Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Leonides Socías Calzada ()

• creció en una sociedad influenciada por los ideales de la Revolución Cubana

• trabajó en los ferrocarriles de Cuba, lo que le permitió mantener cierta estabilidad a pesar de la crisis económica

• testigo del Maleconazo, las mayores protestas desde la victoria de la Revolución Cubana de Castro

• compara la crisis actual con el Período Especial y la considera peor debido a la inflación y la falta de acceso a productos básicos

*** Český příběh následuje po španělském originále ***

“Generalmente la generación de nosotros creía en un cambio. En aquel entonces nos podíamos llamar fidelistas. Creíamos en Fidel, esperábamos un cambio. Muchos no emigramos porque esperábamos ese cambio que nunca llegó. Lo esperábamos y decidimos no emigrar y seguir apoyando el proceso que teníamos. Hasta que nos dimos cuenta de que el ansiado cambio nunca llegó”, dice Leonides Socías Calzada en su testimonio que compara dos eras complicadas de Cuba – la de los años 90 y la de hoy, del año 2024.

El cambio que nunca llegó

Esta confesión, cargada de resignación y desencanto, resume el sentir de quienes apostaron por un proyecto que alguna vez mostró signos de avance. “La Revolución hizo muchas cosas a favor. Pero todas esas cosas que se crearon se han ido destruyendo”, continúa Leonides. Durante décadas, según opina y a través de sus palabras, nos deja observar a un cubano normal y corriente, se podría decir, Cuba destacó en ámbitos como la educación, el deporte y la salud. Sus ciudadanos se enorgullecían de los logros de la Revolución. Hoy, ese orgullo se ve eclipsado por una realidad marcada por la escasez y el deterioro de la calidad de vida. Por años, la vida en Cuba ha estado marcada por promesas de cambio, esperanzas depositadas en un sistema que, en sus inicios, prometió progreso, igualdad y bienestar. Sin embargo, para muchos cubanos de generaciones anteriores, el tiempo ha pasado sin que esas promesas se materialicen.

¿Qué Período Especial es más duro?

La crisis económica que golpea a la isla no es nueva, pero ha alcanzado niveles que muchos consideran peores que los del llamado “Período Especial” de los años 90. “Yo digo que ahora hay más Período Especial que en los 90”, afirma Leonides. Leonides vivió en carne propia el Período Especial, el colapso económico que sacudió a Cuba en los años 90 tras la caída de la Unión Soviética. En aquel entonces, su sustento provenía de su trabajo en los ferrocarriles de Cuba: “Mi entrada económica fue a través de mi trabajo. En aquel tiempo yo trabajaba en los ferrocarriles de Cuba. De ahí venía mi sustento.” Aunque reconoce que muchas personas sufrieron el impacto de la crisis, él pudo seguir trabajando: “En el Período Especial se cerraron muchos trabajos, hubo muchas adversidades económicas, pero, bueno, yo no fui el más perjudicado porque yo seguí laborando, yo seguí trabajando.” Según Leonides, a diferencia de la situación actual, en aquel tiempo la población afrontó la crisis con un sentido de unidad y resistencia: “La gente siempre acertaron, patrióticamente, como le llamábamos entonces. La gente le hicieron frente al Período Especial. Así que no se veía el desencanto y el desengaño que hay ahora con respecto a la población.” Además, para él, en aquel tiempo, había un consenso claro en torno a la Revolución: “En aquel tiempo la gente tenía una sola idea, lo que era la Revolución.” Y subraya que de alguna manera, el país logró salir adelante: “Económicamente se pudo salir del Período Especial porque económicamente no estamos tan mal como ahora.” Para Leonides el Período Especial “fue transitorio”.

Sin embargo, la crisis actual es diferente. No solo hay escasez, sino que el acceso a bienes esenciales se ha convertido en un desafío imposible de sortear. “Entonces, ¿qué Período Especial es más duro? ¿Aquel en el que no había nada o este en el que hay de todo y no tienes acceso?”, pregunta Leonides. “El hombre piensa cómo vive”, reflexiona. “Y si tú, aunque sea una política que no resulte pero te deja vivir de cierta forma como persona, tú lo dejas. Pero cuando la persona empieza a tener, no sé, poco acceso a lo necesario para vivir, ya piensa diferente. Y ya cambia tu mentalidad. Y es lo que está pasando. Las personas piensan cómo viven. Y yo creo que hay más afectación económica que política.” En otras palabras, mientras hubo estabilidad, muchos decidieron no cuestionar el sistema. Pero cuando las dificultades se hicieron insostenibles, la visión de la realidad cambió.

El Maleconazo

Aunque el Período Especial trajo consigo dificultades, la crisis de los años 90 también marcó el inicio de algo más profundo: el primer gran cuestionamiento al sistema por parte de la población. Para Leonides, ese punto de inflexión tuvo su primera manifestación en El Maleconazo, el levantamiento popular del 5 de agosto de 1994 en La Habana.[1]

“El Maleconazo fue, yo creo, las primeras revueltas, el primer fuego explosivo de desencanto que hubo en el país,” narra Leonides y ofrece su explicación de los eventos ocurridos: “Proviene de la nueva sensación sobre ciertas medidas que se tomaron perjudicando a varios familiares. Yo no te puedo hablar con base y argumento porque es lo que se corrió, lo que se dijo, lo que se rumoró, de que habían venido por medio de hundimiento del 13 de Marzo,[2] que los familiares daban en contra a lo que había sucedido.”

Aunque admite: “No sé realmente los hechos que sucedieron. Pero proviene a raíces de varios familiares que empezaron a protestar. No se imaginaron qué iba a pasar tampoco, ni que la gente les iba a seguir. Y un pequeño grupo salió a protestar a la calle y, de momento y sin nadie esperarlo, se le fueron uniendo, se le fueron uniendo, se le fueron uniendo las mismas personas, la misma población y se llegó a crear un fuego bastante grande.”

Aquel “fuego” al que se refiere no solo fue simbólico. El gobierno de Fidel Castro movilizó a las Brigadas de Respuesta Rápida, conocidas como los contingentes, para disolver las protestas. “Un fuego bastante grande que se convirtió en unas revueltas bastante delicadas donde hubieron, a raíz de eso, hechos bastante desagradables. Porque entonces vino la contrapartida. Era un grupo de la población y se enfrentaron a los llamados contingentes. Y hubieron bastantes hechos desagradables, de violencia, de repudio por una parte, de protesta por la otra. Pero fue una cosa que no se esperaba”, añade Leonides. Hubo enfrentamientos, detenciones y represión, pero también fue el momento en que el gobierno tomó una decisión inesperada: abrir las fronteras y permitir la salida masiva de cubanos. Así comenzó la Crisis de los Balseros, con más de 35 mil personas lanzándose al mar en las semanas siguientes.[3] El Maleconazo dejó una marca en la historia reciente de Cuba. Fue una señal de que el desencanto estaba creciendo, aunque en aquel momento muchos de la población aún apoyaban el sistema.

¿Las otras generaciones? !Es catastrófico!

Lo que distingue la crisis actual de las anteriores es la falta de fe en el futuro. Si antes la escasez se enfrentaba con la esperanza de que la situación mejoraría, hoy son muchos los que han perdido esa confianza. A la pregunta cómo percibe las generaciones siguientes Leonides responde: “¿Las otras generaciones? ¡Es catastrófico! Ya te digo, la generación de nosotros se considera fidelista pero teníamos resultados de vida. Fuimos favorecidos por muchas cosas. Porque no se puede negar que la Revolución hizo muchas cosas a favor. Pero todas esas cosas que se crearon se han ido destruyendo. Y el resultado de pensamientos de la generación de ahora está justificado por esas mismas cosas que se fueron perdiendo. Nosotros fuimos potencia deportiva, ya no hay deporte. Nosotros fuimos potencia médica, ya no hay una seguridad médica en el país. Nosotros tuvimos un sector educativo que tú podías estudiar lo que tú quisieras. Tú podías optar por la carrera que tú quisieras. Ya la educación en este país es deplorable de cierta manera.” El desencanto de su generación es palpable, y aunque muchos todavía resisten, otros han tomado caminos distintos, como la emigración. La Cuba de hoy no es solo un país en crisis económica, sino también en crisis de expectativas. “Ahora se queja el que fue fidelista y el que no fue fidelista.” El cubano normal, como Leonides, enfrenta cada día con la resignación de quien ha visto desmoronarse lo que alguna vez creyó inquebrantable. La Revolución que marcó su juventud aún define su presente, pero la ilusión de un futuro mejor parece haberse desvanecido.

[1] Un sumario del Maleconazo ofrece BBC en https://www.bbc.com/mundo/noticias-america-latina-57805495

[2] El hundimiento del remolcador „13 de Marzo“, ocurrido apenas unas semanas antes, el 13 de julio de 1994, en el que murieron al menos 37 personas que intentaban huir de la isla. https://www.bbc.com/mundo/noticias/2014/07/140712_cuba_naufragio_remolcador_13marzo_lh

[3] Sobre la Crisis de los Balseros ver: https://www.periodicocubano.com/la-crisis-de-los-balseros-el-desesperado-escape-de-miles-de-cubanos-en-1994/

*** Česká verze ***

„Obecně naše generace věřila ve změnu. Tehdy jsme se mohli nazývat fidelisty (ty, co podporovali Fidela Castra). Věřili jsme Fidelovi, čekali jsme na změnu. Mnozí z nás neemigrovali, protože jsme doufali v tu změnu, která ale nikdy nepřišla. Čekali jsme na ni a rozhodli jsme se neemigrovat a dál podporovat proces, který jsme měli. Až jsme si nakonec uvědomili, že ta vytoužená změna nikdy nepřišla,“ uvádí Leonides Socías Calzada ve svém vyprávění, kde porovnává dvě složitá kubánská období – to z devadesátých let 20. století a to současné, tedy rok 2024.

Změna, která nikdy nepřišla

Tato zpověď, naplněná rezignací a rozčarováním, vystihuje pocity těch, kteří kdysi věřili v projekt, jenž vykazoval známky pokroku. „Revoluce udělala mnoho dobrého. Ale všechny ty věci, které byly vytvořeny, se postupně zničily,“ pokračuje Leonides. Podle jeho názoru a skrze jeho slova můžeme nahlédnout do života obyčejného Kubánce. Po desetiletí Kuba vynikala v oblastech, jako je vzdělání, sport a zdravotnictví. Její občané byli hrdí na úspěchy Revoluce. Dnes však tento pocit hrdosti ustupuje realitě poznamenané nedostatkem a zhoršující se kvalitou života. Po léta byl život na Kubě poznamenán sliby o změně, nadějemi vloženými do systému, který na počátku sliboval pokrok, rovnost a prosperitu. Pro mnoho Kubánců ze starších generací však čas plynul, aniž by se tyto sliby naplnily.

Které Zvláštní období je těžší?

Ekonomická krize, která zasáhla ostrov, není ničím novým, ale dosáhla úrovně, kterou mnozí považují za horší než během takzvaného „Zvláštního období“ v 90. letech.[1] „Říkám, že teď je ještě větší Zvláštní období než v 90. letech,“ tvrdí Leonides. Leonides osobně prožil Zvláštní období – ekonomický kolaps, který zasáhl Kubu po pádu Sovětského svazu. Tehdy se živil prací na kubánských železnicích: „Můj příjem pocházel z mé práce. V té době jsem pracoval na železnici, a to bylo mé živobytí.“ I když uznává, že mnoho lidí krize těžce zasáhla, on sám měl to štěstí, že mohl dál pracovat: „Během Zvláštního období se zavřelo mnoho pracovních míst, nastala velká ekonomická nejistota, ale já jsem nebyl mezi nejvíce postiženými, protože jsem mohl dál pracovat.“ Podle Leonida tehdejší situace nebyla stejná jako ta dnešní – lidé čelili krizi s jednotou a odhodláním: „Lidé vždycky jednali vlastenecky, jak jsme tomu tehdy říkali. Postavili se Zvláštnímu období čelem. Proto nepanovalo takové rozčarování a zklamání jako dnes.“ Navíc tehdy mezi lidmi existovala jasná shoda ohledně Revoluce: „V té době měli lidé jedinou myšlenku – Revoluci.“ A zdůrazňuje, že se z krize nakonec dokázali dostat: „Ekonomicky jsme se ze Zvláštního období dostali, protože na tom teď nejsme tak dobře jako tehdy.“ Pro něj bylo Zvláštní období „přechodné.“ 

Současná krize je ale jiná. Nejde jen o nedostatek, ale i o to, že přístup k základním potřebám se stal téměř nemožným. „Tak které Zvláštní období je těžší? To, kdy nic nebylo, nebo to, kdy je všechno, ale nemáš k tomu přístup?“ ptá se Leonides. „Člověk přemýšlí podle toho, jak žije,“ zamýšlí se. „A pokud existuje politika, která možná nefunguje, ale aspoň ti umožní nějak žít, necháš to být. Ale když už nemáš ani základní přístup k tomu, co potřebuješ k životu, začneš přemýšlet jinak. A to se právě děje. Lidé uvažují podle toho, jak žijí. A myslím, že dopad krize je teď víc ekonomický než politický.“ Jinými slovy, dokud byla zajištěna alespoň nějaká stabilita, většina lidí systém nezpochybňovala. Ale když se obtíže staly neúnosnými, jejich pohled na realitu se změnil.

Maleconazo

Ačkoli Zvláštní období přineslo značné obtíže, krize 90. let znamenala i něco hlubšího – první velké zpochybnění systému ze strany obyvatelstva. Podle Leonida se tento bod zlomu poprvé projevil během tzv. Maleconaza, lidového povstání, které vypuklo 5. srpna 1994 v Havaně.[2] „Maleconazo bylo, myslím, prvním povstáním, prvním výbuchem nespokojenosti, který se v zemi objevil,“ vypráví Leonides a nabízí svůj pohled na události té doby: „Do určité míry proto, že vychází z nového pocitu ohledně některých opatření, která byla přijata a poškodila několik rodin. Nemám žádné pevné argumenty a důkazy, protože je to jen to, co se šířilo, co se říkalo, co se povídalo – že to souviselo s potopením remorkéru 13 de Marzo,[3] že rodiny protestovaly proti tomu, co se stalo.“ Připouští však: „Neznám skutečná fakta, která se stala. Ale mám to od několika členů rodin, které začaly protestovat, aniž by si představovaly, co se stane, ani že by se k nim lidé přidají. A tak malá skupina vyšla do ulic protestovat a najednou, bez očekávání a překvapivě, se k nim začali přidávat další a další lidé, až se z toho stalo něco mnohem většího.“ Vláda Fidela Castra povolala Brigády rychlé reakce, známé jako kontingenty, aby protesty potlačily. „ Zažehla se jiskra, která přerostla v poměrně vážné nepokoje, během nichž došlo v důsledku toho ke značně nepříjemným událostem. Protože pak přišla protireakce. Byla to skupina obyvatel, která se střetla s takzvanými kontingenty. A došlo k mnoha nepříjemným situacím – k násilí, k odsuzování jednou stranou, k protestům druhou stranou. Ale bylo to něco, co nikdo nečekal.“,“ dodává Leonides.

Došlo ke střetům, zatýkání a represím, ale zároveň se tehdy vláda rozhodla k nečekanému kroku – otevřela hranice a umožnila masový exodus Kubánců. Tak začala tzv. vorařská krize (Crisis de los balseros)[4], během níž se během několika týdnů vydalo na moře více než 35 000 lidí. Maleconazo zanechalo stopu v moderní kubánské historii. Bylo znamením, že se nespokojenost šíří, i když v té době ještě velká část obyvatel stále podporovala systém.

Další generace? To je katastrofa!

To, co odlišuje současnou krizi od těch předchozích, je ztráta víry v budoucnost. Pokud se dříve nedostatek snášel s nadějí, že se situace zlepší, dnes mnoho lidí tuto důvěru ztratilo.

Na otázku, jak vnímá další generace, Leonides odpovídá: „Další generace? To je katastrofa! Říkám ti, naše generace se považuje za fidelisty (ty, co podporovali Fidela Castra), ale měli jsme životní výsledky. Byli jsme zvýhodněni v mnoha ohledech. Protože nelze popřít, že revoluce udělala mnoho věcí v náš prospěch. Ale všechny tyto věci, které byly vytvořeny, se postupně zničily. A myšlení současné generace je ospravedlněné právě tím, že všechny tyto věci byly ztraceny. Byli jsme sportovní velmocí, ale sport tady už neexistuje. Byli jsme lékařskou velmocí, ale v zemi už není žádná zdravotní péče. Měli jsme vzdělávací systém, kde jsi mohl studovat, co jsi chtěl. Mohl sis vybrat jakýkoliv obor. Dnes je vzdělání v této zemi v žalostném stavu.“ 

Zklamání jeho generace je patrné. A i když někteří stále vzdorují, jiní se rozhodli odejít do emigrace. Dnešní Kuba není jen zemí v ekonomické krizi, ale také v krizi očekávání. „Dnes si stěžují jak ti, co Fidela podporovali, tak ti, co byli proti němu.“ Obyčejný Kubánec, jako Leonides, prožívá každý den s rezignací člověka, který viděl rozpadnout se to, co kdysi považoval za neotřesitelné. Revoluce, která definovala jeho mládí, stále ovlivňuje jeho současnost, ale vidina lepší budoucnosti se postupně rozplynula.

 

[1] Více o Zvláštním období na Kubě na: https://magazin.pametnaroda.cz/volne/volne/kubanci-zili-po-padu-sssr-nadne

[2] Více o Maleconazo na: https://cubacenter.org/cuba-brief-archives/2023/08/04/cubabrief-maleconazo-5a-at-29/,https://www.abc.es/archivo/abci-maleconazo-1994-primera-cubanos-enfrentaron-palos-y-piedras-dictadura-202107200032_noticia.html?ref=https%3A%2F%2Fwww.abc.es%2Farchivo%2Fabci-maleconazo-1994-primera-cubanos-enfrentaron-palos-y-piedras-dictadura-202107200032_noticia.html, https://www.bbc.com/mundo/noticias-america-latina-57805495

[3] Více o potopení remorkéru 13 de Marzo na: https://magazin.pametnaroda.cz/volne/volne/pred-triceti-lety-fidel-castro-nechal-brutalne-potopit-lod-plnou-uprchliku

[4] Lidé, kteří riskovali životy při útěku z Kuby na improvizovaných plavidlech se nazývají také balseros – voraři. Více o vorařské krizi na https://magazin.pametnaroda.cz/volne/volne/kubanci-na-vorech-svobody-navzdory-zralokum-i-udavacum-pluli-zalepsim-zivotem