Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Hold (* 1923  †︎ 2013)

• narodil se v roce 1923

• matka byla dcerou Ing. Janečka (zakladatele továrny na motocykly Jawa)

• otec získal titul JUDr. a pracoval jako státní úředník

• roku 1932 se Jiří stal členem skautského oddílu v Třebechovicích, v roce 1933 pak členem pátého oddílu vodních skautů v Praze

• roku 1942 maturoval na smíchovském gymnáziu

• po válce sloužil u jednadvacáté tankové brigády

• poté nastoupil na vysokou školu

• stal se členem Československé strany národně socialistické

• dvakrát se zúčastnil studentského průvodu

• vyhozen z vysoké školy

• ve Vyšším Brodě brigáda v traktorovém středisku

• návrat do Prahy, hledání zaměstnání

• do roku 1950 pracoval v Elektrovodu , pak ve zvukovém oddělení Státního filmu, později jako asistent zvukových mistrů na Barrandově

• v roce 1968 dostal od televize doporučení a dokončil vysokou školu

• v roce 1985 odešel nedobrovolně do penze

• ženatý, dvě dcery

Původ

Prapředkové Jiřího Holda pocházeli z Vídeňského Nového Města. Jeho matka se za svobodna jmenovala Janečková, získala titul MUDr. a pracovala jako zubařka. Její otec byl Ing. Janeček – zakladatel firmy na výrobu motocyklů Jawa. Otec Jiřího Holda získal titul JUDr. na tehdejší Karlo-Ferdinandově univerzitě a byl státním úředníkem, ze začátku sloužil za Rakouska-Uherska, posléze spolupracoval s tzv. českou mafií s dr. Kramářem, spolu s ním se dostal do předsednictva vlády.

Během války otec spolupracoval s generálem Eliášem. Než za války odešel do penze, tak měl na starosti vyřizování žádostí Židů o výjimkách protektorátních – mnoha Židům prý tak pomohl. Po revoluci otec zažádal o reaktivaci. Nevzali ho již na původní místo, byl jmenován vládním radou a přeložen na Zemský národní výbor – řešil tam židovské problémy po válce. Později byl přeložen na Krajský národní výbor v Hradci, kde vyřizoval státní občanství. Do penze byl jmenován sekčním šéfem. V Třebechovicích, kde nakonec dožil, se společně s panem Skřivanem zasloužil o záchranu Třebechovického betlému, který původně chtěli komunisté spálit. Později se betlém objevil na Světové výstavě v Montrealu. Otec za své služby získal mnoho řádů a ocenění, např. Řád čestné legie – hodnost komandér.

Rodina Holdova se stýkala s mnoha slavnými lidmi své doby. Byly to tzv. politické, kulturní a průmyslové špičky. Např. ministr Bechyně, Karel Čapek, Peroutka, Stránský. TakyAdina Mandlová, Hamer, Poláček, Hlas, Tůma…

Skautské hnutí

Na Sutých Březích stojí chata, která patřila třebechovickým skautům, byl to jeden z prvních skautských oddílů, který byl založen v Rakousko-uherské monarchii v roce 1911, jmenoval se ,,Kroužek skautů Třebechovice“. Jiří Hold nastoupil do skauta v Třebechovicích v roce 1932. Na chatu na Sutých Březích také Jiří jako chlapec nosil zprávy zachycené tajnou vysílačkou svého strýce. „Můj strejc, bratr mýho táty, byl MUDr. Jiří Hold v Pardubicích, ten byl radioamatér. Němci mu amatérskou vysílačku zabavili, ale nelenil a postavil novou vysílačku. Byl ve spojení s Berlínem, až do konce války se to neprošvihlo. A on párkrát řekl, prosim tě, vem tadyhle ten kastrůlek s tím jídlem a takový, odvez to do Sutejch Břehů, tam jsou nějaký moji známí, dej jim to. Já vůbec netušil, že tam jsou nějaký zprávy pod těma kastrůlkama a že ty lidi na Sutejch Březích jsou parašutisti. To bych se podělal strachy.“ Dostal pak za to ocenění válečného kříže.  

O rok později nastoupil do pátého oddílu vodních skautů v Praze. Na jeho základě za druhé světové války vznikla tzv. zpravodajská brigáda, která až do konce války nebyla prozrazena – skauti dodávali do Londýna zprávy o zbrojním průmyslu, letištích apod. Velitelem byl štábní kapitán Valach, který byl později komunisty popraven. Při pražském povstání zpravodajská brigáda vystoupila jako ucelená bojová jednotka, z původních dvanácti zakladatelů se rozrostla až na velikost praporu (1700 členů). Během války byla zpravodajská brigáda stále ve spojení s Berlínem a získala více než 1700 zpráv.

Jako člen skautského hnutí se Jiří Hold v roce 1938 zúčastnil mobilizace (jako skauti pomáhali zatemňovat reflektory, na dopravní stáži apod.). Jiří Hold nemohl být kvůli otci, který byl v okruhu působnosti gestapa, pravoplatným členem, a tak byl jen v pomocné službě.

Od roku 1949 byl skauting zakázaný, po roce 1968 přišla obnova zakázaného hnutí a po roce 1970 je opět zakázali. Ilegálně však fungoval nepřetržitě až do roku 1989. Když byl zákaz, tak se skauti schovávali pod různými tělovýchovnými spolky a do Svazarmu. „Ta naše pětka byla ve Slavoji.“ Mezi skauty patřili například prezident Beneš, předseda věd Pačes, Helena Ilnerová, Dr. Burešová – ministryně spravedlnosti, generál Svoboda, generál Klecan, generál Liška. Prezident Masaryk byl skautským protektorem, po něm prezident Beneš. Od roku 1945 udržovali čeští skauti kontakty s americkými skauty. Probíhaly výměnné pobyty. Angličtina již před válkou ,,frčela“ v táborech. Za války se styky na nějaký čas přerušily, ale ihned po ní byly znovu navázány. Až v roce 1989 mohli zástupci amerických skautů přijet do Československa.

Skauti si také v dobách komunistického režimu dost pomáhali. Například politický vězeň Luboš Jednorožec, který se pokusil za komunistů třikrát utéct ze země a byl dlouho vězněn, vzpomíná, že mu skauti pomáhali.

Studia a život po válce

V roce 1942 Jiří Hold maturoval na smíchovském gymnáziu. Maturitní večírek byl studentům zrušen, protože v tentýž den – 27. května 1942 –  byl spáchán atentát na říšského protektora Heydricha.

Po válce Jiří Hold byl na vojně u jednadvacáté tankové brigády, byla to následovnice naší západní jednotky obrněné brigády. Poté začal studovat vysokou školu (není uvedeno jakou, pozn. ed.), stal se členem Československé strany národně socialistické a ocitl se ve výborech. Dvakrát se zúčastnil studentského průvodu a v důsledku toho ho z vysoké školy vyhodili. Ve Vyšším Brodě nastoupil na brigádu do traktorového střediska. Tam byl svědkem převádění lidí přes hranice.

Vrátil se do Prahy a hledal si nové zaměstnání. Našel inzerát Elektrovodu, v němž sháněl bývalé tankisty, kteří by pomocí tanků napínali dráty vysokého napětí. Pracoval tam do roku 1950. Poté nastoupil ke Státnímu filmu do zvukového oddělení jako mikrofonista a zůstal tam tři roky, než začal pracovat jako asistent zvukových mistrů a později jako zvukový mistr na Barrandově. V roce 1953 začala vysílat Československá televize. „Toužil jsem se odmalička dostat k filmu, ne jako herec, ale k technice, ke zvuku, kamerám a tak.“

Rodina

Manželka Jiřího Holda pocházela z „kulackého“ rodu. Komunisté jim znárodnili statek a měli často potíže. „Komunismus lezl celé mé rodině na nervy.“ Jiří Hold má dvě dcery.

Strýc Jiří Janeček – bratr matky Jiřího Holda – žil od 1925 v Americe. Sloužil v našich diplomatických službách, byl na generálním konzulátu v New Yorku. V období války byl s Janem Masarykem u zakládání OSN. „Rok co rok jsem žádal o pas, rok co rok mi ho zamítali.“ Roku 1964 podal další žádost a bylo mu vyhověno, dostal pas i s doložkou do Ameriky. „Nepustili mě do Jugoslávie, ale do Ameriky mě najednou pustili.“ Zřejmě díky strýci.

Práce v televizi

V roce 1968 mu vedení televize napsalo doporučení a Jiří Hold si tak mohl dodělat státnice. Zajímavou událost v televizi zažil v srpnu 1968, když přijela „na pomoc“ vojska z Varšavské smlouvy. Ředitelem byl tehdy Jiří Pelikán. Den předtím se Jiří Hold připravoval na odjezd do Itálie s profesorem Štechem a štábem. Měli natáčet průřezový film o památkách. Jenže v noci vzbudil Jiřího Holda telefonát, volal kolega: „Hele, jsou tady Rusové.“ A bylo třeba se dát do vysílání.

Nevěřícně zapnul vysílačku, kde už si amatéři předávali zprávy. Ihned v noci dojel do Měšťanské besedy, kde už to bylo v „plném proudu“, byla již připravena technika. Zkraje Jiří Hold zůstával v besedě, že bude přepojovat. Poté Rusové začali besedu obsazovat. Zbytek lidí se přesunul do Pomocného studia ve skautu, kde byl k dispozici rozhlas. Poté se vydal na ,,kolečko vysílacích míst“ se Škutinou, Šiklem a se štábem. Takto se dostali na Cukrák, kde s redaktorem Toskem začali vysílat do sítě. Závodní stráž je k ránu informovala, že se Rusové blíží, tak opět skupina ujela. Přesunuli se na ,Kleť, kde opět zahájili vysílání. Když se znovu blížilo nebezpečí, tak je podplukovník pohraniční stráže odvezl do bezpečí. Pomoc poskytovalo mnoho lidí.

Část štábu byla odvezena do Rakouska, kde se jich ujala rakouská televize ORF, jejímž ředitelem byl Helmuth Zilk. Jiří Hold se s ním znal z dřívějších rozhovorů ,,Praha – Vídeň“. V Rakousku společně se zbytkem týmu zůstal několik měsíců. Pracovali pro rakouskou televizi – pro zpravodajství a dostávali plat, mohl být i ve styku s rodinou. „Na víkendy jsem si dovolil zaletět do Prahy.“ Kameraman Jiří Průcha natočil v Rakousku film ,,Die Revolution aus dem Fenster gesehen“ (Revoluce viděná z okna) – byl to dvacetiminutový film o tom, jak Rusové nakupují (parodie). V Rakousku měl obrovský úspěch.

V Československé televizi se změnilo vedení, nastoupil nový ředitel Josef Šmídmajer, který skupinku vyzval, aby se vrátila zpět do vlasti. A tým se skutečně vrátil. „Nečekali jsme, že to bude tak strašný, nikdo tomu nevěřil.“ Známý, který pracoval na velvyslanectví v Rakousku, mu říkal: „Jen se klidně vraťte, kdyby něco, tak se to týká jen špiček, ne vás.“

Ještě před návratem jel Jiří Hold spolu s rodinou na dovolenou do Řecka, z peněz, které si vydělal v Rakousku. Cestou dostal nabídku práce od Springer-televize (?). Společně se ženou dostali báječné pracovní nabídky, a i když měli všechen cenný majetek u sebe, tak se vrátili zpět do vlasti. Vrátili se před létem roku 1969, na řadě bylo vyslýchání na „kádrovce“ (mezinárodní oddělení televize).

S Československou televizí se pak Jiří Hold často dostal do zahraničí. Po návratech mu StB často brala pas. Podstupoval tří- až čtyřhodinové výslechy, chtěli po něm soupisy jmen lidí, se kterými se v zahraničí scházel. A přesto, že často cestoval, byl radioamatér, věděli o jeho činnostech ve skautských oddílech, tak nikdy nemusel podepisovat tehdejší „závazky“.

Následovalo období tzv. normalizace. Jiří Hold vzpomíná, že „nejdříve bylo v televizi klidné období“. Ředitelem byl Jan Zelenka. Do televize v roce 1972 nastoupila Milena Balašová, náměstkyně ústředního ředitele televize, a byla dosazena nová předsedkyně závodní organizace KSČ a společně začaly ,,provádět čistky“. Jako první byla rozpuštěna Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky – hlavně novináři. Byla vytvořena nová redakce, která spadala pod paní Balašovou. O místo přišlo mnoho lidí a místo nich dosazovali ,,rychlokvašky. Mnoho z nich tam pracuje dodnes. U nás byl taky další asistent, kterej měl aféru za aférou, ale kterýho ze všeho, protože byl komunista jak hrom,  vysekali a dneska režíruje taky.“

Dále pokračovala normalizace na ,,Oténce“ (zpravodajství). Nastoupil tam Vladimír Diviš jako náměstek pro zpravodajství. „Tak to tam taky vyčistil, vyhodil kameramany, vyhodil režiséry a nastoupili všichni tihle nový, který za rok udělali FAMU nebo filozofickou fakultu.“ Po příchodu Rusů byla opět zavedena předběžná cenzura, která byla předtím na jaře roku 1968 slavnostně zrušena  „Roku 1975-76 byla televize vyčištěná, už se jelo podle regulí a všechno byly příkazy a cenzura byla znova zavedena.“

Jiří Hold zdědil po svém strýci také zálibu v radioamatérství. Úspěšně složil zkoušky rádio-operatérské. Měl doma povolenou vysílačku. Kolem roku 1985 mu však vysílačku StB zabavila. Do penze Jiří Hold odešel, i když ne zcela dobrovolně, v roce 1985. Přestože se za svého života účastnil revolucí a protestů, díky svým známostem nebyl nikdy vězněn, jen ho častěji vyslýchali. „Po revoluci jsem byl v archivu StB v Pardubicích, o sobě jsem tam našel sto osmdesát pět stránek, ani jsem to nevěděl, co všechno o mně psali.“