chci být Ileana, tak proč mě nutíš v pěti letech říkat, že ‚budu jako Che‘? Tohle je pro mě jedna z největších násilností kubánské totality – právě to, že vás nutí být jako někdo jiný a nedovolí vám být odlišný a být sám sebou. Pořád se najdou země a lidé, co se pořád mýlí v tom, kdo je Che, každý to totiž ví. Je to šovinista a homofob. A oni nás přinutili, abychom říkali, že budeme jako on. Donutili nás, abychom řekli, že ‚budeme jako Che‘.“

„Jedna z věcí, která mě ve škole nejvíce poznamenala, byla obrovská šikana kvůli mé katolické víře. Říkám šikana, ale mohlo by se říct i represe nebo dokonce týrání dětí... Pamatuju si, že nám všem vedli školní záznamy a učitelé nám neustále opakovali: ‚Chovej se slušně, nebo ti přidám špatnou známku do záznamu.‘ Víte, když máte na záznamu škraloup, nedostanete se na univerzitu nebo odbornou školu. A říkali to i mně, jedné z nejlepších studentek. Jednou mě dokonce zastavili uprostřed náměstí a učitelka páté třídy mi tehdy řekla: ‚Je mi to moc líto, ale Ileana je jedinou poskvrnou na naší škole, protože je jedinou dívkou, co chodí do katolického kostela. Nikdy jsem nepřestala chodit do kostela. A uprostřed všech ostatních dětí a učitelů, mi jednoho pátku, protože právě v pátek se konaly politické akty, přede všemi řekli, že jsem jedinou poskvrnou na škole Los Maristas, která se dodnes jmenuje takhle, i když je pojmenovaná po revolučním hrdinovi. Předvedli mě a všechny děti mě vypískaly. Bylo mi sotva deset let.“