Jaroslav Oliverius

„Bylo to velice dramatické. Naproti v domě přes ulici totiž 7. května [1945] vyvedli [němečtí vojáci] muže před dům a všechny je tam postříleli. My jsme byli ve sklepě a 8. května – to jsem měl mimochodem právě dvanácté narozeniny, nejhorší narozeniny v mém životě – najednou slyšíme rány na dveře. Ženy začaly omdlévat a plakat, protože čekaly, že je potká tentýž osud jako den předtím tamty muže odnaproti. Ale naštěstí tedy to dopadlo jinak. Vyvedli je proto, aby je hnali před tanky a vynutili si rozbourání barikád. Tak je tam hnali před tím tankem a začali vyjednávat s velitelem barikády. Bylo uzavřeno příměří na celé odpoledne, takže asi tak za půl hodiny slyšíme zase, jak jdou muži po schodech dolů. Němci sami jim prý řekli: ‚Jestli můžete, evakuujte, ať jste v bezpečí.‘ Tak jsme šli do Vršovic do jedné restaurace. Dali nám tam večeři a říkali: ‚Za nějakou dobu přijedou nákladní auta a dovezou vás do Uhříněvse.‘ Tam jsme spali a najednou slyším v rádiu: ‚Oznamujeme všem Pražanům, že dnes ráno vstoupila vojska Rudé armády na půdu svobodné Prahy.‘ Asi za hodinu se objevily tanky a náklaďáky, jeden náklaďák nám zastavil. Vojáci rozesmátí, přátelští, celí umounění si nás tam posadili, zpívali nám cestou a vezli nás domů do Prahy. Dovezli nás až před dům. A tenhle zážitek v nás zanechal tak hluboký dojem, že já jsem těm Rusům fandil. Co já věděl, co se tam dělo předtím.“

„Pamatuju se, že lidé v našem domě většinou schvalovali únor. Byl to totiž dům, kde bydlely chudší vrstvy. My jsme například měli pokoj a kuchyň a v tom pokoji ještě byla jedna nájemnice.“ – Tazatel: „Jak vaši rodiče brali únor?“ – „Otec se smíšenými pocity, otec byl přece jen politicky vyzrálejší. Matka tak ne, pocházela z venkova z velice chudých poměrů. Ta si myslela, že únor udělá něco dobrého pro chudé vrstvy a pro větší sociální spravedlnost, což tehdy oni taky pořád hlásali. Tehdy nebyly ještě takové zkušenosti, jaké máme my teď. Otec tomu tolik však nevěřil. Pracoval v továrně, ve které hned založili nějaké údernické hnutí, a jednou přišel dost naštvaný z továrny a říkal: ‚Já jsem tam frézoval nějaké ty součástky a teď on [z údernického hnutí] stál se stopkama a měřil mi to, jestli bych to nemohl dělat ještě rychleji.‘ Tak ho to naštvalo, některé ty praktiky se mu už tedy nezdály.“

„V roce 1963 za mnou přišli zase dva pánové a říkali: ‚Vy tady znáte v Praze jednoho palestinského Araba, jmenuje se Musa.‘ Já jsem říkal: ‚No jistě, toho znám, ten už je tady řadu let. Pokládám ho za svého přítele.‘ A oni: ‚Podívejte se, mohl byste nám, když se s ním setkáte, říct nebo napsat, o čem mluvil a jestli neříká, co se děje u nich v Izraeli, jestli ho nežádají, aby tady něco pro ně udělal. Prostě, že byste nám občas o něm dával zprávy.‘ No tak to jsem ztuhnul. A oni říkali: ‚Rozmyslete si to!‘ Celý ten den jsem až do večera myslel jenom na to, říkal jsem si: ‚Já mám dělat konfidenta?‘ A pořád víc a víc jsem se samozřejmě utvrzoval v tom, že tohle dělat nemůžu. Taky jsem pomýšlel na to, co se stane, když odmítnu. Protože jsem věděl, že někdy různě tlačili ke zdi a vydírali. Skoro jsem nespal a ráno jsem už byl úplně rozhodnut. Řekl jsem si, že už se víc trápit nebudu. Vzal jsem telefon a zatelefonoval jsem, jestli by nemohli přijít na fakultu. Přišli a já jsem říkal: ‚Já jsem o tom vašem návrhu přemýšlel, nezlobte se, tohleto já dělat nemůžu. Pokládal bych to jako zradu vůči němu, nemůžu to dělat.‘ A oni řekli: ‚Ale to nás mrzí, že jste kvůli tomu nespal.‘ No a měl jsem pak pokoj.“

„V těch prvních dnech to táhli studenti. Za to jsem jim byl vděčen a jsem vděčen, že se do toho tak nebojácně pustili. Vždyť dokonce vedoucí naší katedry říkala: ‚Ať si dají pozor, slyšela jsem, že Lidové milice fasují ostré náboje. Ať si ti studenti dají pozor, aby nedošlo ještě k nějakému neštěstí.‘ A to oni si byli vědomi taky, a přesto do toho šli zcela nebojácně. To tedy na našem studentstvu a jejich vedoucích velice oceňuji.“ – Tazatel: „Jaký jste měl k té jejich aktivitě vztah?“ – „Bral jsem to jako jejich aktivitu, která je ale v zájmu nás všech. To jsem si uvědomoval od těch prvních dnů, že oni v zájmu nás všech, vlastně v zájmu celého národa, podnikají tyto akce a že jim jde o to, aby došlo k nějaké radikální změně poměrů. A proto jsem jim samozřejmě taky fandil.“

„Když jsem byl ve druhé třídě, tak otec ztratil práci. Tehdy už byla možnost pracovat v Německu. Přihlásil se tedy s tím, že tam bude pracovat a bude posílat peníze domů. Pracoval tam na dráze a najednou od něj přestaly chodit zprávy. Čtrnáct dnů, tři neděle – nic, žádný dopis, žádná zpráva. Potom táta, když přijel poprvé na dovolenou, tak nám vyprávěl, jak to bylo. Byli v kantýně, bylo tam několik Čechů, kteří tam taky pracovali. Nějak po práci tam tedy seděli a tehdy Německo přepadlo Sovětský svaz, to bylo v červnu 1941. Ti Češi se tam samozřejmě bavili česky a někdo z nich tam řekl: ‚Tak to je konec Německa. Když jdou na Rusy, tak to znamená konec Německa. To prohrajou.‘ Tam zřejmě seděl nějaký Sudeťák, který uměl česky, a šel je udat. Brzy pro ně přišli, všechny je pochytali a odvezli do věznice v Potsdamu.“