Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Albrechtová (* 1940)

• narozena 29. října 1940 v Praze

• otec Jaroslav Teklý coby protinacistický odbojář zahynul v koncentračním táboře Mauthausen

• vystudovala střední školu chemicko-průmyslovou

• pracovala v Botanickém ústavu Akademie věd

• při zaměstnání dálkově vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze

• zažila srpnovou okupaci roku 1968 v centru Prahy

• provdala se za Vladimíra Albrechta, syna politického vězně z 50. let

• vychovala tři děti

• v roce 2024 žila v Křeslicích u Prahy

Marie Albrechtová se narodila v Praze v říjnu válečného roku 1940. Svého otce nikdy nepoznala. Jaroslav Teklý se zapojil do protinacistického odboje a tři měsíce před jejím narozením ho zatklo gestapo. Rok a půl byl vězněn na Pankráci, než byl převezen do koncentračního tábora Mauthausen, kde krátce poté zemřel.

„Vždycky jsem si uvědomovala, že největší trápení, největší smutek prožívala maminka a babička, otcova matka, se kterou měl velmi blízký vztah a která nám potom hodně pomáhala,“ říká Marie Albrechtová. Ona ani její starší sestra Pavla šok ze ztráty otce skutečně nepocítily, a byť později vnímaly smutek v rodině i existenční potíže, prožily podle Marie šťastné dětství.

Doufala, že se vrátí

Mariin otec Jaroslav Teklý pocházel z dobře situované rodiny z Mladé Boleslavi, jeho otec byl právníkem a děda hlavním lékařem v Turnově. V roce 1925, když bylo Jaroslavovi 15 let, se rodina přestěhovala do Prahy a Jaroslav pak vystudoval hudební konzervatoř a zároveň hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde byl mimo jiné funkcionářem levicově zaměřeného studentského spolku. V roce 1936 získal doktorát a nastoupil k dvouleté vojenské službě. Po návratu do civilu se oženil s Marií Placerovou, absolventkou chemické průmyslovky. V roce 1939 se jim narodila první dcera Pavla.

„Hned na začátku okupace se kolem otce formoval odboj, na základě kontaktů, které měl z doby studií. O tom nevíme nic, ani matka o jeho činnosti nic nevěděla, protože se samozřejmě o ničem nešířil. Nicméně v polovině roku 1940 si pro něj přišlo gestapo. Matka byla v šestém měsíci [těhotenství], takže to období pro ni bylo opravdu těžké.“

Když se brzy poté narodila i Marie, maminka s dcerami raději odešla z Prahy, měla obavy, aby jí nacisté děti nesebrali. Ukryly se ve vesničce Sloup poblíž Davle, kde jim dvojice starých lidí poskytla azyl ve vytápěné prádelně na svém pozemku. „Matka na ně hrozně ráda vzpomínala, konkrétně na ty dva, ale i na ostatní. Byla to malá vesnice, čili všichni věděli o jejím osudu, ale nejenom že ji nikdo neoznámil, ale často našla za plotem třeba tašku se zeleninou.“

Na podzim roku 1941 Jaroslava Teklého deportovali z Pankráce do Mauthausenu a v lednu 1942 obdržela jeho žena oznámení o jeho smrti. Vzala dcery a vrátila se do Prahy; nový domov našla u své tchyně, Jaroslavovy matky, jež vlastnila dům na Vinohradech v ulici Na Smetance. „Bydlely jsme nejprve u babičky. V prvním patře bydlel německý redaktor, který pak při revoluci utekl – a my se nastěhovaly do uvolněného bytu.“

Maminka na konci války stále ještě doufala, že se otec vrátí, měla totiž určité zprávy, že úmrtní oznámení se nezakládalo na skutečnosti. Její naděje se ale nepotvrdily. Otec byl dlouho veden jako nezvěstný a teprve mnohem později získala Marie Albrechtová na rakouském ministerstvu vnitra oficiální doklad o jeho smrti – spolu s informací, že její tatínek v Mauthausenu pravděpodobně zemřel na úplavici.

Tohle není to, za co táta bojoval

Maminka se dvěma malými dcerami se po válce živila nesnadno. Od roku 1948 pobírala maličký vdovský důchod, ten by jí navíc byl krácen, pokud by si sama chtěla přivydělat. Řešila to krátkodobými „brigádami“, kdy v sezóně vedla jako vzdělaná chemička laboratoř v cukrovaru. „Moje máma byla výborná žena, hodně se nám věnovala, byla prostě takový člověk, který si rád hrál a vytvářel všelijaká dobrodružství, takže o tohle jsme ošizeny nebyly,“ podotýká Marie Albrechtová ke svému dětství, byť si vybavuje, že když měli jít se školou do cirkusu nebo divadla, ona se sestrou nešly, protože neměly na lístek.

Politickou situaci si na základní škole ještě příliš neuvědomovala, přesto měla intuitivní odpor vůči vzorným pionýrům, kteří jim při školních akcích vykládali, jak se má mladý člověk chovat a kdo je hoden vstoupit do režimní mládežnické organizace. „Já jsem vybraná nebyla. Když na mě došla řada, jedna pionýrka řekla: ‚Ale ona přišla několikrát pozdě do školy.‘“ To byla pravda, se směnnou prací matky souviselo to, že se dcery chystaly do školy samy a vzhledem k tomu, že neměly rádio ani hodinky, přicházely někdy do školy pozdě.

Marie byla ale coby introvert spíš ráda, že ji do Pionýra nepřijali. „Byly mi protivné ty oslavy, básně, písně, ta jednostrannost.“ A kriticky se ostatně k novému režimu stavěla i maminka, byť s otcem dříve sdílela levicové přesvědčení. „Když začaly procesy, o kterých dospělí samozřejmě věděli, říkala, že tohle prostě není to, za co táta bojoval. Tohle není sociální spravedlnost – to jsme od ní slyšeli pořád. Že táta by možná byl perzekvován znovu, protože byl altruistický a férový člověk, který by toto neunesl.“

Babičce sebrali dům na Vinohradech

S ohledem na ekonomickou situaci Marie vůbec nepomýšlela na univerzitní studia. Ona i sestra vychodily střední průmyslovku, Pavla zeměměřičskou, Marie chemickou. Učilo tam prý několik bývalých univerzitních profesorů, vyhozených z politických důvodů z vysokých škol. „To byli lidé, kteří samozřejmě s režimem nesouhlasili, zároveň inteligentní a hodně nás naučili. Z toho jsme my jako žáci průmyslovky těžili. Nevedli nás k tomu, abychom se politicky angažovali.“

Maturovala v roce 1959. Umístěnku dostala daleko od Prahy, ale protože mimo Prahu již pracovala i její sestra, chtěla zůstat blíže mamince a umístěnku nepřijala. Sama si našla místo v Botanickém ústavu Akademie věd v Průhonicích, kde se prý koncentrovali lidé, kteří měli rádi především přírodu a neměli zájem budovat kariéru za cenu politických kompromisů. „Politické tlaky tam nedopadaly. Byla tam zajímavá práce, dělala jsem analýzy rostlin, půdy a vody. Umožnili mi tam taky dálkově studovat, takže jsem pak distančně vystudovala chemii na přírodovědecké fakultě.“

V roce 1962 Mariina babička přišla o dům na Vinohradech, z jehož malé části do té doby směla vybírat činži. Dostala nařízení, že kvůli chystané spartakiádě musí na domě opravit fasádu, anebo má „možnost“ dům odevzdat do státní správy. „Samozřejmě na opravu neměla peníze,“ popisuje Marie Albrechtová způsob, jakým zestátnění často probíhalo. Její babičce nezbylo než úřady milostivě požádat, aby její dům převzaly, a od té doby pak i ony musely v domě platit nájem, byť v něm mohly dál bydlet.

Zastřelenou Marii Charouskovou znala osobně

V 60. letech se Marie věnovala mimo jiné různým dobrodružným sportům. Létala s kluzáky na letišti v Točné – toho pak musela v době, kdy si dodělávala školu, z nedostatku času nechat –, byla členkou horolezeckého oddílu, jezdila na vodu. Právě na vodě se během politického a kulturního uvolnění pražského jara v roce 1968 seznámila se svým budoucím manželem Vladimírem Albrechtem. V lecčem měl podobný osud jako ona: jeho otec Oldřich Albrecht byl odsouzen v procesu s tzv. Zelenou internacionálou, tedy s katolickými intelektuály. Vladimír vyrůstal bez otce, vyučil se elektromechanikem a teprve později směl dálkově vystudovat matematicko-fyzikální fakultu a pracovat jako matematik v jednom z ústavů Akademie věd.

Na konec 60. let Marie Albrechtová vzpomíná jako na období, kdy věřila, že postupné tání bude pokračovat. Její budoucí tchán – byl tou dobou teprve pět let na svobodě – byl skeptický, mladí ale měli rádi nově nastoupivšího generálního tajemníka komunistické strany Alexandra Dubčeka i další politiky té doby, už jen proto, že mluvili jinak – ne ve frázích, ale přirozeně.

V srpnu 1968 Marie stále bydlela na Vinohradech blízko budovy Československého rozhlasu a tam také prožila první chvíle sovětské okupace. „Pamatuji si, že mě probudily divné zvuky, nikdy předtím jsem neslyšela střelbu. Měla jsem dojem, že to zní, jako když někdo něco hází na dlažbu, takové ostré a krátké. Vyběhla jsem na balkon a viděla, jak tam projíždějí obrněné vozy.“

Rychle se oblékla a běžela k rozhlasu, kde už bylo mnoho lidí. Necítila z nich strach, ale spíš pobouření; lidé volali na vojáky: ‚Co tady děláte, co tu chcete?‘ Pokračovala k Muzeu, kde stály tanky a střílely na fasádu historické budovy. I tady se lidé seběhli a křičeli na ně, aby nestříleli. Že jde do tuhého, Marii došlo, když se začalo proslýchat, že vojáci někde zastřelili patnáctiletého chlapce.

Později s ní otřásla také zpráva o smrti Marie Charouskové, kterou znala z letiště v Točné. Matku rok a půl starého chlapečka zastřelili z nejasných důvodů na Klárově sovětští vojáci. Nesla zrovna odevzdat svoji diplomovou práci a na Klárově jen přestupovala na tramvaj. Neúspěšně ji operovali v nemocnici Pod Petřínem. Marie Albrechtová se pak právě do této nemocnice přihlásila jako dobrovolnice a v následujících týdnech tam vypomáhala v lékárně.

Na byt jste čekali klidně patnáct let

Období nastupující normalizace přečkala v Botanickém ústavu, kde se politické tlaky projevovaly relativně mírně. „Ředitel to vždy uměl nějak ztlumit, aby to na jeho zaměstnance nedosáhlo a aby měli klid na svou práci. Když přišlo nařízení, že v Botanickém ústavu musí být také nějaký člen komunistické strany, a nikdo tam nechtěl vstoupit, náš vedoucí na prezidiu říkal: ‚Bohužel, tady mezi botaniky komunistu nenajdu, ale víte co? Uděláme to obráceně. Dejte nám sem nějakého komunistu a my se pokusíme z něho udělat botanika.‘ Takhle k tomu přistupovali – trošku ironicky a s takovým elegantním pasivním odporem.“

V roce 1976 se Marie provdala za Vladimíra Albrechta. „Neměli jsme kde bydlet, to byla taky charakteristika doby: když se lidi vzali, museli bydlet u rodičů, což často nedělalo dobrotu. Existovala sice možnost družstevního bytu, ale pokud jste nebyli politicky angažovaní, čekali jste klidně 15 let na pořadníku.“ Albrechtovi si tedy koupili malý domeček v Křeslicích na okraji Prahy. Dům tehdy neměl ani tekoucí vodu, přesto zde vychovali tři děti, které přišly na svět na přelomu 70. a 80. let. Manžel – matematik po večerech prováděl své výpočty ve stejném pokoji, kde v postýlkách děti spaly. Na přestěhování čekali zhruba deset let.

„V letech 1986 až 1987 se již leccos uvolnilo a v Akademii věd, kde jsme s manželem oba pracovali, se založilo bytové družstvo a my jsme jako zaměstnanci dostali panelákový byt a bydleli jsme na Barrandově.“ To byla pro rodinu zvyklou na malý prostor velká změna, najednou měly děti vlastní pokojíčky. Ve stejné době Marii zároveň skončila dlouhá mateřská dovolená, rok přechodně pracovala z domova a v roce 1987 znovu nastoupila jako vedoucí laboratoře do Botanického ústavu AV. Vydržela tam dalších 25 let.

Po převratu se Marie Albrechtová poprvé podívala na Západ, velkým zážitkem pro ni byly například porevoluční cesty za křesťanským klášterním společenstvím ve francouzské vesnici Taizé. Po roce 1989 také Albrechtovi získali finanční odškodnění za odbojovou činnost svých vězněných otců. Marii se vrátila také šestina domu v ulici Na Smetance, dnes ho vlastní rodina jejího strýce.

Albrechtovi vychovali syna a dvě dcery, z nichž ta nejmladší pracuje jako veterinářka v rámci charitativních projektů v Africe. Nadaci Bez mámy, která podporuje sirotčinec v jihovýchodní Tanzánii, věnovali peníze získané jako odškodnění za perzekuci předků, a po osamostatnění dětí se sami vrátili do zrekonstruovaného domku v Křeslicích.