Já jsem měla docela novej bílej kabátek, dostala jsem ho k narozeninám. Já jsem se tak s ním chlubila, on byl tak krásnej. A měla jsem zelený strakatý šaty a na to jsem jí měla. Ono to tak svítilo na tom bílým ta trikolóra. Maminka mi říkala: ,Poslouchej, Slávko, tam ti nějakej Němec naklepe, budeš to vidět! Oni jsou rváči, nedráždi jich, vem si to doma a do toho Znojma to nenos.‘ No, copak, oni je měli všici, tak já jsem musela mít taky, ale že mě zvlášť na tom kabátku svítila, to mě neosvítilo, to víte. A vám letím přes to a najednou ten Němec vyletí, on mohl bejt tak, tak počkejte mě bylo těch čtrnáct, šlo mi na patnáctý. No, patnáct by mi bejvalo bylo. Tak vyletěl za tou kapličkou kolem mě a teď vám skočí ke mně, chytí mě za to a serval mě a řval, on neuměl dobře česky, ,Já ti dám, ty svině česká, ty…‘ On vám to neuměl říct. Serval vám on mě celou tu klopu toho kabátku.“
„On byl pak zavřený, oni museli na nucený práce. To skončil školu, měl nastoupit do práce a místo toho šel do Reichu. Byl rok v tom Reichu a tam hloupý kluci si koupili rádio, poslouchali cizí rozhlas, někdo je udal a on byl pět let, tři roky v těch věznicích. Sešel se poslední rok se svým učitelem, představte si to. Dovezli tam z nějakého jiného lágru učitele. On poznal svého učitele, tak šli po osvobození spolu.“
„Když jsem jela přes Brno zvršku z Králova pole, tak oni tam popravovali naše český lidi v Brně a to jsme akorát věděli, že byly popravy, protože každej kandelábr, každý osvětlení, kde co šlo, tabule, byly červený špagatý velikým černým písmem napsáno, kdo byl popravenej. Víte, a to bylo smutný. Mě tam byl popravenej můj třídní učitel, doktor, ke kterýmu jsem jako děcko chodila s dětskejma nemocema. Víte, to bylo strašně smutný. No, a když jsme přišli do školy, tak byl všude klid. Žádný lumpačiny jak holky, kluci dělají. Tak my jsme byly samý holky, ale dovedou to taky rozházet. Ale to teda, to bylo strašně smutný.“
Boleslava Achrerová, za svobodna Chalupníková, se narodila v Moravských Budějovicích 13. února 1922. Od roku 1937 studovala rodinnou školu ve Znojmě, kde bylo zjevné napětí mezi Čechy a Němci. Po začátku války přešla na školu do Brna, kde prožila bombardování města a vnímala popravy Čechů, které tam probíhaly. Její pozdější manžel Otakar byl za války totálně nasazen v Říši a za poslech zahraničního rozhlasu tři roky vězněn. Po válce se vzali a vychovali dvě děti. Boleslava působila celý život jako učitelka. V roce 2022 žila v Myslibořicích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
