Ing. Jiří Hold

„Třeba vycházet s Krejčíkem, režisérem, to bylo o rozum. To znáte ty historky o režisérovi Krejčíkovi, jak mlátí herce a honí je po schodech a tak? To on předváděl v tý starý Besedě, v tý plný. Já jsem tuhle vzpomínal, teď jak jsme byli na lodi, to jsme byli parta televizáků, kluci, který dělaj vodačinu a plachtěj a tak, a tak jsme vzpomínali. Tak jsem právě vzpomínal, jak jsme jednou ve starý Besedě, ještě se vysílalo live, nebyly záznamy, prostě se to nazkoušelo za tejden a pak se to až vysílalo živě a tam byla jedna slavná herečka, já si nemůžu vzpomenout na její jméno, Krejčík to režíroval. Tehdy ty kamery měly buďto ikonoskopy nebo superikonoskopy a muselo se strašně svítit, takže ty lampy tam praly v tom studiu a bylo horko a takhle se zkoušelo odpoledne. Bylo mezi tou generálkou a vysíláním večerním, byla pauza a tahle paní herečka přišla a řekla, že to nemůže vydržet, jestli se tam může někde umejt, a my jsme říkali: ,Pojďte s náma nahoru, do technických místností, tam jsou sprchy, tam se vysprchujete.‘ - ,Tak dobře, kluci, já tam jdu, doveďte mě tam.‘ A teď my jsme z tý režie s ní vyšli a říkali jsme: ,Tak pojďte s námi, paní... - kdybych si vzpomněl - a v tom vylít z režie Krejčík a říká: ,Milostpaní kam jdete? Máte se učit texty.‘ A ona říkala: ,No, pane režisére, já se jdu osprchovat , podívejte, jak vypadám, jak jsem zničená z tý generálky.‘ On říká: ,Milostpaní, nikam nepůjdete a vůbec, vy nejste žádná milostpaní, vy jste kráva.‘“

„To bylo v roce šedesát sedm, to bylo takový to milostivý léto tady. A my jsme s redaktorem Branislavem a s redaktorem - teď si nemůžu vzpomenout - režisér Tomsa, Vašek… Milan … kameraman a já a jeli jsme do Ruska natáčet o velké říjnové revoluci. Tak nejdřív to začalo tak, že jsme byli v Moskvě a pak jsme jeli do Kyjeva nebo obráceně, prostě v tý Moskvě to bylo za všechny prachy. Totéž zase, paradoxy, představte si, my točíme, jak byla Velká říjnová revoluce - a to byl Alen film? Ne, to jsme letěli pak z Moskvy, v Moskvě se celkem nic nedělo, tam jsme točili v ústavu marxismu a leninismu o dějinách bolševiků, tak tam jsme dostali knížku, ještě dodnes ji mám, kterou každej dostal i s věnováním od toho ředitele. Tam jsme natáčeli a jeli jsme do Leningradu, v tom Leningradu na Auroru, že budeme točit z Aurory, a teď my jsme říkali... Kincl se jmenoval ten redaktor, ne ten, co byl v Londýně, ale shoda jmen. A přidělenci z filmu najednou říkali: ,Vždyť komisař z Aurory, kterej střílej, ještě žije, nějakej Čečkovský.‘ Oni nám ho doopravdy přivedli, stařečka v koženým kabátě. A s tím jsme nejdřív točili v promítací síni, v Renfilmu se pustil film Johna Reeda Deset dní, které otřásly světem. Tam je ta scéna, jak dobývaj ten Zimní palác (jde o propagandistický film režiséra Ejzenštejna z roku 1927, nikoli o stejnojmennou reportážní knihu Johna Reeda - pozn. ed.). Takže se tam postavily lampy, kamera, zvuk, Čečkovský se posadil, předtím jsme pohovořili, stakan vodky tam, stakan vodky tu. Bylo to tak, že se spustí film, režisér Tomsa zavelí dost, rozsvítí se rychle světla, film se zastaví a pojede kamera a zvuk. No, takže postavili tu známou scénu, jak ty mariňáci na tom Zimním přelejzaj tu mříž a dobývaj ten palác. A tak on to viděl, zastavil to a říkal: ,Eto fantazia režiséra, to byla fantazia režiséra, tak to vůbec nebylo.‘ - ,No dobře, a jak to teda bylo?‘ Všichni odchování na ruskejch filmech jsme věděli. Nakonec se ukázalo, že ten film byl točenej ne na tom náměstí, že tam přelejzaj tu mříž, ale že to bylo na druhý straně natočený. No a on říká: ,To bylo úplně jinak, oni tam pak šli, tam seděla ta prozatímní vláda a my jsme jim říkali - taváryši, tady je revoluce - tak oni se sebrali a šli domů.‘ Kdežto ty oficiální prameny říkaly, že je zatkli, odvezli do Petrohradský pevnosti (Petropavlovská pevnost - pozn.ed.) a on říkal: ,To tak vůbec nebylo.‘ No a pak říkal dál, že pak tam byl ten ženskej batalion, to byly samý baby - ,no tak jsme tam přišli, každý jsme sebrali jednu flintu, kopli ji do prdele a poslali ji domů.‘“

„Já nevím, jestli jste slyšel o filmu, kterej je o smrti Jana Masaryka, jmenovalo se to ,Na pomoc generální prokuratuře‘ a režíroval to Jaromír Vašta (ve skutečnosti Vlastimil Vávra - pozn. ed.) Tak s tím jsme měli spíš potíže, že jsme natočili film kontrarevoluční, to točil kameraman Fojtík něco, Škutina to režíroval nebo psal scénář a teď se sjíždělo všechno, jak to bylo doopravdy se smrtí Jana Masaryka. Jednou kdysi do Špíglu napsal článek o smrti Jana Masaryka, Veno Vajgl se jmenoval (?), takže jsme byli za ním v Londýně. Jo, tam byla taky jedna historka: spolupracovali jsme s doktorem Sumem, což byl tajemník Masarykův a mimochodem taky skaut samozřejmě z ústředního rady (odbojář a politický vězeň Antonín Sum - pozn. ed.). A za tím doktorem Smutným, to byl druhej tajemník, kterej žil v Glasgow, jsme tehdy byli. (...) Natočili jsme to s tím Veno Vajglem, ten napsal ještě článek před okupací do Špíglu, že to není tak jasný s tím Masarykem a že to byla zřejmě vražda a takový. Tak jsme dělali ten rozhovor pak s tím Smutným. Vrátili jsme se do Londýna a že pojedeme domů. Jo, jenže British Airways tehdy stávkovaly. My se nemohli dostat domů, takže se dostaneme nějak jinak. Vrátili jsme se nějak z toho letiště a že tam máme návštěvu. No a objevil se tam nějakej pán, kterej se jmenoval Filip Whitehead a to byl produkční nebo snad taky nějakej tajnej anglickej, ale produkční BBC, a že za námi asi někdo přijde. Ne, počkejte, nejdřív jsme se vrátili z toho Glasgow a přišla návštěva do toho penzionu z ruského velvyslanectví - ale to snad nevím, jestli bych tohle měl uveřejňovat. A ty nám nabídli, že nám daj letenky, my jsme tam byli tříčlennej štáb, Vašta, kameraman a já. A abychom jeli do Ruska, že nám daj letenky a že dokážou, že v tom nemaj prsty, v tý smrti Jana Masaryka. No odjeli, my jsme říkali, že si to rozmyslíme, že si ty letenky nevememe, tak odjeli. Netrvalo půl hodiny a objevili se tam další dva pánové, který říkali, že jsou z britský televize, tenhle Whitehead, dodnes si to jméno pamatuju, ten nám říká: ,Heleďte, vy jste tu měli návštěvu a oni vám nabízej, abyste jeli do Moskvy dotočit ten film. My vám doporučujeme, abyste nejeli, poněvadž by to letadlo mohlo spadnout nebo vás přejet auto nebo něco takovýho. A já si dodnes pamatuju, jak jsem strnul u toho stolu a říkal jsem: ,Hergot, já nejsem žádnej James Bond, já chci domů, co já v tom mám co lítat.‘ To už bylo o hubu…“

„... a přijeli jsme do Krasnodaru, přiletěli, a odlítali jsme z Krasnodaru a první bylo, že když jsem si sed na sedadlo v eropláně, tak ono se se mnou převrátilo, no, takže přišel mechanik - to lítání, to jsou historky - přišel mechanik, vzal drát a takhle to přivázal, načež jsme vyletěli na ranvej a najednou to drclo a upadlo nám kolo a teď co? Horko, ono to bylo sice v říjnu, ale horko šílený, a teďka vidíme, jak to kolo utíká podle eroplánu, ten si sed takhle na bok a kolo se položilo a teď nic. V tom horku nás nechali v letadle, zhasli agregáty, děsný horko, tak nakonec pro nás přijeli, odvezli nás, že počkáme na další letadlo, ale spravovali to tak, že kolem toho spadlýho kola stálo asi patnáct Rusů, pokuřovali... a nic se nedělo. A my se pekli v eroplánu. A další bylo, to už jsme se vraceli do Prahy, že jsme říkali letušce, tam se dává takový presovaný ciplionek - kuře slisovaný, jestli by nebylo kafe, a ona říkala: ,Ne, my máme jenom čaj.‘ A my jako správný Češi každej kafe s sebou, tak jsme říkali: ,Tady je kafe.‘ - ,Dobře, to vám uděláme. A teď jsme byli zvědaví, jak na palubě eroplánu budou dělat kafe, tak jsem nelenil a s Vaškem Svobodou, to byl asistent kamery, jsme jako šli na záchod a koukli se tam, co je ta kuchyňka... No a tam vám stál ,semafor‘ s otevřeným ohněm a na tom vařili vodu, na palubě letadla! Tak to jsme přišli, nic jsme neřekli, sedli si do křesel a drželi hubu. A Tomsa režisér říká: ,Kluci, co je vám, vždyť jste celý bledý?‘ - , Ale nic, to my jen tak.‘ No a pak navíc jsme přiletěli a najednou nám říkaj, ať neletíme do Prahy, ať přistaneme mezipřistáním v Berlíně. Přistáli jsme v Berlíně, že natankujou, šli jsme a oni nám oznámili: ,Kapitánovi letadla skončil pracovní čas, už dál do Prahy neletíme.‘ A to jsme tam měli tuny, no strašně moc zavazadel, kamery, světla jsme táhli s sebou, teď už televize šetřila, tak všechno nám nacpala a měli jsme to tam. ,No, tak jeďte rychlíkem z Tempelhofu, ve stanici vám zastaví rychlík, minutu vám bude stát, my jsme šli na ten ,Tempelhovák‘, rychlík přijel, no a za minutu že pojede a my neměli naloženou půlku zavazadel. Takže jsme s Bránou stáli u záchranný brzdy a říkali jsme: ,Pane kondukte, jestli se rozjedete, tak my za tu brzdu zatáhnem.‘ - ,To nemůžete.‘ - ,Ale jak nemůžeme, podívejte, máme minutu.‘ To už byli Němci východní, tak nakonec nám to doopravdy dovolili naložit a my jsme ráno přijeli do Prahy úplně zdrchaný rychlíkem z Tempelhofu.“