„[Poláci] byli na [železniční] stanici, obsluhovali stanici. Byli tam i naši Ukrajinci, kteří přešli k Polákům a tam pracovali. Víte, otočení byli. Ale žili ještě za Sovětů, nebyli ve straně, nikde nebyli. Žili. A pomáhali UPA produkty, vším, čím jim mohli pomoct.“
„Dva roky [jsme žili] za sovětského režimu, když přišli Sověti. Bylo těžké přejít z polského režimu na ruský(?). Tak jsme žili. Potom přišla válka a přišlo UPA, přišla i pomoc našim. Pomáhali jsme svým [lidem], víte? Jídlem i vším. Já jsem trhala květiny a bezinky a ve Varkovičích a vedle byla sousední vesnice, kde je bral lékař. Dával mi peníze [a já říkám]: ‚Ne, já peníze nechci. Vezmu si jód.‘“
„Odsoudili mě na deset let. Byla jsem devět let zavřená, a jak zemřel Stalin, tak jsem dostala rehabilitaci. Kolik let mně bylo, když mě odsoudili? Sedmnáct nebo osmnáct. (Osmnáct. V jakém roce vás soudili?) Co? (V jakém roce vás soudili?) V jakém? 1947. Ano, hned po válce. Pracovala jsem na stanici, tady jak je u nás, přišla jsem na práci [a tam mě zatkli]. Ještě taková mladá [jsem byla].“
Olha Antonovna Nesvizha, rozená Kvitka, se narodila 19. října 1926 v Ozeranech na Volyni v tehdejším Polsku. Vyrůstala s rodiči na hospodářství a po absolvování obecné školy sama na hospodářství pracovala. V obci Ozerany prožila sovětskou i nacistickou okupaci západní Ukrajiny a v srpnu 1943 odešel bratr Hnat do Ukrajinské povstalecké armády, ovšem již na podzim téhož roku padl. Pamětnice také pomáhala Ukrajinské povstalecké armádě, konkrétně sotnji Sabrjuka, nosila jim potraviny a další potřebný materiál. Po opětovném příchodu Rudé armády na Volyň byla v roce 1944 zatčena a odsouzena na deset let. Byla vězněna v Charkově, v Tallinnu, ve Vaivaru a nakonec byla transportována do Kazachstánu k jezeru Balchaš do sovětského pracovního tábora (gulagu). Během svého věznění musela šít, ale také nosit těžké kameny na rameni, pracovat na šachtě nebo jako zdravotní sestra. Po propuštění se vrátila do Ozeran a pracovala v místním kolchozu. V sovětských pracovních táborech byl vězněn také její manžel a oba rodiče. V současnosti žije v Ozeranech u Dubna na západní Ukrajině.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
