„Pro kubánské matky, které se odváží postavit režimu, je život velmi těžký. Děti rostou a my si toho ani nevšimneme, protože je musíme nechávat doma, kde často hlídkuje policie. A nevíme, jestli naše dítě uvnitř domu nehladoví a nečeká, jestli mu soused něco dá. Protože mnohokrát nás odvlekli z domova a naše děti zůstaly naprosto bezmocné. To samé se stalo i mému synovi, Danielu Rodríguezovi Pérezovi. Odcházela jsem z domu, abych sehnala jídlo, a pak mu přítel zavolal a řekl mu: ‚Viděl jsem, jak tvoji mámu odvezli policejním autem.‘ A můj manžel byl také ve vězení. To znamenalo, že se můj syn musel naučit vařit už v devíti letech, protože jinak by neměl co jíst. Sousedka mu dala trochu rýže s vejcem, aby měl aspoň něco do žaludku. Protože často se stalo, že jsem šla shánět jídlo, ale vrátila jsem se až příští den, nebo po 72 hodinách, někdy dokonce až po 92 hodinách. Takový je život kubánské matky, která se odváží vzdorovat režimu.“
„Víte… Mnoho lidí mi řeklo: ‚Musím odejít.‘ A není to proto, že by se cítili slabší než já, ani proto, že bych se já cítila silnější než oni. Protože jsme si rovni. Ale mnoho lidí říká: ‚Už nemůžu dál.‘ Zůstanete bez práce, život je těžký – nejen na Kubě, všude na světě je život těžký. Ale když máte práci, řeknete si: ‚Dobře, obětuju se, budu bojovat a dosáhnu toho, čeho budu schopen.‘ Ale na Kubě to tak není. Na Kubě jsou univerzity jen pro revolucionáře. Dobrá pracovní místa jsou jen pro revolucionáře. I když máte diplom, i když jste inženýr, pokud nejste na straně režimu, nemáte právo ani na práci, ani na vysokoškolské vzdělání.“
„Pro opozičníka je už úplně normální, že vyjde na ulici, aby si obstaral jídlo, a někdo mu řekne: ‚Jste zatčen.‘ A když se zeptá: ‚A proč jsem zatčen?‘, nedostane žádnou odpověď. Oni rozhodují, oni jsou jediní, kdo koná, a nic se nestane. To už je normální. Je normální, že se koupeš a najednou před sebou uvidíš tři nebo čtyři lidi – ve vlastním domě. Neukážou ti žádný příkaz k domovní prohlídce, neukážou ti žádný zatykač… Prostě proti tobě použijí násilí. Vtrhnou ti do domu, rozbijí, co se jim zlíbí, a odvedou tě tak, jak jsi. Tohle jsem zažila já. Ale nejen já, tisíce aktivistů, tisíce opozičníků.“
„Na Kubě se bohužel žije v dvojí morálce. Kdo pracuje v turistice, nemůže si dovolit vynechat politickou akci, jinak přijde o své výdělky v cizí měně. Kdo pracuje v továrně, je na tom stejně. Svoboda Kuby musí vzejít od nás, Kubánců. Může být na ulici dvě stě tisíc, tři sta tisíc lidí, ale dokud se nesjednotíme a neřekneme ‚už dost‘, ať už pracujeme v turistice nebo kdekoli jinde, svoboda na Kubu nepřijde. Svobodu si musíme vybojovat my, Kubánci. Nemůžeme čekat, že nás osvobodí nějaká cizí vláda. A pokud se nesjednotí všichni Kubánci, hrstka lidí toho nedosáhne. Protože bohužel čelíme režimu, který je stále velmi silný – a důkazem toho jsou všechny ty roky, po které se udržel u moci.“
Yris Tamara Aguilera Pérez se narodila 20. srpna 1975 v provincii Tabasco na Kubě. Již od pěti let projevovala odpor vůči komunistickému režimu, ale k opozičnímu hnutí se přidala až v roce 1999, poté, co se setkala s aktivistkou Bertou Antúnez. Ve stejnou dobu poznala také svého budoucího manžela, opozičního aktivistu Jorge Luise Garcíu Péreze, známého jako „Antúnez“. Od té doby prošla mnoha zatčeními a několikrát držela hladovku ve vězení. Má syna, který sice není členem kubánské opozice, ale podporuje protirevoluční aktivity své matky. Navzdory každodennímu útlaku ze strany režimu nadále žije na Kubě a zastává funkci ředitelky Hnutí žen za občanská práva Rosa Parks.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
