„Stříleli na mě. Hlídkoval jsem v osvětleném prostoru mezi tanky a najednou dvě tři střely ze vzdáleného křoví, asi z nějakého automatu. Instinktivně jsem okamžitě zalehl na zem mezi pásy tanků a natáhl jsem zbraň. Můj kolega, který nespal v tanku, mě uklidnil, zeptal se mě, z jaké strany stříleli, tak jsem mu ukázal. Obrátil tam věž tanku a několikrát tím směrem z kulometu vystřelil. Ráno z toho Češi udělali velkou scénu kvůli bezdůvodnému použití kulometu, dokonce přijel náš vojenský atašé z Prahy, komise tam šla a našla prázdné nábojnice ze starého kulometu. Evidentně tam někdo byl a střílel. Takže nebylo by Bykowského.“
„Po týdnu či dvou nám přikázali nám připravit kulomet na obrněném transportéru SKOT a nabít municí. Seděl jsem zezadu u toho SKOTa a nabíjel jsem náboje 13.5 milimetru do pásu. Cítím na zádech něčí pohled a koukám, že je to Zdeněk. Nevíme, co si říci. Na koho to chystám? On to začal vysvětlovat, že jsme jenom vojáci, že to jsou rozkazy, ale bylo to.... Mlčeli jsme a nakonec jeden z nás povídá: Zakouříme? Takže tak…“
„Asi dvacet nás poslali do Gubinu dříve, prý za trest. Vyplynulo to od politruků za to, že jsme o všem diskutovali, měli své názory, pořád se nám něco nelíbilo, smáli jsme se propagandě, těm letákům, které šířili mezi lidmi, o naší bratrské pomoci. To bylo odporné, tak asi za to. Ale to nebyl trest, to byla výhra, protože když jsme se vrátili o dva týdny dříve, nemuseli jsme uklízet ten tábor, skládat to všechno a balit. A také jsme čtyři z naší jednotky nedostali osobní poděkování od velitele akce generála Siwického. Nebyla to velká ztráta.“
„Věděl jsem, že se účastním něčeho podlého, odporného, ale lidé se s námi srdečně loučili. Obdarovávali nás koláči, kompoty, sladkostmi, starší paní nám dokonce na rozloučenou dělaly na čele křížek. Nerozuměl jsem tomu, ale nestoudná propaganda funguje tak, jako že jdeme do války.“
Narodil se 11. září 1947 Olsztyně na severu Polska a vyrůstal ve městě Ełk v mazurské oblasti. V roce 1967 se přestěhoval s rodiči do města Lubáň poblíž východoněmeckých a českých hranic. Na podzim 1967 narukoval na základní vojenskou službu a v srpnu 1968 vstoupil s tankovou jednotkou z Gubinu do Československa. Dva měsíce hlídal Sověty zabrané vojenské letiště v Milovicích. Do Polska ho poslali za trest ještě před stažením polské armády z Československa. Po vojně se oženil a založil rodinu, pracoval jak úřední v lubáňské textilce. V roce 1972 nastoupil jako dělník do kamenolomu čediče v Lubáni. V září 1980 založil v kamenolomu nezávislé odbory Solidarita a působil jako aktivista Solidarity v Lubáni a okolí. Na začátku výjimečného stavu byl v prosinci 1981 zatčen a několik měsíců internován. Pod dohledem polské tajném policie žil až do pádu komunismu – do voleb v červnu 1989, ve kterých zvítězila Solidarita. Ve svobodném Polsku se zapojil do místní politiky v Lubáni, později založil stavební firmu. V roce 2008 odešel do důchodu a sepsal své vzpomínky na dobu invaze do Československa. V roce 2021 žil v Lubáni.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
