„Teď se chci na chvíli vrátit. Vyprávěl jsem, že večer předtím, než jsem opustil rodiče a přidal se k povstání, jsem jim oznámil, že nazítří ráno odcházím. Tatínek, který byl voják v první světové válce, seděl na mé posteli a lamentoval, plakal a prosil mě, abych nechodil, protože prý nemám ponětí o tom, co je to válka, a že v prvním boji padnu. Já jsem byl jako osmnáctiletý přesvědčený, že to vím lépe, a samozřejmě jsem ho neposlouchal. Pak jsme se loučili, z hlediska mého tatínka že je to doživotní loučení, že se už nikdy neuvidíme. Skutečně to tak bylo. Jenže on myslel, že já padnu v boji a on to přežije. Neměli jsme ponětí o tom, že na Slovensku ještě ke konci války, když už je tak jasné, jak válka skončí, budou obnoveny deportace.“
„Zkrátka, zkontaktoval jsem se [s příbuznou] telefonicky a dohodli jsme se, kdy a kde se sejdeme, a ona mě tam přivedla. Podobným místům se říkalo bunkr, Židé tam bunkrovali, tak se tomu říkalo. Dovedla mě do toho bunkru, strýček a jeho rodina mě samozřejmě přijali, tehdy jsme tam byli největší skupina, takže jsme dostali salon, největší místnost. Leželi jsme a spali na podlaze, byl tam strýc, jeho manželka, jeho dvě děti, sestra jeho ženy a já, takže nás tam bylo šest osob v jedné místnosti. Měli jsme velký problém. Strýček chrápal, strašně chrápal. Leželi jsme vedle stěny, která sousedila s dalším bytem, a měli jsme strašný strach, že sousedi uslyší to chrápání. Oficiálně tam nikdo nebydlel. Tehdy jsem se naučil to, co jsem v životě ještě používal, jak je možné přimět chrápajícího člověka, aby nechrápal.“
„Říkali si: ‚Budeme někde na salaši, spojíme se s matkou a rodiči, oni se nám postarají o jídlo, dokud nepřijdou Rusové. Je úplně zbytečné chodit na východ.‘ Takže udělali čelem vzad a na tom kopci jsme náhle zůstali sami dva, Bohuš Lešetický a já. My jsme neměli kam jít. Tak jsme pokračovali sami dva na východ a můj plán byl dojít až do Prešova, pokračovat, přejít přes frontu a dostat se na území, které bylo už osvobozené Rudou armádou. Jdeme a jdeme, jeden nebo půldruhého dne, a náhle vidíme v údolí malou vesničku. Nevěděli jsme, zda už tam jsou Němci, nebo ne, takže jsme tam leželi a dívali se směrem k té vesnici. Neviděli jsme nic, žádné Němce, tak jsme si řekli, že nemáme co ztratit, bez jídla nemůžeme pokračovat, a šli jsme do té vesničky. Zjistili jsme, že vesnice byla částí povstaleckého území, Němci tam ještě nebyli, sedláci nás přijali velmi pěkně, každého se ujala jiná rodina.“
„Od nich jsem slyšel, že nejbližší město je Liptovský Mikuláš, tehdy se ještě jmenovalo Liptovský Svätý Mikuláš, ale řekl jsem jim, že mám v plánu dojet vlakem do Prešova. Řekli mi, že vlakem nemůžu jet, že může cestovat jen ten, kdo se nahlásí na místní komandatuře a dostane povolení. Jak jsem řekl, měl jsem s sebou falešné papíry na jméno Ivan Blaho a oni pomohli, že mě nějaký člověk, který cestoval do Mikuláše, vzal vozem. Měl jsem něco málo peněz, vešel jsem do obchodu Nehera, to byla konfekce v celé republice, a koupil jsem si kabát, Lodenmantel se mu říkalo, takový zelený kabát s kulatými knoflíky, a okamžitě jsem se cítil velmi jistě. Šel jsem na německou komandaturu, ukázal jsem legitimaci Ivana Blaha a dostal jsem Passiererschein, cestovní povolení.“
Robert Cvi Bornstein se narodil 23. února 1926 v Prešově do židovské, nábožensky založené rodiny. Otci patřilo železářství, matka byla v domácnosti, pamětník měl o tři roky starší sestru Martu. Od mládí byl členem sionistického hnutí Ha-Šomer ha-cair. Do roku 1940 studoval na gymnáziu v Prešově a po vyloučení ze studia se učil pekařem. Otci se podařilo získat pro sebe a později i pro rodinu status hospodářsky důležitého Žida, což rodinu dočasně chránilo před deportací. V letech 1942-1944 pracoval Robert Cvi Bornstein s otcem v Prešově a později v Nitře na třídění knih, které byly zabaveny v domácnostech deportovaných lidí. Začátkem září 1944 se pamětník připojil jako dobrovolník ke Slovenskému národnímu povstání. Po jeho porážce v říjnu 1944 se vrátil tajně do Prešova a později odjel do Bratislavy, kde se spolu se strýcovou rodinou skrýval v opuštěném bytě. V úkrytu se dočkal konce války, válku podobně přežila i jeho sestra. Matka zahynula v Osvětimi a otec v pracovním táboře Gleiwitz. Po osvobození pamětník složil maturitu a zároveň začal aktivně pracovat v hnutí Ha-Šomer ha-cair - vedl dětský domov hnutí, byl vedoucím prešovské skupiny a později měl na starost vystěhování mladých sionistů do Izraele. Sám odjel v září 1949. V Izraeli přijal druhé jméno Cvi, žil v kibucu a po pěti letech odešel kvůli studiu. Vystudoval práva a více než padesát let pracoval jako advokát, doposud působí jako notář. S manželkou vychovali dva syny a dnes se těší ze čtyř vnoučat. Robert Cvi Bornstein žije v Tel Avivu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
