Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Boleslava Achrerová (* 1922)

• narozena 13. února 1922 v Moravských Budějovicích

• od roku 1939 studovala Učitelský ústav v Brně

• pamatuje válečné bombardování Brna

• manžel Otakar za války totálně nasazen a poté i vězněn

• celý svůj profesní život působila jako učitelka

Pašeráci nosili brožury proti Čechům

Boleslava Achrerová se narodila v Moravských Budějovicích 13. února 1922. Vyrůstala jen s rodiči a na své dětství vzpomíná moc ráda. Po skončení měšťanky nastoupila Boleslava v roce 1937 na rodinnou školu do Znojma. V tu dobu již byl v Německu kancléřem Adolf Hitler a ve Znojmě bylo znát zvýšené napětí mezi jeho česky a německy mluvícími obyvateli. „Znojmo bylo tak napůl německý, procházela jím hranice,“ vzpomíná.

V době, kdy tam Boleslava studovala, se situace dál vyhrotila. Do Znojma jezdili pašeráci. „Přenášeli přes hranice cukr, líh, cigarety a najednou začali přenášet brožury proti Čechům.“ V září 1938 po podepsání Mnichovské dohody přešlo pohraničí pod vládu Třetí říše. V tu dobu si Boleslava ráda připínala na kabátek trikoloru, aby ukázala své vlastenecké smýšlení. Jednou ji na ulici přepadl německý chlapec a trikoloru jí i s kusem kabátku vyrval.            

Vzájemně jsme se podporovali

Když začala druhá světová válka, tak Boleslava přešla na učitelský ústav do Brna. Nemusela tak být totálně nasazena. „Takový mládí bych vám nepřála. Celý Brno bylo šedý, Němci všechno natřeli na šedo. A ten strach,“ vzpomíná. Cestou domů za rodiči se Boleslava bála tzv. hloubkařů, tedy letadel, která bombardovala vlaky. „Vlakem nás jezdilo sedm študáků, tak jsme se vzájemně podporovali,“ dodává.

Ke konci války začaly časté nálety na Brno. Boleslava a její spolužačky musely téměř každý den utíkat do sklepů, aby se schovávaly před padajícími bombami. „Po náletu jsem vždycky musela volat domů, že žiju, že nás to nezasáhlo… Kolikrát jsem šla na vlak a začala houkat siréna, a to musel člověk vběhnout do nejbližšího vchodu a schovat se. Nikdo nesměl být na ulici,“ vypráví.

Jestli se vrátí domů

Největší nálet na Brno trval celých devět hodin. To byl jeden z nejhorších zážitků z války, ale za úplně nejhorší považuje Boleslava popravy, které v Brně probíhaly. Na ulicích visely seznamy, kdo všechno byl ten den popravený. Takto o život přišel i její třídní učitel nebo dětský lékař. „To bylo strašně smutné, to bylo to nejhorší, co jsem zažila,“ říká.

Boleslava začala před válkou chodit s chlapcem Otakarem, se kterým se seznámila ve vlaku do Znojma. Otakar byl totálně nasazen v Německu, kde s kamarády tajně poslouchal zahraniční rozhlas. Někdo kluky udal a Otakar strávil tři roky v německém koncentračním táboře. Po válce Boleslava s nadějí čekala, zda se její milý vrátí zpátky domů. „Když skončila válka, tak jsem byla šťastná a jen jsem čekala, jestli se Otakar vrátí domů,“ což se také naštěstí stalo.

Nic jiného bych nemohla být

V roce 1945 Boleslava odmaturovala a dostala umístěnku jako učitelka na rodinnou školu do Čáslavi, kde byla moc spokojená. „První jsme to hnali do Prahy, podívat se na matičku Prahu. Tam ještě byly všude stopy po bojích, ale ta sláva byla znát,“ vzpomíná. Od roku 1949 komunisté rodinné školy zrušili: „Pak přišli s tím, že jsou buržoazní, zavřeli je a nás přeřadili na národní.“ V tu dobu již měla Boleslava dvě malé děti – dceru Boleslavu a syna Josefa.

V roce 1946 se Boleslava provdala za zmíněného Otakara Achrera. Časem se s manželem přestěhovali do jeho rodiště v Šumné. Tam Boleslava učila 27 let na škole a svoji práci milovala. „Kdybych si mohla vybrat znovu zaměstnaní, tak bych znovu byla učitelka. Já bych nic jiného nemohla být,“ přiznává. Manžel Boleslavě bohužel zemřel ještě před revolucí a před dvaceti lety zemřel na infarkt i její syn. To byly nejhorší momenty v jejím životě.

Mějte rádi svou vlast

Dnes (2022) žije Boleslava v domově seniorů v Myslibořicích a užívá si především svých pěti vnoučat a sedmi pravnoučat. Za svou dlouholetou činnost v oblasti školství obdržela dokonce ocenění od tehdejšího ministra školství Petra Fialy. Boleslava již oslavila své sté narozeniny a stále je zdravá. Za to prý vděčí tomu, že byla od dětství aktivní členkou Sokola. „Je to teď základ pro moje zdraví, že ještě chodím,“ říká.

Současné generaci by Boleslava Archrerová ráda vzkázala toto: „Mějte rádi svou vlast jako jsme ji měli rádi my. Až když byste ji ztratili, tak byste zjistili, jak ji milujete. My jsme to za války zjistili.“