Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Oliverius (* 1933  †︎ 2020)

• narozen 8. května 1933 v chudší rodině na pražském Žižkově

• část druhé světové války pracoval otec v Německu, nějakou dobu tam byl vězněn

• zažil osvobozování Prahy

• 1951–1956 studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, obor arabistika-hebraistika

• 1956–1959 práce v Orientálním ústavu Československé akademie věd

• 1959 devítiměsíční pobyt v Egyptě

• od 1959 pedagog na FF UK: Čs. egyptologický ústav, od 1961 Ústav Blízkého východu a Afriky

• v 60. letech několikrát kontaktován StB, spolupráci s ní ovšem odmítl

• 1968 titul CSc., 1969 PhDr., 1988 Doc. pro obor dějiny arabské literatury, 1993 jmenován profesorem pro obor dějiny arabské literatury

• spoluautor několika učebnic a vysokoškolských skript, překlady arabské moderní literatury

• zemřel 13. srpna 2020

Dětství v protektorátu

Jaroslav Oliverius se narodil roku 1933 v Praze do chudší žižkovské rodiny, otec pracoval v továrně a matka se starala o domácnost. Otec brzy po vypuknutí druhé světové války ztratil práci, nemohl žádnou sehnat, a proto „se přihlásil na práci do Německa s tím, že tam bude pracovat a bude posílat peníze domů rodině. Pracoval tam na dráze, ale najednou od něj přestaly chodit zprávy – čtrnáct dnů, tři neděle, nic, žádný dopis. Potom když se táta vrátil poprvé na dovolenou, tak nám vyprávěl, jak to bylo. Byli v kantýně a bylo tam několik Čechů, kteří tam taky pracovali a po práci tam seděli. Tehdy právě Německo přepadlo Sovětský svaz, byl červen 1941 a někdo z těch Čechů řekl: ‚No, tak to je konec Německa, když jdou na Rusy. To prohrajou.‘ Zřejmě tam seděl nějaký Sudeťák, který uměl česky, a šel je udat. Oni pro ně hned brzy přišli a všechny je pochytali a odvezli do věznice v Postupimi.“

Rodinu mezitím zastihla další těžkost: „Matka vážně onemocněla a musela jít na operaci, na kterou se tehdy často umíralo. Teď stála před problémem, co se mnou a s mým bratrem. Mně bylo osm let a bratrovi tři roky. Začala shánět nějaký ústav… Nakonec jí někdo doporučil Husův ústav v Čáslavi, tak nás tam dovezla. Předala nás vedoucí a vím, že hodně plakala, když se s náma loučila. Pochopitelně, protože nevěděla, zda nás nevidí naposled. A možná si myslela, že budeme jak bez ní, tak bez táty… Potom nám matka dala vědět, že jí otec napsal, že ho už propustili z vězení. A matce to také dopadlo dobře.“

Silné vzpomínky z období protektorátu si Oliverius uchoval na heydrichiádu: „Slyšeli jsme hlášení: ‚Viděli jste muže s kolem?‘ Jeden z těch atentátníků odjel totiž na kole. Potom bylo to kolo vystaveno na Václavském náměstí ve výloze jednoho obchodu… V lidech byla veliká úzkost, chodily takové fámy, že [Němci] budou ze msty decimovat obyvatelstvo, že postaví lidi do řady a každého desátého zastřelí… Poblíž našeho domu byla ohrada, na kterou vylepovali plakáty se seznamy popravených. A to se pořád obnovovalo, nové a nové… To také samozřejmě působilo velice tísnivě.“

Dvanácté narozeniny nakonec prožil Jaroslav Oliverius za dramatických okolností osvobozování Prahy: „Den předtím, 7. května [1945], Němci vyvedli muže z protějšího domu ven a všechny je tam postříleli. Celý náš dům byl ve sklepě. 8. května byly moje nejhorší narozeniny v životě. To jsme najednou slyšeli rány na dveře a okované boty na schodech. ‚Alle Männer heraus!‘ – ‚Všichni muži ven!‘ Ženy začaly omdlévat a plakat, protože čekaly, že jejich manžely potká stejný osud jako včera ty muže odnaproti… Ale naštěstí to dopadlo jinak. Vyvedli je proto, aby je hnali před tanky a vynutili si rozbourání barikád. Němečtí vojáci nechtěli už nic jiného než dostat se ven k Američanům, aby nepadli do rukou Rusům. Rusů se báli jako čert kříže.“

Němečtí vojáci tímto způsobem rozbourání barikád nedosáhli, nakonec však bylo uzavřeno příměří a muži byli propuštěni. „Němci sami řekli: ‚Jestli můžete, evakuujte tady ty domy, tady se bude asi střílet, ať jste v bezpečí.‘ Vyšli jsme nahoru a Němci, kteří by bývali před půlhodinou schopni to množství mužů postřílet, se k nám chovali velmi přátelsky a jen říkali: ‚Proč stavějí ty barikády? My už nechceme bojovat. Chceme jen projet na západ k Američanům.‘ My jsme tedy šli… Já jsem nesl s jedním klukem na tyčích bílé prostěradlo, aby věděli, že jdou civilisté, a nestříleli na nás.“

Podle instrukcí českých povstalců nakonec došli do Vršovic, odkud pak evakuanty převezla nákladní auta do Uhříněvsi k přespání. „Ráno 9. května jsme slyšeli rádio: ‚Oznamujeme všem Pražanům, že dnes ráno vstoupila vojska Rudé armády na půdu svobodné Prahy.‘ Lidi začali jásat, objímat se, plakat. A teď zase někdo přinesl zprávu, abychom se sbalili, šli k silnici, že tam pojedou Rusové, kteří nás vezmou do Prahy. Lidi natrhali bezy, které zrovna rozkvetly… Po chvíli se objevily tanky, auta táhnoucí děla, náklaďáky. Jeden náklaďák nám zastavil, vojáci byli celí usměvaví a umounění, šli rovnou z fronty. Posadili si nás tam, zpívali nám cestou a dovezli nás zpět do Prahy až před dům; měli tamtudy náhodou cestu. A tento zážitek v nás zanechal tak hluboký dojem, že já jsem těm Rusům prostě fandil. Co já věděl, co se tam v Rusku dělo? My jsme v nich viděli ty, kteří Němce porazili a přivezli nás domů.“

Poválečné Československo a „Vítězný únor“

Lidé po válce zažívali euforii, slavili a vítali státníky vítězných zemí. „Když přijel Eisenhower, šla ho vítat celá škola. Dostali jsme se k Prašné bráně a on projížděl po Příkopech na náměstí Republiky. Já jsem se náhodou dostal úplně na kraj, on jel pomalu kolem v autě a podával lidem ruku. A představte si, já jsem taky natáhl ruku a taky mně ji podal. Takže já jsem podal ruku Eisenhowerovi, jako asi třináctiletý kluk. To jsem pak později, když už byl prezidentem, přidával k dobrému.“

„Národ žil svobodou a nadějemi. Ovšem tehdy jsem ještě neměl takový rozum, abych poznal, že už tehdy docházelo ke střetávání různých politických sil, které věděly, že dojde k nějakému rozhodnému střetnutí o další charakter státu. To jsem chápal až později ex post. Pamatuji si však na únorové dny roku 1948. To jsem byl na gymnáziu a dostal jsem se do studentské demonstrace, která šla podpořit na Hrad prezidenta Beneše, aby vydržel tlak komunistických ministrů… To byla ale spíše jen zvědavost. Tehdy mi bylo patnáct, takže trochu už jsem rozum bral, ale ty politické souvislosti jsem ještě moc nechápal.“

Únorový převrat roku 1948 žižkovští sousedé zpravidla schvalovali, protože „to byl dům, kde žily chudší vrstvy. My jsme například měli jen pokoj a kuchyň… Otec to přijal se smíšenými pocity, byl přece jen politicky vyzrálejší. Matka tak ne. Pocházela z venkova z velice chudých poměrů, a tak si prostě myslela, že únor udělá něco dobrého pro chudé vrstvy a pro větší sociální spravedlnost, což komunisti taky pořád hlásali. Tehdy nebyly ještě takové zkušenosti… Otec tomu moc nevěřil. Pracoval v továrně a jednou přišel hrozně naštvaný a říkal: ‚Tak já jsem tam frézoval a teď u mě stál jeden z údernického hnutí se stopkama a ptal se mě, jestli bych to nemohl dělat ještě rychleji!‘“

Roku 1951 začal studovat obor arabistika-hebraistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. To již dospěl do věku, kdy si dění ve společnosti plně uvědomoval. „Mezi studenty byli někteří z rodin, které byly únorem a změnou poměrů více postiženy. A ti měli samozřejmě odmítavý vztah k nové realitě. Někteří to dokonce dávali i najevo… Já jsem nemohl pochopit, že třeba dělníci a horníci volali po tom, aby Milada Horáková dostala trest smrti… Takže jsem začal cítit, že se děje něco, co by se dít nemělo. Ve druhém ročníku přišla Slánského aféra, soud, popravy. Názory mezi studenty postupně krystalizovaly. Z obou stran: někteří studenti horovali pro nový režim a funkcionařili a jiní jen tak přihlíželi nebo to uštěpačně komentovali, někdy až nerozumně. Jeden kolega šel jednou proti nám u hlavního vchodu do školy a volal: ‚Nazdar, kolegové! Tak kdy to praskne?‘ Takhle nahlas! My jsme říkali: ‚Čeho chceš prosimtě dosáhnout tímhletím? Vždyť tě zavřou!‘“

  Kontakt se Státní bezpečností

Roku 1956 začal Jaroslav Oliverius pracovat v Orientálním ústavu Československé akademie věd a požádal o stipendium na studijní pobyt v Egyptě. Avšak poté, co napsal doporučující posudek bývalému spolužákovi, jenž následně emigroval, a kontaktovala jej proto Státní bezpečnost, si nedělal velké naděje, že by mohl stipendium získat. Nakonec je získal. „Z Káhiry jsem si pak udělal výlet na Kypr, do Libanonu a do Sýrie… Když jsem se pak vrátil, přišli za mnou zase ze Státní bezpečnosti: ‚Tak co? Jak jste se měl v Egyptě? Bylo to fajn, že jo? Pyramidy a tak… Ale vy jste byl také v Libanonu, že?‘ A já jsem řekl: ‚Ano, udělali jsme si tam výlet.‘ – ‚My víme, že ten student, na kterého jste tehdy psal ten posudek, odjel do Libanonu a dal se do služeb cizí rozvědky. Nehledal vás někdo v Libanonu? Nepokoušel se vás někdo kontaktovat?‘ Já jsem odpověděl, že ne. Oni řekli: ‚Tak dobře,‘ rozloučili se a odešli.“

Po návratu z Egypta začal vyučovat na filozofické fakultě. Po několika letech ho znovu kontaktovala StB, tentokrát kvůli jeho odborným znalostem: „V roce 1963 za mnou zase přišli dva pánové: ‚Vy jste arabista, tak vy takhle můžete nějaký dopis přeložit z arabštiny do češtiny?‘ – ‚No to bych uměl.‘ – ‚Tak my bysme někdy přišli a přinesli bychom vám něco k překladu.‘ Zanedlouho skutečně přišli a přinesli dva arabské dopisy. „Dopisy obsahovaly čistě rodinné záležitosti, co dělá strejda a babička. I dnes jsem přesvědčen, že to nemohlo nikomu uškodit, tak jsem to přeložil. To mě chtěli nejdříve jen tak navnadit, abych si myslel, že to je úplně nevinné…“

Zdání nevinnosti ovšem brzy pominulo: „Zakrátko přišli znovu a říkali: ‚Vy tady znáte jednoho palestinského Araba, jmenuje se E. A. M.‘ Já jsem říkal: ‚Jistě, toho znám, ten už je tady řadu let. Měl také lektorské kurzy tady na fakultě, pokládám ho za svého přítele.‘ A oni: ‚No podívejte se, mohl byste nám, když se s ním občas setkáte, říct nebo napsat, o čem mluvil a jestli neříká, co se děje u nich [v Izraeli], jestli ho tam nežádají, aby tady pro ně něco udělal.‘ To jsem už ztuhnul. Byl jsem z toho celý zkoprnělý, celý den jsem na to myslel, říkal jsem si: ‚Tak já mám teď na svého přítele donášet a dělat konfidenta?‘ A pořád víc a víc jsem se utvrzoval v tom, že to nemůžu dělat. Skoro jsem nespal, pomýšlel jsem na to, co se stane, když odmítnu. Věděl jsem totiž, že odmítnutí může mít někdy vážné následky. Ale ráno jsem už byl pevně rozhodnut… Pak přišli na fakultu a já jsem jim řekl: ‚Nezlobte se, ale tohle dělat nemůžu. Já bych to pokládal za zradu vůči svému příteli.‘ A oni: ‚Ale to nás mrzí, že jste kvůli tomu nespal. To nás opravdu mrzí, zapomeňte na to, my už vás o to žádat nebudeme. Klidně si pracujte.‘“

Potom lidé ze Státní bezpečnosti přicházeli jen po občasné stáži v Egyptě, aby zjistili, jestli se ho někdo nesnažil kontaktovat. Nakonec se na něj StB pokusila vytvořit určitý nátlak skrze informaci, kterou ovšem profesor Oliverius považuje spíše za vymyšlenou: „Přišli a říkali: ‚Dobrý den, jak se máte? Dlouho jsme se neviděli…‘ To víte, já už byl ostražitý. ‚My se vás chceme na jednu věc zeptat. Vy jste učil jednoho posluchače N. N.‘ – ‚Ano, toho znám. A taky vím, že emigroval.‘ – ‚No, no, ano. My jsme ale dostali zprávu, že tenhle člověk tam začal spolupracovat s nějakými nepřátelskými zpravodajskými službami a že ho tam požádali, zda by jim dal několik jmen spolehlivých osob, na které by se mohli v případě nouze obrátit západní agenti. A on vás tam uvedl.‘ Tak to jsem ztuhnul. Být to začátkem padesátých let, tak tohle by bylo stačilo přinejmenším na dlouholetý žalář. Já jsem na ně jenom zůstal koukat, chvíli jsem mlčel a pak jsem řekl: ‚Co vám k tomu mám říct? Já jsem s ním nikdy o žádných takových věcech nemluvil, my jsme se jen bavili o arabštině. Jak vám to mám dokázat, že to je pravda? Buď mi věříte, nebo nevěříte.‘ A oni řekli: ‚My vám věříme. Děkujeme, na shledanou.‘ … Dlouho jsem pak o tom přemýšlel; spíš bych se klonil k názoru, že si to vymysleli jako prostředek, jak mě přitlačit ke zdi. Možná čekali, že se sesypu, když na mě takhle zatlačí.“

Styk s tajnými policisty byl tedy v případě Jaroslava Oliveriuse poměrně poklidný a bez větších dramat. On sám to považuje spíše za výjimečné: „Musím říci, že kdykoli jsem se s nimi setkal, jednali jako slušní lidé. Naprosto slušní a korektní. To byla zřejmě výjimka, protože jak vím z jiných zpráv, tak někdy se chovali velmi tvrdě. Nevím, jestli se něco takového dělo u kolegů, s nikým z nich jsem o tom nemluvil… Ale třeba jednoho vzdáleného příbuzného tlačili takovým způsobem: ‚Podívejte se, vy máte děti, co kdyby se jim něco stalo?‘ Takhle vyhrožovali. Vůči mně však žádné výhrůžky nepoužili.“

Typování Oliveriuse bylo nakonec v materiálech Zpravodajské správy Generálního štábu (ZS/GŠ) roku 1976 shrnuto takto: „… typ [tj. Oliverius] byl v r. 1960 předmětem zpravodajského zájmu naší složky. Vzhledem k tomu, že nebyl politicky na potřebné výši i vzhledem ke své odbornosti filologa nebylo další agenturní rozpracování prováděno… [referentka Útvaru obrany FF UK a pracovnice kádrového oddělení na FF UK] charakterizovaly typa jako člověka, který nemá zájem o politické dění, což je bohužel častým jevem v dnešní době u pracovníků na FF UK. Působí plachým dojmem, jako by se bál styků s lidmi. Tato bariéra ovšem padá, dostane-li se jednání do sféry jeho odbornosti, kde je náležitě fundován… Typ není vhodný k dalšímu agenturnímu rozpracování, neboť nesplňuje základní podmínky pro spolupráci se ZS/GŠ. Je apolitický…“

  Normalizace a sametová revoluce

Po dočasném relativním uvolnění v 60. letech se situace opět zhoršila po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Někteří pedagogové museli univerzitu opustit nebo byli alespoň vyloučeni z komunistické strany. Jaroslav Oliverius členem strany nebyl, na fakultě přesto zůstat mohl. Částečně to vysvětluje dobrými mezilidskými vztahy na katedře: „Několikrát ke mně přišli straničtí kolegové, jestli bych nevstoupil do strany. Já jsem však tehdy byl aktivním členem sboru Českobratrské církve evangelické, a proto jsem jim říkal: ‚Nemohu vstoupit do strany, věřím v Boha. A straník přece nemůže věřit v Boha, to se přece nesrovnává s ideologií marxismu-leninismu.‘ A oni to respektovali, akorát ještě říkali: ‚Jenom o tom moc nemluv, že chodíš do kostela.‘ To už od nich byla taková přátelská rada… Většinou byly na katedře dobré kolegiální vztahy, přesvědčení straníci se k nám nestraníkům nakonec vždycky chovali kolegiálně.“

Tlak na svou vědeckou činnost profesor Oliverius příliš nepociťoval: „Jenom když jsme chtěli otvírat obor hebraistika, tak to šlo velmi obtížně. A taky když jsme psali nějaká skripta o oblasti starého Východu, tak jsme nemohli zmiňovat slovo ‚Izrael‘, vždycky jenom ‚Palestina‘. O Izraeli se nesmělo mluvit.“ Od konce 70. let se situace začala zase zlepšovat, „někteří lidé se však stále báli až moc. Měl jsem jednoho takového kolegu, který se pořád bál, aby někdo něco neřekl. Kolikrát jsem před ním, protože jsem věděl, že je to dobrý člověk, leccos řekl a on na to přísně odpovídal: ‚Tak, Jaroslave, tak tohle jsem neslyšel!‘“

Revoluci roku 1989 Jaroslav Oliverius přijal s velkým uspokojením: „Od prvního dne jsem tomu velice přál. Měl jsem jen obavu, aby se to zase nevrátilo zpět. Na fakultě studenti pořád schůzovali, fakulta byla na nohou. Měli to v režii hlavně studenti. Bral jsem to jako jejich aktivitu, která je ale v zájmu nás všech. Od počátku jsem si uvědomoval, že to dělají v zájmu celého národa, aby došlo k radikální změně poměrů. V prvních dnech byli studenti tou hybnou silou. A za to jsem jim vděčen, že se do toho tak nebojácně pustili. Vždyť hrozil zásah Lidových milicí. Toho si studenti byli vědomi taky, a přesto do toho odvážně šli.“

Za největší přínos sametové revoluce Jaroslav Oliverius považuje to, „že jsme se otevřeli světu a byly nastoleny demokratické svobody. Máme jakési záruky, že se nikdy nebudou opakovat tragická léta začátku padesátých let, kdy byli nevinní lidé věšeni. Přínosem je samozřejmě také vzestup hospodářství… Všechno je nám otevřeno, nejsou žádné libri prohibiti. To je obrovská radikální změna na všech úrovních života. Samozřejmě negativní stránky jsou také, různé podvody a korupce, ale to je ostatně ve všech západních státech. Myslím, že ten základní směr je dobrý.“

Časté tvrzení o tom, že v důsledku komunistického režimu došlo k pokřivení české společnosti, pan profesor při zpětném pohledu poněkud zpochybňuje: „Určitě k nějakému pokřivení došlo. Když se čtyřicet let musíte trochu vždycky schovávat a dávat si pozor, tak to ano. Ale že by to nějak zásadně změnilo charakter lidí, to si já osobně nemyslím. I když se to většinou takto proklamuje. Myslím si, že se na to minulé období někdy i svádějí různé neduhy této dnešní společnosti. Ale to je jenom můj osobní názor, možná, že trochu kacířský. Nějak bych to však moc nepřeceňoval.“

A co by dnes česká společnost potřebovala nejvíce? „Těžko říct, snad větší pocit a vědomí solidarity. Mám pocit, že ti, kteří byli natolik schopní a šikovní, že se svým podnikáním domohli obrovského bohatství, už ani asi nemají představu, jak žijí lidé jiných vrstev. Bylo by potřeba trochu více solidarity.“