Jaroslav Vrubel

„Já jsem furt neměl na to finance, abych to mohol začat. Ani čas, já jsem furt podnikal a furt jsem měnil místa, já jsem jse třicetkrát za život stěhoval. A potom, všichni lidé, kteří, nebo ta určitá skupina lidí, kteří by mi k tomu mohli něco říct, už pomalu odešli. No ale vnímal jsem to prostě a cítil v sobě takovou tu, ty židovské počty, to v člověkovi je asi. No a dcera, ta je absolutne říznutá dobře.“

„Já jsem došel do fabriky, tak už jsem chodil od stroje ke stroju, všecko jsem obracel, otáčel, oni se na mně dívali, oni nevědeli moju genézu takovou tuto. A tak potom to dopadlo tak, že já jsem vlastne… ty lidi, kterí jeli do Norrköpingu a šli do toho Goodyearu se zajímali, tak to bylo většinou hodne z emigrantu z Prahy a okolí. To byli většinou vzdelaní lidi. Každý měl v šuplíku doma takovou hromadu vědomostí co sám vytvořil, co sám pozbíral a tak a to si vezli všichni se sebou jak poklad. A takoví to byli lidé, takže oni se nemohli dostat na svoji profesi hned někam takhle. Tak já jsem ich přesvědčil, že v té fabrice se pro ně najde určite práce a tak dále a potom oni když to prozradili, že jsem je já vlastne verboval tam, tak jsem dostal od Goodyearu né diplom, ale ombudsmana jsem začal dělat pro tu skupinu lidí. A tam byli Poláci a tak dále, a tak dále. No a všichni se nějak zařadili a já jsem potom ještě měl funkci jakože jsem jim ukázal všechno co se technologie týče co mám papíri a co mám, jako co bylo ve mne a že Baťa kdo byl co byl a tak dále, tak jsem získal opravdu pozici. Tak jsem ich učil technologii. To, co oni im těžko takové ti finesy dokázali vysvětlit, to já jsem uměl.“

„Toho se ujala kráľovská komise... a tam, kdo byl v tom, to nikdo neví. Ale byli solidní, povím Vám příklad: - v jedné normální kanceláři potom už ve Švédsku, když se jednalo o zařízení bytu, o tom, takové ty občanské věci. Tam sedela slečna, která mohla mět dvacet pět roků, taková drobinka, ale měla jednu zajímavou věc. Na psacím stole měla takovou tu podkovu jak to v těch starých kancelářích býva. A v tom měla šest nebo osm těch razítek. A ona, to děvče, tá slečna nebo paní měla tu právomoc, že když tam buchla toto, takže to bolo vybavené. To bylo úplne jiný. Oni Švédi (emigrantom, pozn. ed.) věrili.“