Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olha Antonovna Nesvizha (* 1926)

• narodila se 19. října 1926 v Ozeranech na Volyni v tehdejším Polsku

• v srpnu 1943 přešel bratr Hnat do Ukrajinské povstalecké armády a byl zabit

• od roku 1943 pamětnice spolupracovala s Ukrajinskou povstaleckou armádou, pomáhala sotni Sabrjuka

• v roce 1944 byla za pomoc povstalcům zatčena

• v Charkově byla odsouzena na deset let

• prošla vězeními v Charkově, v estonském Tallinnu a ve Vaivaru

• v roce 1950 ji odvezli do sovětského pracovního tábora (gulagu) do Kazachstánu k jezeru Balchaš

• propustili ji v roce 1953

• pracovala v ozeranském kolchozu

• v sovětských pracovních táborech byl vězněn také její manžel a oba rodiče

• žije v Ozeranech u Dubna na Ukrajině

Narozena ve východním Polsku

Olha Nesvizha, po otci Antonovna, se narodila 19. října 1926 v obci Ozerany u Dubna v meziválečném Polsku. V tehdejší době byla východní část meziválečného Polska nejzaostalejší oblastí a sami Ukrajinci dodnes říkají, že se k nim Poláci chovali přezíravě.

Rodiče vlastnili hospodářství a bydleli v domě, který je nyní bezmála sto let starý. Tatínek získal vzdělání v Kyjevě a za polského režimu pracoval na vesnickém úřadě (během německé okupace figuroval i jako starosta vesnice). Pamětnice neměla v zemědělské oblasti po obecné škole prakticky žádné vyhlídky na lepší zaměstnání a po šesti letech polské a dvou letech sovětské školy zůstala s rodiči pracovat na hospodářství. „Jako malá jsem pásla husy. Bylo mi pět let a pásla jsem padesát hus. Také tu bylo jezero, ale vyschlo. Bylo to takové hezké jezero.“

Olha Nesvizha vzpomíná, že Ozerany byly téměř židovskou vesnicí. Bylo tu až devět obchodů, přičemž celá obec měla třicet domů, a také zde byl „závod“: „Židé neměli právo prodávat vodku, a tak vodku prodával Polák. (...) A jen dva závody pracovaly s masem, v Polsku a v Ozeranech.“

Poláci pracovali na železniční stanici a ve vedlejší kolonii žili volyňští Češi: „Nazývala se Rapatov. Byla to kolonie, jedna ulice sem a jedna tam. Se mnou chodil do školy chlapec Josef Janoušek. Velice krásně maloval. (...) My jsme žili s Čechy dobře. I se Židy a s Poláky. Nehádali jsme se, nebili jsme se, krásně jsme žili. Ale válka – víte, to Sověti všechno udělali. Tak jak to dělají i teď. Aby se lidé hádali.“

Příchod nacistické armády na Ukrajinu

Dne 17. září 1939 obsadili oblast západní Ukrajiny Sověti a místo poklidného života přišly deportace na Sibiř. Dne 22. června 1941 pak obsadila západní Ukrajinu nacistická vojska. Skutečně Ukrajinci nadšeně vítali nacistickou armádu, jak se v českém prostředí často uvádí? „Možná někde vítali, ale u nás nevítali. Pamatuji si to, pásla jsem husy, Němci přijeli se třemi motocykly, jeden za kolem, jeden za ním a jeden seděl. Byla to rozvědka, vzali fotoaparát a vyfotili nás. Ničeho se nedotýkali a nikdo je nevítal. Možná je někdo vítal, ale to jsem neviděla. A [volyňští] Češi nevítali? Kdo to o sobě řekne?“ Olha Nesvizha vzpomíná, že během války se životní podmínky razantně změnily k horšímu.

Podpora Ukrajinské povstalecké armády

„Potom přišla válka a Ukrajinská povstalecká armáda.[1] Museli jsme pomáhat, pomáhali jsme svým, víte? Jídlem i vším. Kousek vedle je vesnice Varkovychi, já jsem tam chodila se sklem a s bezinkami a tam mě přijímal lékař. Říkal: ‚Dám vám peníze.‘ Já říkala: ‚Ne, já peníze nechci. Chci jód a další lékařské potřeby.‘ Já jsem to dávala sanitářce, ona sem chodila a dávala to UPA. Bylo to třeba dělat.“

Na hospodářství rodiny Nesvizhových bylo hodně potravin, včetně mouky a chleba, který se vyráběl v mlýně. I další hospodáři z vesnice dávali jídlo partyzánům UPA a například jedna známá pamětnice, Oksana,[2] vzala nacistickým vojákům na železniční stanici pušky a předala je partyzánům.

Olha Nesvizha vzpomíná, že Ukrajinská povstalecká armáda prováděla různé sabotážní akce a také napadala německé jednotky při ústupu z Ruska. Sovětští partyzáni i Němci brali od vesničanů maso a hospodářské produkty, ale jídla byl dostatek jak pro UPA a jiné skupiny, tak pro vesničany.

Pamětnice i její rodina konkrétně pomáhaly sotnji Sabrjuka. Z celé vesnice Ozerany bylo v sotnji Sabrjuka asi pět chlapců a další čtyři působili v sotnji Shirokova: „Sotnju Sabrjuka napadli vlasovci, kteří spolupracovali s Němci. [Vidíte, uvádí se, že] vlasovci nejsou vrazi a Ukrajinci jsou vrazi. Spolu s Poláky tam [vlasovci] byli. Napadli také Narajevo a spálili celou obec. Zabili i našeho dědu.“

Během tohoto boje byl zabit bratr Hnat (1923–1944), který působil v Ukrajinské povstalecké armádě jako kulometčík. Jako partyzán bojoval velice krátce, od srpna do listopadu 1944.

Na otázku o cílech Ukrajinské povstalecké armády má Olha Nesvizha jasno – ukrajinští partyzáni požadovali nezávislost Ukrajiny: „Ale UPA také požadovala, aby byla oddělenost [Ukrajiny od Sovětského svazu]. Chtěli, ale Sověti to přerušili. Přerušili a zabili. To se podívejte, kolik jich zabili. Kolik našich lidí zemřelo.“

Také rodiče si odpykali „trest“ za nerespektování sovětských pravidel. Tatínek byl v době německé okupace starostou vesnice a po příchodu Sovětů měl nabídku, aby odešel pracovat do Račína. To však odmítl a za to byl i s manželkou vězněn deset let v sovětských pracovních táborech na Sibiři. Olha Nesvizha ovšem dodnes vzpomíná, že se reálně jednalo o perzekuci za účast bratra Hnata v Ukrajinské povstalecké armádě. Domnívá se, že stejný důvod mělo i její věznění. Celkově bylo na Sibiř vyvezeno sedm rodin.

Likvidace židovského obyvatelstva

Nacistická okupace Ukrajiny však neznamenala pohromu pouze pro ukrajinské obyvatelstvo, ale také pro Židy, kteří žili ve vesnicích i ve větších městech. Z Ozeran byli Židé umístěni do Varkovychi, kde byl pro ně připraven masový hrob: „Tady je nestříleli. Vyhnali je z ulic a hnali je. Byla tam alej a polovina jich utekla. Němci je nepostříleli a nedohonili. Přišli k nám a my jsme je pak krmili. Jeden přišel a máma mu řekla: ‚Přijdeš a všechno pro tebe bude.‘ (...) Máma ho krmila. Ale sádlo mu nedávala. To Židé nemůžou.“

Nacistická správa také vyžadovala, aby Ukrajinci odjížděli do nacistického Německa na nucené práce: „Ale Ukrajinci nechtěli jet. Také tady byli, ale nikdo od nás neodjel. U nás byla židovská půda, byla práce a lidé u nás pracovali. (...) Do Německa odjeli jen dobrovolníci. Kdo chtěl, ten odjel. Můj otec nechtěl, abych odjela. Říkal, že u nás je práce.“

Olha Nesvizha v době německé okupace pracovala v nedalekém masokombinátu. Dodnes vzpomíná, že Němci brali vše, co pracovníci masokombinátu vyrobili.

Soud za podporu Ukrajinské povstalecké armády

Počátkem roku 1944 se přes západní Ukrajinu opět převalila fronta, když nacistická armáda ustupovala před Rudou armádou. Pro obyvatele západní Ukrajiny to však nebylo osvobození a pro pamětnici už vůbec ne. V roce 1944 byla sovětskými orgány za svou podporu Ukrajinské povstalecké armády a za bratrovu činnost zatčena. Nakonec byla v Charkově odsouzena na deset let a odseděla si jich devět.

Olha Nesvizha si dodnes stěžuje, že soudce při procesu lhal: „Mnou se nezabývali. Já se nepřiznala, že jsem byla s UPA, a on o mně zalhal, že jsem hrála antisovětskou píseň, že jsem agitovala proti Sovětskému svazu a že to byla ukrajinská národní píseň.“

Pamětnice byla nejdříve vězněna v Charkově, kde si odpracovala tři roky jako šička: „Šila jsem dnem i nocí, týden v noci, týden ve dne. Šila jsem na stroji.“ Poté byla přemístěna do estonského Tallinnu a následně do tábora u Vaivaru. Jednalo se o původní nacistický koncentrační tábor, ale Sovětský svaz ho přebudoval na vlastní. Olha Nesvizha dostala číslo 676, které musela nosit na ramenou i na hrudi, a pracovala na šachtách. Později také pracovala s kamenem a poté v nemocnici.

V dalekém Kazachstánu

Pamětnice nebyla výjimkou, podobných osudů Ukrajinců vězněných za podporu Ukrajinské povstalecké armády byla spousta. Řada lidí skončila v gulazích. Olha Nesvizha byla odvezena do Kazachstánu k jezeru Balchaš, přibližně tři sta kilometrů od Číny. „Jeli jsme měsíc, byli jsme ve Sverdlovsku i Čeljabinsku. Všude jsem byla. Přijeli jsme do Čeljabinsku a pak už nebyla železnice. Vzali nás z vlaku a šli jsme maršem. Dozorci jeli na koních a my jsme šli pěšky dnem i nocí. Nejedli jsme, nepili a slunce peklo bez milosti. V létě tam peče slunce a v zimě je strašná zima.“

Poté přišla do Karagandské oblasti, do sovětského pracovního tábora prakticky ve stepi. Po propuštění dostala potvrzení, se kterým se během zpáteční cesty do Ozeran všude prokazovala.                

V kolchozu po návratu

Olha Nesvizha sice dostala potvrzení o propuštění, ale neobdržela občanský průkaz. Nemohla tak pracovat v Rivne jako šička, jak původně plánovala, a musela odejít do kolchozu: „Dělala jsem šest hektarů řepy, ale cukr jsme museli koupit. Pracovala jsem a poté jsem chtěla do důchodu, ale starosta vesnice říkal, že nemají lékárnici. Říkal: ‚Pojďte pracovat, dokud někdo nebude.‘ Tak jsme tam sedm let pracovala. [Mohla jsem tam pracovat a měla jsem zkušenosti], protože jsem pracovala v Estonsku v nemocnici.“

Manžel byl původně z obce Ostriv a byl také souzen po opětovném příchodu Rudé armády. Byl vězněn v Norilsku v Krasnojarské oblasti: „Bylo mu šestnáct let, když ho věznili v Dubně. Tam topil, jezdil sem a tam na Smyhu a poté ho poslali na Donbas na šachty. Jak viděl, že vězně nepropouštějí, tak nešel pod zem. A jak nešel pod zem, tak mu dali deset let a poslali ho do Norilska. Myslel si, že půjde pod zem a že ho tam hned zardousí.“

S manželem si postavili nový dům hned vedle svého rodného domu: „S manželem jsem prožila šestapadesát let. Nehádali jsme se, nebili jsme se, žili jsme v míru a v přátelství. Tak jak to má být. Ovšem on onemocněl a sedm let ležel v posteli, než umřel.“

Ukrajinská povstalecká armáda – Stepan Bandera

Olha Nesvizha má stejně jako mnoho dalších Ukrajinců jasnou představu o Stepanu Banderovi. Byl to osvoboditel Ukrajiny a dodnes na něj pozitivně vzpomíná: „Bandera byl dobrý člověk. Byl to syn báťušky. Chtěl, aby naši lidé žili. Já také chci, aby naši Ukrajinci nebyli otroci, ale aby byli na stejné úrovni se všemi národy.“

Vlastní bratr o pamětnici říká, že je nacionalistka, ale ona dodává, že nechce, aby se lidé mezi sebou vraždili kvůli odlišnému původu, ale aby si byli rovní a spolupracovali. Správní partyzáni Ukrajinské povstalecké armády totiž nezabíjeli, to se jednalo o převlečené ruské špiony nebo o ruské partyzány, kteří drancovali, a poté jejich činy spadly na partyzány UPA. Nutno dodat, že i v historických análech jsou zaznamenány případy, kdy Rusové převlečení za partyzány Ukrajinské povstalecké armády schválně zabíjeli vesničany, aby pak mohli vinu přenést na ukrajinské partyzány a tím je očernit. Samotné boje však Olha Nesvizha nikdy neviděla, pouze o nich slyšela.

O činnosti Ukrajinské povstalecké armády má proto jasno, jednalo se o dobrou myšlenku a za dnešní negativní hodnocení ukrajinských partyzánů může Sovětský svaz: „Oni speciálně podrývali autoritu Ukrajinské povstalecké armády. Tak jak to teď dělají na východě. Agitaci oni umí dělat.“

[1] Ukrajinská povstalecká armáda, zkráceně UPA. Lidově též tzv. banderovci.

[2] Pamětnice neuvádí její příjmení.

Redakční poznámka: pamětnice hovoří ukrajinsky, ale pro potřeby portálu Paměť národa jsou veškeré texty včetně přepisů klipů zpracovány v Češtině.