Boleslava Achrerová

„On byl pak zavřený, oni museli na nucený práce. To skončil školu, měl nastoupit do práce a místo toho šel do Reichu. Byl rok v tom Reichu a tam hloupý kluci si koupili rádio, poslouchali cizí rozhlas, někdo je udal a on byl pět let, tři roky v těch věznicích. Sešel se poslední rok se svým učitelem, představte si to. Dovezli tam z nějakého jiného lágru učitele. On poznal svého učitele, tak šli po osvobození spolu.“

„Když jsem jela přes Brno zvršku z Králova pole, tak oni tam popravovali naše český lidi v Brně a to jsme akorát věděli, že byly popravy, protože každej kandelábr, každý osvětlení, kde co šlo, tabule, byly červený špagatý velikým černým písmem napsáno, kdo byl popravenej. Víte, a to bylo smutný. Mě tam byl popravenej můj třídní učitel, doktor, ke kterýmu jsem jako děcko chodila s dětskejma nemocema. Víte, to bylo strašně smutný. No, a když jsme přišli do školy, tak byl všude klid. Žádný lumpačiny jak holky, kluci dělají. Tak my jsme byly samý holky, ale dovedou to taky rozházet. Ale to teda, to bylo strašně smutný.“