Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rolando Manuel Rodríguez Azahares ()

• Durante tres décadas trabajó en la fábrica de níquel en Moa.

• Empezó como ayudante y fue promocionado varias veces.

• Al final consiguió llegar a la posición del jefe del taller de instrumentalización.

• Fue militante del Partido Comunista y jefe del Comité de Defensa de la Revolución.

• Hoy en día sobrevive gracias a las remesas que le mandan sus hijos del exterior.

• Es tío del reconocido opositor cubano Néstor Rodríguez Lobaina.

• Su hermano Ramón Rodríguez Azahares se opuso contra las prácticas en el sector de la construcción y terminó suspendido tras haber trabajado 38 años.

*** český příběh je uveden po španělském originále ***

“Siempre es necesario tener un arraigo de personas familiares que te encaminen y recomienden. Yo tuve un tío y un cuñado que me llevaron a trabajar allí. A través de ellos tuve mis recomendaciones y empecé como ayudante,” explica Rolando Rodríguez Azahares las circunstancias que hicieron posible el comienzo de su larga carrera en la fábrica de níquel en Moa.

Cuatro décadas en la fábrica de níquel en Moa

Está claro la falta de los vínculos familiares y de amistades son algo que tal vez dificulte la vida de personas que por su origen u otras desventajas tienen que esforzarse más en comparación con otras, pero hay que admitir que este fenómeno ciertamente no se limita a Cuba y la gente suele aprovechar su capital social en todas las partes del mundo. Lo mismo no se puede decir sobre el resto de las vivencias de Rolando que son sintomáticas para la vida en la isla más grande del Caribe y sobre todo para las personas que entrelazaron sus destinos con la fábrica procesadora de níquel en Moa, que lleva el nombre de Comandante Pedro Sotto Alba y contribuye de una manera significante al producto interno bruto cubano. Esta misma fábrica que es operada desde 1995 por la compañía mixta Moa Nikel S.A, administrada por la corporación canadiense Sherritt, uno de los líderes mundiales en este campo, quien firmó un contrato con el Estado cubano para explotar yacimientos y ejecutar otras inversiones en el sector energético. Sin embargo, la historia va mucho más para atrás.

Eso resulta claro cuando nos damos cuenta de que Rolando, ahora de 79 años, trabajó en la fábrica de manera intermitente durante casi cuatro décadas, la primera vez después de su reapertura en 1962. Aquí hay que resaltar que la fábrica existía antes del triunfo de la Revolución. Los planes para explotar los yacimientos en la región fueron protagonizados por el capital norteamericano durante el gobierno del general Fulgencio Batista. No obstante, las expropiaciones y nacionalizaciones puestas en marcha con la llegada del gobierno revolucionario de Fidel Castro acabaron con los planes de los empresarios norteamericanos, quienes abandonaron las instalaciones. El estado cubano logró superar la escasez del personal calificado y reabrir la fábrica en 1961. Rolando entonces desempeñaba el trabajo de mecánico. Más tarde, desde el año 1975 hasta el año 1999 trabajó en el taller de instrumentos.

El testimonio de Rolando se limita en general a las condiciones en la fábrica de níquel y en este sentido proporciona un punto de vista valioso. Según cuenta, su carrera, a pesar de que el comienzo pudiera haber parecido sobre todo un resultado de sus vínculos familiares, fue en realidad más bien resultado de una coordinación laborada del sistema perfeccionado por los comunistas. “Lo que más relevancia tiene son los intereses del estado en un determinado momento y eso depende de la administración actual. Hay muchas facetas… el punto de vista político, el punto de vista tecnológico…” sostiene Rolando y explica que precisamente por eso se inspeccionaban no solo los resultados académicos, sino también el trasfondo social y las opiniones políticas de los trabajadores. “Todo eso bajo la tutela del Partido Comunista.”

Naturalmente, para poder desempañar un cargo en la dirección de la empresa, hacía falta ser militante del Partido Comunista de Cuba. “Yo tuve que asimilar eso para buscarme la vida. Había contraído el matrimonio, tenía unos cuantos niños. Tienes que ser confiable ideológicamente. Sin ello no llegas a ningún lado,” dice y resalta que para poder seguir subiendo en la jerarquía tuvo que aprender entre otras cosas sobre la teoría del comunismo científico. Al mismo tiempo cree que el proceso de inclusión y sus varias etapas hacen que las personas paulatinamente se convierten en una parte integral del sistema, muchas veces sin darse cuenta. “Llega un momento en que te enredas en la telaraña y después no tienes cómo salir.” Dicho esto, un día Rolando amaneció siendo el presidente del Comité de la Defensa de la Revolución en Moa.

Como transcurrían los años, Rolando se iba calificando en distintas especialidades. “Finalmente pasé el curso de instrumentalización industrial.” Los instrumentistas se distinguían según el nivel de su profesionalidad. Rolando llegó al máximo nivel tras haber estado escalando por la jerarquía durante unos 12 años. “En un sistema de este tipo, todo el mundo se convierte en víctimas, ya sea de una manera consciente o inconsciente, por voluntad o por necesidad. Muy pocas veces es por voluntad. Se puede decir que la conveniencia prevalece en comparación con la consciencia. Tienes que ser hipócrita,” admite. A eso se suma la corrupción que ocurre de una manera constante. A veces los directores no permanecen en sus cargos durante más de un año. “Si no se van a la prisión, se van del país.”

En lo que se refiere a las condiciones laborales en la fábrica, son pésimas. “Ellos dicen que te protegen. Te buscan una camisa, un pantalón y unas botas que te protejan. Sin embargo, en realidad tú eres el principal instrumento. Una vez te jubilas, nadie se va a importar de ti,” continúa y opina que como no hay una formación cuyos resultados fueran unas personas equilibradamente humanas y buenas en su naturaleza, son muy pocos los pocos que son capaces de darse cuenta de ello y salir del sistema. Él mismo pasó por una transformación de su pensamiento después de casi cuarenta años. “Ya no obedezco a ninguna ideología que no sea propiamente la del ser humano, de progreso, de perspectiva,” dice.

La producción de níquel en Moa resultó entre otras cosas en la escasez de agua, la sequía y la contaminación ambiental que se suma al desabastecimiento de alimentos y productos de higiene, razón por la cual un centenar de residentes de la localidad protestaron en plena calle a mediados del mes de junio de 2020, según se pudo observar en un video compartido en YouTube.

Los resultados de dedicar la vida al trabajo en un sistema comunista

A pesar del sistema sofisticado para esclavizar a la población, según Rolando, hoy en día los cubanos con un celular pueden conocer mucho más y se les abre el mundo. En esto ha habido cierta liberalización en Cuba. Una de las fuerzas impulsoras más importantes del cambio del pensamiento es la pésima situación económica de la población. “Ningún cubano tiene la confianza que talvez tenía antes. La situación económica no te garantiza ni el diez por ciento de la canasta básica,” comenta y explica que desafortunadamente, la desilusión muchas veces no significa que la gente empiece a interesarse por la política. “Tú le hablas sobre la política a un trabajador y te da la espalda. El trabajador lo que hace es resignarse, porque no tiene el dinero para poder coger un avión o un barco e ir a Florida, Puerto Rico o a México. Además, los dirigentes se seleccionan de una manera muy rígida para mantener la influencia del Partido Comunista. Estas personas no se atreven a gritarle al trabajador ni siquiera a maltratarlo, porque no quieren despertarlo. Saben muy bien que así se sienten privilegiados y se dejan manipular y chantajear mucho más fácil. Con eso ellos mantienen un equilibrio. Cediendo, soltando y recogiendo.”

Dicho todo eso, la vida que le espera a un trabajador que pasó decenas de años en la fábrica de níquel puede resultar un poco más agradable tan solo en los casos de los individuos que durante su vida laboral se convirtieron en un héroe de trabajo. “Yo, como resultado de esos más de treinta años, con todo lo que yo fui allí, me vendieron un apartamento y de vez en cuando, en determinadas fechas, te dan algo de comer, un poquito de arroz o picadillo. Mi jubilación es de 1578 pesos. Es una miseria total…,” sostiene Rolando, hermano de Ramón Rodríguez Azahares[1], quien también contribuyó en el proyecto de la Memoria de la Nación Cubana con su testimonio del padre que llegó a luchar contra del sistema tras varias décadas en el sector de la construcción debido a la represión contra su hijo, uno de los opositores cubanos más destacados, Néstor Rodríguez Lobaina[2].

[1] Véase Ramón Rodríguez Azahares.

[2] Véase Néstor Rodríguez Lobaina.

 

************************************************************************

„Vždycky je třeba mít někoho, kdo se za vás přimluví a doporučí vás. V mém případě to byl můj strýc a švagr. To oni se zasadili o tom, abych tam mohl začít pracovat. Dali svá doporučení a já jsem nastoupil jako pomocná pracovní síla,“ vysvětluje Rolando Rodríguez Azahares okolnosti, které vedly k začátku jeho dlouhé kariéry v těžebním závodu na nikl ve městě Moa.

Čtyři dekády v těžebním závodu na nikl

Absence rodinných vazeb a přátelství je zajisté něčím, co do jisté míry ztěžuje život těm, kteří je z různých důvodů nemohou během svého života využít, a musí se proto nadřít o mnoho více než ti, kteří jsou v tomto smyslu privilegovaní. Na druhou stranu platí, že právě kontakty a využívání sociálního kapitálu není ničím, co by se omezovalo na Kubu. Lidé z nich těží po celém světě a stejně tak to dělal i Rolando. Takřka všechno ostatní, co se v jeho životě dělo, je už však více než symptomatické právě pro osudy běžných Kubánců. A především pak pro ty, jejichž životy byly a jsou spjaté s těžebním závodem na nikl ve městě Moa, který nese jméno poručíka Pedra Sotto Alby a podílí se obrovskou měrou na tvorbě hrubého domácího produktu Kuby. Tato továrna je od roku 1995 zřizována společností Moa Nikel S.A díky spolupráci mezi kanadskou těžařskou společností Sherritt, jedním z největších producentů niklu na světě, která s kubánskou vládou podepsala smlouvu o těžbě bohatých ložisek a dalších investicích v energetickém sektoru. Její příběh se ale začal odehrával mnohem dřív.

To je jasné už ve chvíli, když Rolando zmíní, že dnes je mu 79 let a v těžebním závodě pracoval s malými přestávkami bezmála čtyři desetiletí. Poprvé se ve fabrice ocitl brzy po jejím znovuotevření v roce 1962. Těžební závod na nikl ve městě Moa přitom existoval už před vítězstvím Kubánské revoluce. Plány na využití ložisek v regionu byly nejprve v režii zámořského kapitálu, konkrétně firem pocházejících ze Spojených států amerických, spolupracujících na tomto projektu s vládou generála Fulgencia Batisty. Jenže znárodňování, které přišlo s nástupem revoluční administrativy pod velením Fidela Castra, mělo za následek stažení amerických podnikatelů, kteří na místě zanechaly rozestavěný závod. Kubánský stát nakonec dokázal překonat zpočátku kritický nedostatek kvalifikovaných pracovníků a v roce 1961 se výroba dala opět do pohybu. Rolando tehdy pracoval jako mechanik. Později, od roku 1975 až do roku 1999, pracoval v oddělení automatizace výroby.

Rolandovo vyprávění se omezuje takřka pouze na podmínky v těžařském závodě a v tomto ohledu nabízejí zajímavou sondu do jeho fungování. Jak zmiňuje, přestože jeho nástup do fabriky se mohl na první pohled zdát jako výsledek jeho rodinného zázemí, víc než o cokoliv jiného šlo o důmyslný systém nabírání kádrů, který dovedla Komunistická strana Kuby k dokonalosti. „Ve skutečnosti hrají nejdůležitější roli zájmy státu, které se v daný moment mohou lišit. Všechno to závisí na tom, kdo je zrovna u kormidla. Zohledňuje se mnoho různých hledisek, ať už je to vaše politická připravenost, nebo odborná znalost…,“ vypráví a vysvětluje, že právě proto často k získání pracovní pozice nestačilo být kvalifikovaný pro danou profesi, ale do jisté míry záleželo také na tom, z jaké rodiny člověk pocházel, a jaké názory zastával. „To všechno se posuzovalo pod přímým dohledem Komunistické strany Kuby.“

Jinými slovy, pokud chtěl někdo vykonávat vyšší pozici, bylo nutné členství ve straně. „Když jsem chtěl dělat kariéru, musel jsem se tomu přizpůsobit. Byl jsem ženatý a měl jsem čtyři děti. Bylo nutné být ideologicky věrohodnou osobou. Bez toho se člověk nikam nedostane,“ říká a zdůrazňuje, že během své výchovy ke komunismu se musel učit mimo jiné i teorii vědeckého marxismu. Zároveň věří, že proces indoktrinace, kterým člověk musí projít, aby se stal integrální součástí systému, je nastavený postupně, tudíž jedinec si dost často přestává uvědomovat, co se s ním vlastně děje. „Přijde moment, kdy zjistíte, že jste se zamotal do pavučiny a potom už není jak z ní utéct.“ Rolando se tak jednoho dne probudil jako prezident místní buňky Komise pro obranu revoluce.

Jak léta plynula, Rolando získával současně i technické dovednosti. „Nakonec jsem se dostal do oddělení automatizace výroby.“ Zaměstnanci této sekce se rozdělovali podle své odbornosti, přičemž Rolando se po dvanácti letech dostal na samý vrchol hierarchie. „V takto nastaveném systému se nakonec každý stane jeho obětí. Ať už je to vědomě, nebo aniž by si to uvědomil. Ať už je to z přesvědčení, nebo z nutnosti. Z čirého přesvědčení se to ale děje jen velmi zřídka. Dá se říci, že jisté prospěchářství převáží nad vědomým zápalem pro komunistické zřízení. A k tomu musí být člověk pokrytec,“ přiznává. K tomu všemu se samozřejmě přidává i všudypřítomná korupce, která probíhá všude kolem. Samotní vedoucí pracovníci proto nezřídka odcházejí ze svých pozic dříve než za rok. „Buď skončí ve vězení, nebo utečou z Kuby.“ 

Co se týče pracovních podmínek v těžebním závodě, jsou otřesné. „Oni vám tvrdí, že vás ochraňují. Dají vám pracovní oděv, košili, kalhoty, boty… to všechno vás má chránit. Jenže ve skutečnosti jste to vy, kdo je nástrojem, který chrání režim. Poznáte to tak, že ve chvíli, kdy odejdete do důchodu, už nikoho nezajímáte,“ pokračuje a dodává, že absence jakéhokoliv jiného vzdělání, jehož výsledkem by mohli být lidé svědomití a z podstaty dobří, má za následek to, že mnoho lidí si tohle všechno neuvědomí a otročí ve službách režimu celý život. On sám došel k jistému prozření až po dlouhých čtyřiceti letech. „Teď už mě nezajímá žádná jiná ideologie než ta, která staví na hodnotách lidského života, na hodnotách rozvoje a má nějakou perspektivu,“ zdůrazňuje.

Těžba niklu ve městě Moa má za následek mimo jiné problémy se zásobováním vodou, sucho a znečištění životního prostředí, které můžeme přičíst k nedostatku základních potravin a hygienických potřeb. To všechno jsou důvody, které vedly přibližně stovku lidí k protestům v polovině června roku 2020. Videa zachycující jejich demonstraci jsou k vidění například na serveru YouTube.

Výsledek života obětovaného práci v komunistickém režimu

Navzdory sofistikovanému systému majícímu za cíl zotročit obyvatelstvo se podle Rolanda dnes daří díky možnosti vlastnit mobilní telefon otevírat lidem na Kubě obzory. V tomto ohledu tak dochází k jisté liberalizaci společnosti. Za hlavní motivaci, která Kubánce postupně vymaňuje ze spárů jednostranného nazírání na svět, označuje tragickou ekonomickou situaci obyvatelstva. Žádný Kubánec už dnes nemlže důvěřovat vládě tak, jako tomu bylo dříve. Ekonomická situace v zemi lidem nezaručuje ani desetinu ze základního spotřebního koše,“ říká. Zároveň ale poukazuje na to, že deziluze, kterou mnozí prožívají, nemusí být nutně motivem k politické angažovanosti. „Když se chcete s běžným pracujícím člověkem bavit o politice, otočí se k vám zády. Lidé jsou rezignovaní, protože vidí, že stejně nemají dost peněz na to, aby si mohli koupit letenku a odletět na Floridu, do Portorika nebo Mexika. Kromě toho lidé ve vedení se stále vybírají pod důsledným dohledem Komunistické strany. A tihle lidé v čele si nedovolí na běžné pracující lidi křičet nebo je jinak šikanovat. Nechtějí jim dát žádný další důvod bouřit se. Moc dobře vědí, že takto jim dávají pocit alespoň nějaké iluzorní důležitosti a potom je o hodně jednodušší jimi manipulovat. Tím se stále zachovává určitá rovnováha. Kousek se ustoupí, pak se kousek zatlačí a zase znova a dokola.“

Z toho všeho jasně vyplývá, že život člověka, který strávil několik desetiletí prací v těžebním závodě na nikl může vyústit v alespoň o něco pohodlnější stáří snad jen v případě, že by se z něj stal úplný stachanovec. „Já jsem si po těch třiceti letech mohl koupit jeden byt a občas dostávám něco málo k jídlu, trochu rýže nebo masa. Můj důchod činí 1578 pesos. Je to totální bída…“ říká Rolando, bratr Ramóna Rodrígueze Azaharese[1], který také přispěl svým vyprávěním do databáze Paměti národa. Vymezil se proti pronásledování svého syna, známého disidenta Néstora Rodrígueze Lobainy[2] a poté, co strávil stejně jako Rolando téměř čtyřicet let prací ve službách kubánského režimu, se na stará kolena musí potýkat s veřejnými lynči.

[1] Viz. Ramón Rodríguez Azahares.

[2] Viz. Néstor Rodríguez Lobaina.