„Otec už byl v té době na ministerstvu národní obrany (MNO), protože po válce se zde otevíralo oddělení duchovenské služby na MNO pro pravoslavnou církev. Možná se Vám to bude zdát jako politický akt. Ale když jsem se otce ptal, jakou tam má práci, tak říkal, že má práce hodně. Bylo nutné především evidovat válečné hroby pravoslavných Rusů a Rumunů, kteří byli většinou v církvi. U Rusů byla situace poněkud složitější, protože tam byl již stalinský ateismus. Ale vím, že s rumunskými hroby, které evidoval, měl hodně práce až do padesátého roku. Potom MNO oddělení duchovenské služby rušilo a otci nabídli, aby zůstal v armádě. Ovšem nabídli mu místo politruka či jakéhosi ideového pracovníka, ale on to odmítl, což jsme byli se sestrou rádi. Za to musel z Prahy pryč a musel jít sloužit na venkov, konkrétně do Tábora.“
„Vzpomínám si, když se otec vrátil z totálního nasazení v Německu, tak byl nemocen. Léčil se delší dobu s ledvinovými obtížemi. Přesto začal u nás doma v Řimicích, přes přísný zákaz gestapa, tajně konat bohoslužby. V neděli se u nás scházeli na pobožnosti – nebylo bohoslužebné nádobí ani roucha – nejvěrnější lidé z řimické obce.“
„Jako děti jsme se doma táty ptali, jak se k němu chovali gestapáci, když tady v září po popravě vladyky Gorazda začali zatýkat kněží. Tady tehdy likvidovali celé ústředí. On nám tenkrát vyprávěl, jak ho několikrát vezli do chrámu, do kostela sv. Ludmily. Tam musel veškerý inventář, všechno bohoslužebné nádobí ukázat a odevzdat. Ale zaujalo mě, jak nám otec říkal, že když se ti gestapáci v kloboucích hrnuli do oltáře, tak on jim energicky řekl: ‚Pánové, klobouky dolů!‘ Možná si neuvědomoval, že kdyby to byli nějací rasi, tak že by ho to možná postihlo. Ale oni kupodivu poslechli.“
„Já jsem se narodil jako Axman a v Řimicích jsem vyrůstal jako mladý chlapec. Vídával jsem duchovní, kteří pracovali na eparchii, která se sem přestěhovala v roce 1934. Duchovní chodili do řimického chrámu na bohoslužby. Vladyka Gorazd, pokud byl přítomen, chodíval pravidelně každý den na bohoslužby. Tak jsme se s ním setkávali po škole. Nás jako prvňáčky pouštěli brzy, takže jsem měl možnost duchovní vídávat a znal jsem je víceméně osobně.“
ThDr. Pavel Aleš (Axman) se narodil 8. dubna 1935 v Řimicích. Jeho otec, pravoslavný kněz Bohumír Aleš (Axman) - příjmení na Aleš si změnil po válce - se narodil 7. listopadu 1909 rovněž v Řimicích. Od roku 1924 studoval bohosloví na pravoslavném učilišti sv. Sávy ve Sremských Karlovcích. Po složení maturitní zkoušky pokračoval ve studiu na teologické fakultě v Bělehradě. Vzhledem k nedostatku pravoslavných duchovních jej vladyka Gorazd vyzval k návratu do vlasti. Po absolvování povinné maturitní zkoušky na státním gymnáziu v Praze na Vinohradech, která mu zaručovala státní podporu, se 7. ledna 1933 oženil s Boženou, roz. Lakomou. Nic tak nebránilo tomu, aby byl biskupem Gorazdem vysvěcen na kněze. Krátce pracoval v ústředí v Praze. Od roku 1934 působil jako archivář a knihovník eparchiální rady v Řimicích. Po realizaci vojenské operace Anthropoid a následné smrti Reinharda Heydricha patřil mezi perzekvované duchovní České pravoslavné eparchie. V září 1942 byl Bohumír Aleš (Axman) uvězněn v Olomouci a následně jako první z pravoslavných duchovních nuceně pracovně nasazen v Říši. Domů se vrátil ze zdravotních důvodů v roce 1943. Ve svém domě v Řimicích tajně konal až do osvobození pravoslavné pobožnosti. V letech 1947-1950 působil jako vojenský duchovní pro pravoslavnou církev. Až do odchodu na odpočinek sloužil v církevní obci v Praze a krátce i v Táboře. Bohumír Aleš (Axman) zemřel po dlouhé těžké nemoci ve věku 70 let 18. ledna 1980.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
