Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jefstavij Oleksijovyč Adamčuk (* 1937)

• narodil se 8. ledna 1937 v obci Wólka Kraśniczyńska v Lublinské oblasti v tehdejším meziválečném Polsku

• je ukrajinské národnosti

• v letech 1939–1944 v rodné obci prožil nacistickou okupaci Polska

• v roce 1945 v rámci etnické výměny obyvatel mezi Polskem a Ukrajinou přesídlil s rodinou do Chersonské oblasti

• v roce 1948 odjel na západní Ukrajinu a usadil se v obci Moskovščina v Rivnenské oblasti

• sloužil v sovětské armádě na Čukotce

• pracoval v hasičské zbrojnici ve městě Dubno

Ukrajinci ve východním Polsku

Jefstavij Oleksijovyč Adamčuk se narodil 8. ledna 1937 v obci Wólka Kraśniczyńska v Lublinské oblasti v tehdejším meziválečném Polsku. Obec byla součástí Polska, ale přesto v ní žili Ukrajinci – a mezi nimi i rodina Adamčukových – již po několik staletí. „U nás byli Ukrajinci i Poláci. Byli jsme smíšená vesnice. Poláci se k nám chovali velice dobře, ale to byli sousedé. Pokud někdo pracoval v obci, tak měl svoji půdu a pracoval sám na sebe,“ vypráví pamětník.

Otec Oleksij a maminka Olha měli hospodářství a stejně jako mnozí další obyvatelé tehdejšího východního Polska, i rodiče Jefstavije Oleksijovyče mu věnovali prakticky veškerý svůj čas.

Nacistická okupace a příchod Rudé armády

Dne 1. září 1939 napadlo nacistické Německo Polsko a po německém vítězství připadla Lublinská oblast nově utvořenému tzv. Generálního gouvernementu. Východněji položené oblasti tehdejšího meziválečného Polska pak okupoval Sovětský svaz.

Jefstavij Oleksijovyč byl v té době ještě mladý a moc vzpomínek na válečné události nemá, přesto si útržkovitě pamatuje některé důležité věci: „Byla sklizeň a Němci okupovali naši obec. Ale první Němci, kteří u nás byli, byli dobří. My jsme jako děti za nimi běhaly, oni nám dávali cukroví a jenom nám říkali, že až půjdou vojáci SS: ‚Utečte a schovejte se! Koho uvidí, toho zastřelí!‘ Jak ale začal německý režim, nikdo neměl právo zabít prase nebo něco jiného. Oni to sice nekontrolovali, ale pokud něco jenom uslyšeli, tak hned někoho odvedli do koncentračních táborů.“ V koncentračním táboře byl také jeho strýc, bohužel však přesně nevíme z jakého důvodu.

Když se blížilo osvobození Rudou armádou, rodina Adamčukových se před nacisty raději ukryla do lesa. Němci však obcí pouze prošli: „Pamatuji si to jako dnes. Seděli jsme v lese a nad námi bylo chrastí. Otec tam to dřevo dal a pak odjel. Všichni lidé utekli do lesa, protože se báli. Lidé také museli pro Němce kopat zákopy a Němci také lidem brali koně. Ale nás si nikdo nevšímal. Je pravda, že létala letadla, ale nechala nás být.“

Ovšem také Rudá armáda znamenala značné problémy pro místní obyvatelstvo. Když se Sověti vraceli domů, kradli koně od místních obyvatel. Také rodina Adamčukových málem přišla o mladého koně. „Jeden voják nám říkal, že se musí nějak dostat domů,“ dodává pamětník. Uloupeného koně ale sovětský voják naštěstí nechal v sousední vesnici a opatřil si nového.

Kříže na domech

Odchodem Rudé armády však trápení místních obyvatel se Sovětským svazem neskončilo. Polsko a Sovětský svaz podepsaly v roce 1944 dohodu o etnické výměně obyvatel, a Poláci tak měli směřovat ze západní Ukrajiny do Polska, zatímco Ukrajinci z Polska do Sovětského svazu. Nejednalo se však o zcela dobrovolné přesídlování, protože ve východním Polsku vládly negativní nálady polských obyvatel vůči Ukrajincům a také sovětští agitátoři přesvědčovali místní obyvatelstvo o lepších životních podmínkách v Sovětském svazu (což samozřejmě nebyla pravda) a v neposlední řadě samotná polská armáda i násilně vyháněla místní ukrajinské obyvatelstvo z domovů.

„Pak nám na domy kreslili kříže a to bylo znamení, kdo se má zastřelit. Kříže byly na domech, kde žili Ukrajinci, a to právě vyřezávali Poláci na ukrajinské domy. Polští sousedé nám říkali: ‚Pokud se něco stane, tak vás podříznou.‘ Tak jsme utekli. Byla tam taková vesnice, Malinovka, kde žili jenom Ukrajinci a Poláci tam nebyli. Tam jim také vyřezali kříže na domy a kvůli tomu se naši lekli a utekli. Poláci nám říkali: ‚Tohle není vaše místo, jděte za Bug.‘ Jeden ruský důstojník nám napsal evakuační list, sepsal, kdo všechno je ve vesnici, a vzali nás na Ukrajinu. Otec ještě zasel obilí, a tak nám ho pak poslali do Chersonské oblasti.“

Rodina Adamčukových tak ze strachu a společně s dalšími Ukrajinci odjela v roce 1945 dobytčákem do Chersonské oblasti na jihovýchodě Ukrajiny. Nikdo neměl žádné informace o tom, jak to na Ukrajině chodí, co se tam děje nebo jaká je tam politika, ale přesídlenci obecně doufali v „normální“ život: „My jsme si všechno vezli s sebou, a to i hospodářská zvířata. Jednoduše nás pak odvezli do Chersonské oblasti a nechali nás tam. Kam chcete, tam si jděte a sami si pro sebe něco hledejte. Otec tak hledal dům a našel německou kolonii, kde dříve žili Němci. Oni už utekli, a tak po nich zůstaly prázdné domy. Tak jsme se tam usídlili.“

Někteří Ukrajinci však v Polsku zůstali, což byl také případ příbuzných rodiny Adamčukových, protože z Polska neodešel Jefstavijův strýc, sestřenice a bratranci. Obecně v Polsku mohly zůstat Ukrajinky ze smíšených polsko-ukrajinských manželství a zůstat mohli také Ukrajinci, kteří přestoupili na katolickou víru. Jefstavij Oleksijovyč neuvádí důvod, proč zůstali v Polsku jeho příbuzní, ale dodává, že jim nikdo neubližoval.

Pamětník chodil v Chersonské oblasti do základní školy s ruským vyučovacím jazykem a celkem absolvoval tři třídy. V této poválečné době tam prý byla značná kriminalita: „Pamatuji si, že nás máma vzala za ruku a vedla nás do městečka. Někdo do mámy šťouchnul, přišel druhý muž a třetí muž a bylo to. Ukradli jí kabelku a běželi pryč. Co se s tím dalo dělat? To byl banditismus.“

Dědeček se s tím Čechem domluvil

Rodina Adamčukových však v Chersonské oblasti dlouho nepobyla, protože hlad a sucho vyhnaly polské přesídlence – nebo také polské pereselence, jak se označují – na západní Ukrajinu. Rodina Adamčukových přesídlila v roce 1947: „V Chersonské oblasti už byly kolchozy a na západní Ukrajině byly až v roce 1950. V Chersonské oblasti také vzali otci do kolchozu koně a vlastně mu vzali všechno a zůstala mu jenom kráva. Dali nám sice zahrádku, ale stejně tam bylo sucho. Chtěli jsme proto odejít na nové místo a našli jsme ho v obci Moskovščina. To byla původně česká obec.“

Moskovščina, česky známá také jako Moskovština, jak tuto obec nazývají volyňští Češi, byla původní česká obec, do které se v roce 1947 nastěhovala rodina Adamčukových. Češi však podobně jako Poláci odjeli po roce 1946 do „své země“ výměnou za obyvatele ukrajinské, ruské a běloruské národnosti, a rodina Adamčukových se tak mohla usadit v původním českém domě: „Dědeček se s tím Čechem domluvil, on mu dal dům a pak nás tam dědeček přivezl. My jsme utekli z Chersonské oblasti sem, abychom měli alespoň nějaké brambory, protože v Chersonské oblasti se pěstovaly jenom takové malinké.“

Jak však pamětník dodává, pokud někdo přijel dříve, mohl si zabrat lepší dům a měl i jiné výhody – například mohl z Polska přijít s celým hospodářstvím a nepřišel o něj: „A my jsme přijeli jak... nás ještě po cestě okradli zloději. Chodili jsme sem a tam a neměli jsme co jíst. Naši příbuzní nám také vzali peníze a my jsme jen taktak přežívali. I brambory tady byly pro nás drahé.“

Podobně jako polští přesídlenci, přijeli na západní Ukrajinu také tzv. brjanští, kteří dostali své jméno pravděpodobně podle jednoho z ruských regionů. Jednalo se o jedince, kteří trpěli kvůli poválečné neschopnosti Sovětského svazu nastavit fungující kolektivizované hospodářství, a kteří tak odjeli na západní Ukrajinu, aby se jednoduše uživili: „Přišli k nám dva brjanští. Oni měli hlad, ale jak přišli, tak se ten muž chtěl hned najíst. Co máma přinesla, to snědl. Ale jak vyšel ven, tak upadl a zemřel. Měl se najíst jenom trochu, a dokonce i jeho žena ho prosila: ‚Nejez. Dají nám to a my si to pak vezmeme.‘ Ale on ne, hned se najedl a bylo to.“

Na západní Ukrajině ještě navíc probíhaly boje mezi partyzány Ukrajinské povstalecké armády a sovětskou NKVD. Pamětník vzpomíná, že přes obec Moskovščina také procházeli ukrajinští partyzáni ve svých uniformách a s ukrajinským znakem trojzubce: „Rusové je označovali jako banderovce. Když jsem potom pracoval u hasičů, tak chlapci v práci říkali, že Rusové byli speciálně vyslaní jako banderovci a zabíjeli lidi, aby pak mohli říkat, že obyvatele zabíjejí naši Ukrajinci. Jeden pracovník vyprávěl, že jako mladý kluk ty Rusy slyšel: ‚Já jsem šel za nimi a oni hned rusky: Co budeme dělat? Začali mluvit rusky.‘“

Jefstavij Oleksijovyč také vzpomíná na svou učitelku, která byla ve spojení s ukrajinskými povstalci a kterou pak sovětští vojáci odvedli a už se nikdy ze sovětských táborů nucených prací nevrátila.

Chcete vidět Ameriku?

Pamětník poté sloužil v sovětské armádě a vojenská služba ho zavála až na Čukotku, do nejodlehlejšího místa v Sovětském svazu. Z Mlynivského okresu (kde leží obec Moskovščina) bylo na Čukotku transportováno celkem osmnáct vojáků: „Celý měsíc jsme jeli na lodi a to si můžete představit... Z lesů vzali chlapce přímo do sovětské armády a ti chlapci viděli jenom malou řeku u sebe v okrese. Nikdy neviděli moře, a teď museli jet měsíc po moři.“

Pamětník sloužil u města Anadyr, a dokonce odtamtud viděl Spojené státy americké: „Kluci nám říkali: ‚Chcete vidět Ameriku?‘ Tam byl sníh až dva nebo tři metry hluboký a my jsme řekli: ‚Samozřejmě.‘ – ‚Tak vylez nahoru a uvidíš.‘ Tak jsme se sebrali a jeli jsme na lyžích nahoru. Odtamtud jsme viděli Aljašku.“

Jefstavij Oleksijovyč se po návratu z armády oženil, usadil se v Dubně a po celý svůj život pracovat v místní hasičské zbrojnici. Rodiče zůstali v Moskovščině a oba pracovali v kolchozu. Tatínek pracoval se stroji a maminka s chmelem. Dnes v této obci zůstala již pouze sestra Ljuba, maminka zemřela v roce 1970 a otec je také po smrti.

Pamětník má dvě děti a deset pravnuků. Se svou manželkou Oleksandrou Arsenivnou Adamčukovou, která je také polská pereselenka a rovněž byla natočena pro Paměť národa, žije ve městě Dubno v Rivnenské oblasti na západní Ukrajině.

Lidé chtěli Ukrajinu

Na rozpad Sovětského svazu vzpomíná Jefstavij Oleksijovyč následovně: „My jsme jeli z Polska. Vzpomínám si, jak jsem jel pro benzin. Jedno auto tam také jelo a takoví mladší kluci z toho auta říkali, že Sovětský svaz půjde pryč a že Ukrajina bude samostatná. Oni už to věděli. I kolegové v práci si po celou dobu zpívali ukrajinské písně.“ Na dotaz, jestli lidé tyto změny vítali, pamětník odpovídá: „Ano, lidé chtěli Ukrajinu. Pokud byl někdo komunista, tak na náměstí odhodil své dokumenty a přešel na ukrajinskou stranu.“

Polští pereselenci již podle pamětníka bohužel nežijí a také Huculové – jak se označují přesídlenci z východního Slovenska – postupně vymřeli: „V Moskovščině žije ještě sestra. Ona byla bezdětná. Její manžel jí zemřel a ona tam zůstala sama. A tady už všichni poumírali. Tam byli také Huculové. Oni přijeli jako pereselenci, ale oni také utekli zpět na Slovensko. Nikdo tam už nezůstal. Jenom málokdo. Všichni odjeli zpět na Slovensko.“