Marie Albrechtová

„Moje máma převzala takové to levicové myšlení od táty samozřejmě, jako svého partnera, měla k němu hrozně silný vztah. Nikdy se v tom neangažovala, tedy ani v tom odboji, protože měla dvě malinké děti zrovna v tu dobu, za války. Ale po válce, když začaly procesy, o kterých samozřejmě věděli dospělí – to je nesmysl, že… nemohli nevědět. Tak ona k tomu měla takový vztah: to prostě není to, za co táta bojoval. To není sociální spravedlnost. Tohle jsme od ní slyšely pořád. Že táta by možná byl perzekvován znovu, protože on byl takový hodně altruistický člověk a férový, který by to neunesl. Dokázal z rodiny, která se považovala za – a byla tedy velmi vážená a situovaná – tak se dokázal vzdát majetku i sebevědomí, že tedy oni jsou něco lepšího. Protože právě měl takový cit pro – nechci říkat spravedlnost, to je takové velké slovo, ale soucit s těmi, kteří tenkrát v těch třicátých letech opravdu na tom byli bídně, a bylo jich hodně.“

„I později jsem si samozřejmě uvědomovala… ono když toho otce nepoznáte, tak to není tak hrozné. Byly tady existenční potíže, byl tady smutek, v té rodině. Ale samozřejmě to, co prožívala strašně – byla máma a babička, jeho matka, se kterou měl velmi blízký vztah a která nám potom hodně pomáhala, když už otec nebyl, kdy jsme u ní bydleli nějakou dobu. Takže prostě jsem si vždycky uvědomovala, že to největší trápení, ten smutek, byl u nich, u těch dospělých, protože ty děti prostě – tátu jsme nepoznaly, bylo to smutné, ale nezažily jsme ten šok, kdy nám ho odvedli a zabili.“

"Já jsem se narodila ve válce a začátek nebyl moc veselý, protože můj otec [Jaroslav Teklý, hudební skladatel] byl za nacistů v odboji a byl zatčen gestapem a byl rok a půl na Pankráci s velmi tvrdými výslechy a potom se dostal do koncentračního tábora Mauthausen, kde zemřel. Když ho zatýkali, tak sestře byl asi rok a půl a moje matka mě čekala, takže já jsem nikdy otce nepoznala, a když zemřel, tak mi byl rok a půl. Vyrůstaly jsme s mámou, která z toho byla velmi psychicky špatná a nikdy se toho nezbavila – té strašné zkušenosti. Potom po válce, paradoxně, ty rodiny, které o někoho přišly, nebylo zpočátku žádné finanční zabezpečení. A potom, od roku 1948, začala dostávat důchod, ale velmi malý. Ještě byl zákon takový, že když někdo dostával důchod a šel při tom pracovat, tak mu ten důchod ještě zkrátili na polovičku. Moje matka, která byla chemička, to řešila tím, že jezdila do cukrovaru, kde vedla laboratoř."

"Bydlela jsem na Vinohradech, tam blízko rozhlasu, a pamatuju si, že mě vzbudily takové divné zvuky. Já jsem nikdy neslyšela střelbu, dělalo to dojem, jako když někdo něco hází a padá to na dlažbu – takové ostré, krátké zvuky. No, takže jsem vyběhla na balkon a už jsem viděla, jak tam projížděly – my jsme bydleli na rohu Italské ulice a tam jezdily obrněné vozy. Rychle jsem se oblékla a utíkala jsem ven – co se to děje? No, a na té hlavní, kde je Vinohradská ulice, odshora nahoru stály tanky. Musím říct, že ani já a ani z lidí okolo nebyl znát strach, kolem těch tanků bylo spoustu lidí – já jsem tam potkala kamaráda, a ti lidi na ně křičeli: 'Co tady děláte, co tady chcete?' Ti vojáci jednak nerozuměli, a jednak byli úplně vyplašení, no prostě mladí kluci, kteří ani nevěděli, že jsou v Praze."

"Doba byla diktátorská, byly tady různé příkazy: musíte chodit do provomájového průvodu, chodit na nějaké školení a tak, ale v té Akademii [věd] bylo hodně lidí, kteří to dokázali utlumit. Já jsem třeba nikdy nebyla v prvomájovém průvodu nebo nějakých takových akcích, a prošlo to. Mezi těmi botaniky tam byli lidi, kteří měli o tu botaniku, o ty kytky eminentní zájem. O politiku se nestarali, pokud na ně doléhala zvenčí, tak se snažili to nějak utlumit – i konkrétně náš ředitel, aby to na ty zaměstnance nedolehlo, aby měli klid ke svojí práci a aby mohli něco dělat. Když potom přišlo nařízení, že v Botanickém ústavu musí být taky nějaký člen komunistické strany, a nikdo tam vstoupit nechtěl, tak vedoucí na tom vedení – prezidiu říkal: 'Tak bohužel, já tady mezi botaniky komunistu nenajdu, ale dejte nám sem komunistu a my se pokusíme z něj udělat botanika.'"