„A my jsme jako děti za nimi běhaly. Oni nám dávali bonbony a jenom říkali: ‚Ještě půjdou ti...‘, jak je nazývali, ‚... esesovci. Utíkejte, schovejte se! Koho uvidí, toho zastřelí!‘“
„Otec někam jel [hledat dům] a v německé kolonii nám dali takový veliký dům. V té kolonii žili dříve Němci a potom, jak utekli z Ukrajiny, zůstala jejich vesnice [osamocená]. Jejich domy byly prázdné. Kde oni žili, tak jejich domy byly prázdné. Tak nás tam osídlili.“
„Potom už v Polsku označovali křížem. [Označovali tak domy], kde jsou Ukrajinci a tedy koho mají zastřelit. Rozumíte? Na každém domě byl takový kříž. Poláci je vyřezávali lidem, Ukrajincům, a říkali: ‚Jestli něco uděláte...‘ to polští sousedi říkali, ‚... tak vás zařežou.‘ Tak jsme utekli.“
Jesftavij Oleksijovyč Adamčuk se narodil rodičům ukrajinské národnosti 8. ledna 1937 v obci Wólka Kraśniczyńska v Lublinské oblasti v tehdejším meziválečném Polsku. Ve své rodné obci prožil nacistickou okupaci Polska v letech 1939 až 1944. Po osvobození Rudou armádou v roce 1945 jeho rodina v rámci etnické výměny obyvatel mezi Ukrajinou a Polskem přesídlila do Chersonské oblasti na jižní Ukrajinu. Kvůli nuzným podmínkám ale z jižní Ukrajiny odjeli do Rivnenské oblasti na Volyň a rodina se usadila v původním českém domě v obci Moskovščina. Jefstavij Oleksijovyč poté působil v sovětské armádě na Čukotce a po návratu pracoval ve městě Dubno v hasičské zbrojnici. V současnosti (2020) žije ve městě Dubno na západní Ukrajině.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
