Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Albrechtová (* 1940)

• narozena 29. října 1940 v Praze

• otec Jaroslav Teklý coby protinacistický odbojář zahynul v koncentračním táboře Mauthausen

• vystudovala střední školu chemicko-průmyslovou

• pracovala v Botanickém ústavu Akademie věd

• při zaměstnání dálkově vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze

• zažila srpnovou okupaci roku 1968 v centru Prahy

• provdala se za Vladimíra Albrechta, syna politického vězně z 50. let

• vychovala tři děti

• v roce 2024 žila v Křeslicích u Prahy

Marie Albrechtová nikdy nepoznala svého otce. Jaroslav Teklý coby protinacistický odbojář zahynul za války v koncentračním táboře Mauthausen.  Matku tato zkušenost poznamenala na celý zbytek života. Svým dcerám však se snažila dát to nejlepší.

Rodina měla velmi malý příjem. Vdovský důchod dostávala matka až od roku 1948 a když si chtěla přivydělat, tak tehdejší zákony nařizovaly odebrání části důchodu. Matka byla velmi šikovná a zkušená chemička a v zaměstnání o ni měli zájem. Pracovala v sezóně na směny v cukrovaru.

Pamětnice popisuje svoje dětství jako radostné a šťastné, protože dítě je rádo, za svoji rodinu a kamarády, netrápí jej nedostatek financí a hrůzy, které se tehdy děly. „Moje máma byla moc výborná žena, hodně se nám věnovala, byla prostě takový člověk, který si rád hrál a vytvářel všelijaká dobrodružství, takže o tohle jsme ošizeny nebyly.“ Jediné, co si pamětnice uvědomovala, bylo, že když měli jít se školou do cirkusu nebo divadla, tak nešly, protože neměly na lístek.

Marie se učila dobře a sama říká, že to se o to nijak nezasloužila, ale že jí to prostě šlo. Vzpomíná i na dobu, kdy z učebnic vyškrtávali jména tedy těch, kteří se stali nepohodlnými - například Marii Švermovou a Rudolfa Slánského. 

Kvůli pozdním příchodům do školy se nestala pionýrkou

Při jedné školní akci, kde vystupovali vzorní pionýři a vykládali ostatním spolužákům, jak se mají chovat, se směli vyjádřit k tomu, kdo je hoden vstoupit do této mládežnické organizace. „Já jsem vybraná nebyla, protože když došla řada na mě, tak jedna pionýrka řekla – ale ona přišla několikrát pozdě do školy.“ To byla pravda, se směnnou prací matky souviselo to, že se dcery chystaly do školy samy a vzhledem k tomu, že neměly rádio ani hodinky, tak do školy někdy přicházely později. Pamětnice byla coby inrtovert spíše ráda, že ji nepřijali. 

S ohledem na ekonomickou situaci nemohla Marie pomýšlet na studia na univerzitě. Vystudovala třední chemickou průmyslovku. V té době propuklo protikomunistické povstání v Maďarsku, které Sověti krvavě potlačili. Vnímala hrůzu tehdejších událostí a obtížně je vstřebávala. Na školu samotnou ale vzpomíná ráda, zmiňuje, že mezi pedagogy byla řada lidí vyhozených z kádrových důvodů z vysokých škol. Ti prý měli pro studenty pochopení. 

Dejte nám sem komunistu a my se pokusíme z něj udělat botanika

Po maturitě nastoupila Marie coby chemička do Botanického ústavu Akademie věd v Průhonicích, Pracovala tu celý život a dodnes 2018) tam vypomáhá. Dělala chemické rozbory půdy, rostlin, vody a jiných přírodních materiálů. Jak říká sama pamětnice, v tomto prostředí nikdo moc neřešil politiku.

„Konkrétně náš ředitel to vždy uměl nějak ztlumit, aby to na jeho zaměstnance nedolehlo, aby měli klid na svou práci. Když přišlo nařízení, že v botanickém ústavu musí být také nějaký člen komunistické strany a nikdo tam nechtěl vstoupit, tak náš vedoucí na prezidiu říkal: Bohužel, tady mezi botaniky komunistu nenajdu, ale víte co? Dejte nám se nějakého komunistu a my se pokusíme z něho udělat botanika. Takhle k tomu přistupovali, trošku ironicky a s takovým elegantním pasivním odporem.“

Vyběhla jsem na balkon a viděla jsem, jak tam projížděli obrněné vozy

Mezi koníčky Marie Albrechtové patřilo plachtění v parašutistickém oddílu a také horolezectví. Jelikož ale zároveň nastoupila k dálkovému studiu při zaměstnání, volný čas hledala obtížně. Na konec 60. let vzpomíná jako na dobu uvolnění. Měli rádi nově nastoupivšího generálního tajmeníka Komunistické strany Alexandra Dubčeka i další politiky té doby, protože najednou mluvil jinak – ne ve frázích, ale přirozeně. 

Rodina tehdy bydlela na Vinohradech blízko budovy Československého rozhlasu a právě zde Marie zažila kritické chvíle bhěme okupace 21. srpna roku1968. „Pamatuji si, že mě probudily takové divné zvuky, já jsem před tím nikdy neslyšela střelbu. Měla jsem dojem, že to zní jako když někdo něco hází na dlažku, takový ostrý a krátký. No takže jsem vyběhla na balkon a viděla jsem, jak tam projížděli obrněné vozy.“

Rychle se oblékla a běžela směrem k rozhlasu, kde už byli další lidé a z nikoho nebyl znát strach. Lidi křičeli na vojáky: Co tady děláte, co tu chcete? „Ti vojáci jednak nerozuměli, jednak byli úplně vyplašení. Byli to prostě mladí kluci, kteří ani nevěděli, že jsou v Praze.“ Marie pokračovala směrem dolů k Muzeu, kde stály tanky a střílely na fasádu historické budovy. Lidé, kteří se sem seběhli a řvali na vojáky, aby nestříleli. 

Brzy se dozvěděla, že vojáci někde zastřelili patnáctiletého chlapce. Tehdy si uvědomila vážnost celé situace. S kamarády chodila po Praze a vylepovali plakáty. Velmi ji zaskočila zpráva o smrti Marie Charouskové, kterou osobně znala. Byla vdaná a měla rok a půl starého chlapečka, když nesla odevzdat svoji diplomovou práci a přestupovala na Klárově, jeli kolem tanky a jeden voják ji postřelil. Marii Charouskovou operovali v nemocnici Pod Petřínem, ale po operaci zemřela. pamětnice v té samé nemocnici v následujících týdnech vypomáhala jako dobrovolnice v lékárně.

V lednu 1969 se Marie Albrechtová účastnila pohřbu Jana Palacha a o rok později na den výročí přijala výzvu, aby lidé bojkotovali dopravní prostředky a šli ve tmavém a drželi smutek.

Když se lidi vzali, museli bydlet u rodičů, což nedělalo dobrotu

S manželem Vladimírem Albrechtem se seznámila na sjíždění vody, kam ji vzali kamarádi z horolezeckého oddílu. Jak sama říká: „Neměli jsme kde bydlet, to byla taky charakteristika doby, když se lidi vzali, museli bydlet u rodičů, což často nedělalo dobrotu. Existovala možnost družstevního bytu, ale pokud jste nebyli politicky angažovaní, tak jste čekali klidně patnáct let na pořadníku.“

Koupili si tedy malý domeček v Křeslicích na okraji Prahy. Dům tehdy nemělani tekoucí vodu, přesto zde vychovali zde tři děti. Manžel – matematik po večerech prováděl své výpočty v  ve stejném pokoji, kde v postýlkách spaly tři děti. Na přestěhování čekali zhruba deset let.

„V letech 1986, 1987 se již leccos uvolnilo a v Akademii věd, kde jsme s manželem oba pracovali, se založilo bytové družstvo a my jsme jako zaměstnanci dostali panelákový byt a bydleli jsme na Barrandově.“ To byla pro rodinu zvyklou na malý prostor velká změna, najednou měly děti vlastní pokojíčky. Když děti dospěly, vrátili se manželé zpět do zrekonstruovaného domku v Křeslicích, kde mezitím bydleli jejich známí v pronájmu.

Manželé Albrechtovi mají syna a dvě dcery, z nichž ta nejmladší pracuje jako veterinářka a pomáhá hlavně v charitativních projektech v Africe. Po roce 1989 získali finanční odškodnění za odbojovou činnost a věznění svých předků. Manželův otec Oldřich Albrecht byl totiž v 50. letech odsouzený v procesu s tzv. Zelenou internacionálou a strávil 13 let ve vězení. Obdržené peníze věnovali Albrechtovi nadaci Bez mámy, která podporuje sirotčinec v jihovýchodní Tanzánii.