Stephen Akerman

„Téměř každý den přicházel v Osvětimi ten nechvalně proslulý doktor Mengele. Ten Mengele, který určoval, kdo půjde na smrt a kdo ne. Všechny je vysvlékli, moje sestry také. Ta sestra, která žije dodnes v Chicagu, měla na těle nějaké puchýře. Poslali ji do krematoria. Ostatním mým sestrám společně s matkou se nějakým způsobem podařilo oddělit ji od té skupiny. Sice jí nejprve řekli, ať pochoduje tím směrem, ale v nastalém zmatku, když kontrolovali a vybírali ostatní, se mým sestrám podařilo odtáhnout ji do bezpečí. Dodnes žije v Chicagu. Bohužel mé matce bylo tehdy čtyřicet tři let. Když probíhala její poslední kontrola a výběr lidí do plynových komor, všude kolem už byli psi. Bylo to nastavené tak, že pokud vás vybrali, nic na tomto světě už vás nemohlo zachránit. Moje sestry se o to pokoušely, ale matka byla vybrána. Nevím přesně proč, jestli už byla příliš stará, nebo jestli měla nějakou nemoc. Vybrali ji, aby šla do krematoria. Moje sestra, co žije v Chicagu, se za ní rozběhla, když odcházela směrem k plynové komoře. Křičela na ni, ať se vrátí zpět. Matka dobře věděla, co ji čeká. Byla na těch kontrolách několikrát a věděla, že ti, kteří byli vybraní, už se nikdy nevrátili. Byla si stoprocentně vědoma toho, kam kráčí a křičela na mou sestru, ať se vrátí zpět. Věděla, že kdyby ji chytili, musela by jít také.“

„Všichni jsme vstali a šli jsme se podívat do centra města, abychom zjistili, co se to tam odehrává. Viděli jsme, jak se tanky řadí po obou stranách ulice. Byly tam tanky a také dělostřelectvo. Naskládaly se tam tak těsně za sebe, takže nebylo možné projít z chodníku doprostřed ulice. Němci očekávali příjezd Hitlera, který se měl dostavit osobně. A tak se taky stalo, do Brna přijel někdy před polednem. Pochodoval městem, ve kterém jsem chodil na vysokou školu. Dalšího dne jsem šel normálně do školy. Nevěděl jsem, jestli se bude konat výuka, nebo jestli byla přerušená. Ve škole už všichni více méně věděli, kdo je Žid a kdo není. Shromáždili všechny Židy a vyházeli nás z oken v prvním patře. Čekali tam na nás. Nacisté. Pravděpodobně to byli Němci, protože obyvatelstvo Brna tvořili asi ze sedmdesáti procent Němci. Jen asi třicet procent obyvatel byli Češi. Takže i na univerzitě bylo mnoho německých studentů. Ono bylo samozřejmě obecně známo, kdo je Žid. Takže otevřeli okna a... já jsem dopadl na nohy. Nebyla to až tak veliká výška, ale i tak jsem měl štěstí, jen lehce jsem se zranil. Nic vážného, ale nebylo to příjemné. Od té doby jsem se musel každý den hlásit na německém úřadě, na Gestapu. Jakožto Žid jsem tam musel chodit každé ráno. Dělal jsem to dva týdny a potom mě to začalo štvát. Řekl jsem si, že pojedu domů. Jenže tam už to okupovalo Maďarsko. Myslím tu vesnici, kde žili moji rodiče... […] Začali shromažďovat chlapce, ať už to byli Židé, nebo kdokoliv jiný. Museli jsme jít na polovojenský výcvik. Dostali jsme dřevěné pušky a pochodovali jsme městem jako idioti a zpívali jsme maďarské nacionalistické písně.“