František Stanzel

„Oni byli v Senince a my jsme vcelku, jak tady projeli, je ani moc nezažili. Nikdo neměl zrovna zájem se jít podívat. Oni ale viděli z horního konce Seninky, že je tady osada, tak tam nahoru přišlo takové komando, na ten Urlich, a tak ženy, to všechno utíkalo do lesa. To bylo všechno hnedka pryč. A my jsme byli doma jenom s tátou, a tak tam přišlo pět Rusů. Jeden na koni a čtyři, ti přijeli s kočárem s koněm. Ubytovali se u nás a v těch ostatních barácích hned plenili. Donášeli to k nám. Nějaké jídlo, gramofon, všechno možný. My jsme taky byli doma. Jenom táta a tři kluci. Sestry s matkou byly v lese. Už se to vědělo dopředu, jaký to je. Tak my jsme u toho pomáhali. Udělali jsme tam takový úkryt v hromadnici. My jsme měli ke Kunčicím takový kamenný val a tam jsme z toho nějaký úkryt vytvořili a tam se schovaly do toho úkrytu, aby byly chráněný.“

„Pašovalo se zboží hlavně v dřívější době po první světové válce. Tam byl cukr levnější než u nás a zase od nás se vzaly nějaké věci s sebou, co tam zas nebyly. Já už jsem to osobně tak nezažil, ale táta o tom vykládal a sám také chodil pašovat. Tady byla finanční stráž, ale oni ti usedlíci přece jenom znali takový ty cestičky, co zase financi neznali.“

„Ono se tomu říká Polská bouda. Tady u hájenky, než se přijde na Kladskou bránu. Tam byli Poláci. Byla postavená taková dřevěná budova a tam byli Poláci. Já nevím, jestli to byli přímo vojenští zajatci nebo to mohli být taky pracovníci, kteří museli tady z Polska být nasazeni do lesa na práci. Ale oni nebyli takhle nějak hlídáni. Ti zkrátka pracovali v lese. Já si vzpomínám, že jsme vybírali brambory u nás na Urlichu na podzim a jim končila práce v lese, hajný je tam vždycky zaměstnával, a pomohli nám vybírat brambory, aby dostali nějaké brambory, aby měli k jídlo něco navíc.“

„My jsme byli ze Seninky vybráni. Ti čtrnáctiletí do těch šestnácti roků museli někde do pracovního tábora a my jsme měli také jít. Josef, ten starší bratr, a já jsme měli jít do pracovního tábora. Táta to nechtěl, tak šel za polesným, nějakým Jánským, sestra tam u něho byla jako pomocnice zaměstnaná, a Jánský nás vzal do lesa, a tak jsme byli ušetřeni, že jsme nemuseli do toho pracovního tábora. Nebyli lidi do lesa, a proto jsme tady zůstali. My jsme na ten odsun nešli. Zůstali jsme tady jako pracovníci v lese. Do toho 48. roku jsme měli to naše hospodářství a přitom jsme my kluci chodili ještě do lesa. Ale když byly žně, tak jsme pomáhali doma. Po tom 48. bylo v lese už dost lidí. Ti reemigranti, Slováci z Rumunska, přišli do lesa a oni měli slíbený dobytek a tak dál, a tak se nám ten dobytek potom také vzal a my jsme byli přesunuti do vnitrozemí na práci do zemědělství.“