Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
No espero nada bueno por parte del régimen
Nació el 9 de septiembre de 1977 en Holguín
Su abuelo materno dirigía el hogar como un dictador recurriendo a la violencia
La relación con su padre se rompió completamente por su orientación sexual
Durante el período especial se ganaba la vida revendiendo el pienso del porcino
Prefiere estar vendiendo cosas en la calle a trabajar para el estado
Es miembro de varios grupos de oposición y fue detenida en muchas ocasiones
“¡Pioneros por el comunismo, seremos como El Che! ¡Qué viva Fidel! ¡Qué viva Díaz-Canel! ¡Qué viva todo el mundo menos tú…!“ Con estas palabras Yolanda Pérez Díaz resume la esencia de la educación en Cuba. Ella misma no llegó a cumplir más que los primeros nueve grados. Sin embargo, su decisión de retirarse del sistema educativo en aquel entonces todavía no era condicionado por el disgusto con el carácter de la enseñanza. Se trataba más bien de una necesidad para poder sobrevivir.
La infancia marcada por el maltrato e incomprensión
Yolanda Pérez Díaz nació el 9 de septiembre de 1977 en Holguín. Su mamá siempre era ama de casa y la relación con ella había pasado por varias etapas hasta que se consolidó. Lo mismo no se puede decir sobre la relación con su padre. La convivencia con él era dañada hasta tal punto, que Yolanda no sabe ni decir cuál era su oficio. Lo cierto es que la persona que mandaba en el hogar con su mano dura era el abuelo materno. “Era prácticamente un dictador. Nos tenía bajo llave y controlaba todo. Salía quien él quería, entraba quien él quería. La mayoría de todos los problemas los resolvía a golpes. Usaba botas rusas que tenían un tacón cuadrado duro y cuando llegaba borracho, le golpeaba a mi abuela. Muchas veces ella tenía que irse de casa a dormir a casa de una amiga,“ recuerda. Yolanda no salía de casa tan frecuentemente como sus coetáneos y su infancia no era demasiado feliz. Además del clima nocivo en el hogar se notaba también la falta de dinero. “No había juguetes, no había para buenos zapatos, pero dentro de lo que se pudo por lo menos un platico de comida siempre lo llevé a la boca,” cuenta. Cuando podía salir para jugar afuera, pasaba el tiempo de la misma manera como la mayoría de los niños en aquel entonces. Jugaban con la bola, con el trompo y hacían papalotes de papel. Para hacer deportes que requerían más equipamiento o juegos más sofisticados simplemente no había recursos. Como ya hemos mencionado, Yolanda terminó sus estudios al acabar la secundaria. El país pasaba por el llamado período especial y Yolanda quien entonces vivía solo con su madre tenía que buscar maneras para mejorar la difícil situación económica.
A punto de morir de hambre
“Creo que no tengo ni un buen recuerdo de la época del período especial,” dice de manera decisiva y sigue describiendo las condiciones de vida. “Los precios se elevaron… No tanto como en este caos que estamos viviendo, pero las cosas se volvieron malas. Recuerdo que mi mamá y yo no teníamos ni una silla para sentarnos. Tampoco teníamos una cama. Nuestro fogoncito eléctrico no era como las hornillas que abundan ahora. Era una resistencia torcida con una base de ladrillo.” Mientras que su mamá vendía limones en las calles, Yolanda iba a comprar latas de pienso de los custodios del porcino cercano para luego venderlo a otro precio y así ganar por lo menos algo de dinero. No obstante, un día las cosas empeoraron tanto que ya no se podía ni comprar el pienso en el porcino. “Mi mamá temblaba de hambre. Sentí tanta rabia que salí a la noche y me encontré una gallina. Me la llevé, la maté, la herví con agua y sal se la di a mi mamá para que comiera.” La escasez de alimentos era omnipresente y la población se hundía en la miseria. “Había muchas personas que molían la cáscara del plátano duro para hacer croquetas fritas. La harina de maíz era una comida de millonario en aquel entonces,” dice.
Yolanda se rechazó a trabajar para el estado. Observando la falta de recursos con la cual lidiaba casi la totalidad de la población, decidió optar por la autosuficiencia. Eso a pesar de todos los riesgos e incertidumbres que conlleva la vida de uno que busca su dinero vendiendo cosas en la calle. “Nunca valía la pena trabajar para el estado y ahora vale muchísimo menos. Siempre vivía del negocio, de lo que se pueda vender. Creo que ya no me queda nada por vender. He vendido de todo… dulcecitos, huevos…” cuenta y añade algunos datos sobre los sueldos en Cuba. “El sueldo básico de un trabajador hace unos 15 años era un poco más de cien pesos cubanos. Con eso había que mantener la casa con la comida y proveer a la familia con la ropa, los zapatos y lo necesario para que los niños puedan estudiar. Hace unos cinco, diez años, el sueldo subió a unos 250 pesos. ¡Qué alegría! Cuando llegaba el fin del mes, uno debía unos 500 pesos.“ Yolanda dice que en la actualidad, la mayoría de los cubanos ganan entre 3000 y 5000 pesos. “Todo el mundo feliz hasta que tuvieron que enfrentarse con la cruda realidad. Hasta que tienen que pagar una libra de puerco de 450 pesos y un litro de aceite de 900 pesos. Un trabajador puede aguantar tres días con este sueldo. Uno tiene que robar en su centro de trabajo o salir a la calle a vender pan, que vale de 70 a 100 pesos. Yo prefiero seguir en la calle aguantando sol, pasando hambre.”
La vida de un vendedor callejero
Yolanda se levanta todos los días antes de las seis de la mañana, toma un trago de café y un vaso de leche si lo hay y sale a una esquina enfrente del hospital. Allí vende bicarbonato, alambre… básicamente lo que consigue en el momento. Dice que la vida de la gente que vende en la calle es triste. “Tienes que lidiar con el público que a veces no lo entiende, no entiende ni el precio ni el por qué tú lo estás haciendo.” Sin embargo, ella sabe muy bien cuáles son sus motivos. Además de la independencia del sistema cubano es sin ninguna duda la cantidad de dinero que es capaz de conseguir. “La parte positiva es que nadie me manda y lo mejor de todo es que aunque sea bien difícil, al final del día llevo el fruto. Puedo traer un plato de comida a mi casa. Aún que tenga que apretarme un mes… o hasta tres… puedo comprarle un par de zapatos a mi hijo y pagar la merienda de la escuela. Me regocijo cuando termino el día y me he ganado 1000 o 1500 pesos. Cuando pienso que un trabajador tiene que trabajar un mes para ganar 3500 pesos, vengo a mi casa con mucha alegría,” explica. El muchacho que en el momento de la publicación de esta entrevista tiene 13 años no es su hijo biológico. Sin embargo, Yolanda es la persona que lo cría y mantiene. La causa de ello es simple. Yolanda es homosexual y eso contribuye a su situación complicada dentro de la sociedad cubana que no solo es una sociedad totalitaria, sino que también una sociedad poco tolerante en lo que se refiere a la comunidad LGBTI.
La doble maldición de ser homosexual y opositora en Cuba
La orientación sexual fue una de las principales causas del rompimiento de la relación con su padre. “Cuando mi papá supo que yo era lesbiana se escandalizó.” Sin embargo, eso no era todo. El rechazo se convirtió en violencia. “Me ofendió, me golpeó con su hermano, me humillaron, me ofendieron, me dijeron palabras duras. Me hicieron sentir una cucaracha por ser como era”, cuenta y explica que al final, toda la familia paterna rompió la relación con ella. En lo que se refiere a su mamá, tampoco era fácil. “Mi madre sufrió muchísimo. Quizás no lo esperaba, quizás pensaba otra cosa. Ella sufrió mucho, mucho, mucho… Me pedía y me imploraba, llegó hasta a decir que se iba a quitar la vida. Pero poco a poco me fue comprendiendo, me fue apoyando, hasta que entendió.” Yolanda opina que en este sentido los cubanos no se han dado cuenta de que viven en el siglo XXI. La actitud hacia las personas de la comunidad LGBTI está afectada por una cantidad de prejuicios. “Piensan que sentarse a conversar en un parque con un gay es lo peor del mundo. Quisiera sentarme a comer en un restaurante y realmente tratar a mi pareja como mi pareja, pero si lo hago, me maltratan, me humillan o simplemente no puedo entrar. No tenemos derechos.”
Formando parte de unos segmentos de la sociedad bien definidos en lo que se refiere a su manera de vivir, a Yolanda le resulta muy difícil evitar los enfrentamientos con un sistema que requiere de la población sobre todo la uniformidad y conformidad. Sus primeros contactos con la oposición cubana datan de 2013, cuando los apagones infinitos se volvieron insoportables para ella. En aquel entonces, Yolanda se ganaba la vida vendiendo las cremitas de leche que preparaba en su casa. Sin embargo, frecuentemente no podía hacer sus productos debido a la falta de electricidad en todo el barrio. Se integró en un grupo pequeño de LGBTI y posteriormente estableció contacto con el Movimiento de Derechos Humanos Claridad de Julio Cesar Álvarez Marrero. La participación en las manifestaciones resultó rápidamente en primeras detenciones. Tal como suele suceder en el caso de la mayoría de los opositores cubanos, también los familiares de Yolanda sienten la presión por parte de las autoridades. Eso a veces resulta en situaciones de carácter medio grotesco. “Yo estaba desfilando con las Damas de Blanco. Cada domingo hacíamos una reunión. Y mi mamá es testigo de Jehová y ella va a sus reuniones todos los domingos. Este cierto domingo nuestra reunión estaba por el camino por donde mi mamá tenía que pasar. Mi mamá iba vestida de blanco. La pararon los policías y querían montarla a la fuerza a un carro,” cuenta. Por su parte, el hijo de Yolanda tuvo que presenciar por ejemplo como la hicieron a cambiar la ropa a ella en un patrullero, sin dejarla entrar en su casa. “Creo que ya piensa diferente por lo que ha vivido…” comenta y destaca que las condiciones en los centros de detención son terribles. “Un espacio estrecho, dos camitas, pero de piedra… sin almohada. No podías bañarte, era un huequito todo sucio, todo orinado. Descalzo no podías ir y tampoco con los únicos zapatos que tenías te ibas a bañar. Ni podías ir a orinar por el mal olor, los bichos… horroroso. Dos o tres días durmiendo en una cama de cemento,” describe y al mismo tiempo sostiene que es consciente de que la vida de una opositora nunca va a ser fácil. “No espero nada bueno por parte del régimen. Si tienen que matarte, te matan. Si tienen que engañar, engañan. Si tienen que secuestrar, secuestran. Si tienen que desaparecerte, te desaparecen.”
„Jsme pionýři, bojujeme za komunismus a naším vzorem je Che Guevara! Ať žije Fidel Castro! Ať žije Díaz-Canel[1]! Ať žijí úplně všichni… jen vy samotní nezajímáte vůbec nikoho…!“ Těchto pár slov a výkřiků vystihuje podle Yolandy Pérez Díaz podstatu vzdělávacího systému na Kubě. Sama vychodila jen první a druhý stupeň základní školy. Její rozhodnutí nepokračovat ve studiu ale tehdy ještě nebylo ovlivněné znechucením z povahy režimu. Bylo nutné odejít ze školy a začít pracovat. Jen tak mohla Yolanda přežít.
Dětství ve znamení týrání a nepochopení
Yolanda Pérez Díaz se narodila 9. září 1977 v Holguínu. Její matka se starala o chod domácnosti a vztahy mezi oběma ženami dlouho procházely často velmi bolestivým vývojem, který nakonec vyústil v usmíření. To samé se bohužel nedá tvrdit o vztazích s otcem. Soužití poznamenaly křivdy a spory. Yolanda ho ze svých vzpomínek vytěsnila do takové míry, že není schopná si ani vybavit, jaké bylo otcovo zaměstnání. Naopak velmi dobře si pamatuje na to, že domácnosti vládl tvrdou rukou především dědeček z matčiny strany. „On byl v podstatě diktátor. Měl všechno pod palcem a kontroloval každý náš krok. Z domu se mohlo odejít jenom s jeho svolením. Dovnitř mohl jen ten, koho tam vpustil. Nosil takové masivní boty s velkým čtvercovým podpatkem a když se opil, mlátil s nimi mou babičku. Ta se poté musela uchylovat ke svým kamarádkám, u kterých přespávala,“ vypráví. Yolanda i z důvodu dědečkových zákazů netrávila venku tolik času, jako většina jejích vrstevníků a její dětství nebylo příliš radostné. Kromě jedovaté atmosféry se neblaze doma projevoval také nedostatek peněz. „Nejen, že jsem neměla skoro žádné hračky, ale nebylo ani na pořádné boty. Je ale pravda, že i přes to všechno jsem v dětství nikdy vyloženě netrpěla hladem,“ vzpomíná. Když už mohla jít ven, hrála si stejně jako mnohé další děti s míčem, káčou nebo si stavěli papírové létající draky. Na nějaké sporty, které vyžadují další vybavení, nebo sofistikovanější hračky v domácnosti nezbývaly peníze. Jak už zaznělo dříve, Yolanda vychodila pouze základní školu. V době jejího dospívání se Kuba ponořila do hluboké hospodářské a společenské krize po pádu Sovětského svazu. Yolanda žila jen se svou matkou a musela se začít místo studia starat o to, kde by se daly sehnat nějaké peníze.
Chudoba a hlad
„Myslím, že na takzvané período especial[2] nemám ani jednu dobrou vzpomínku,“ říká rozhodně a pokračuje popisem životních podmínek v tomto období. „Ceny vyletěly vzhůru… Nebylo to zase tak strašné, jako dnes, nicméně i tak to bylo najednou velice obtížné. Vzpomínám si, že jsme s matkou doma neměly ani židli, natož postel. Měli jsme elektrický hořák, který ale nevypadal jako ty dnešní sporáky, které můžete vidět v mnoha domácnostech. Bylo to v podstatě ohnutý drát s rezistorem a plotýnkou z cihly.“ Zatímco matka se snažila obstarat obživu pouličním prodejem citronů, Yolanda chodila nakupovat do nedalekého vepřína krmivo, které se potom pokoušela prodávat. Jednoho dne to ale dospělo do bodu, kdy se přestalo prodávat i krmivo z vepřína. „Moje matka se klepala hladem a já jsem byla strašně rozrušená. Lomcoval mnou vztek. Vyšla jsem do noci a našla jsem slepici. Přinesla jsem ji domů, tak jsem ji zabila a uvařila ve vodě se solí, aby se matka mohla něčeho najíst.“ Nedostatek obživy byl zdrcující a obyvatelé Kuby se propadaly do čím dál hlubší mizérie. „Někteří lidé mleli slupky od banánů a dělali z té hmoty takové smažené krokety. Kukuřičná mouka byla v té době výsadou nejbohatších lidí,“ popisuje.
Yolanda se rozhodla, že nikdy nebude pracovat ve službách státu. Když pozorovala nerovný boj, který sváděla drtivá většina obyvatel Kuby o holé přežití, vyhodnotila si jako lepší řešení pokusit se uživit se na vlastní pěst. Neodradil ji ani nespočet překážek a nejistota, které musí čelit každý, kdo se rozhodne vydělávat si na živobytí pouličním prodejem. „Myslím, že pracovat ve státním aparátu nedávalo nikdy smysl. A dnes to platí dvojnásob. Já jsem navíc vždycky žila z toho, co jsem si vydělala na ulici. Myslím, že jsem prodávala snad úplně všechno, co se dá prodat. Sladkosti, vejce…,“ vyjmenovává a přidává i několik údajů o tom, jak se vyvíjel v čase průměrný výdělek Kubánců. „Průmerný plat ve státním aparátu byl před patnácti lety nějakých sto kubánských pesos. S tím jste se museli postarat o domácnost, zajistit dostatek jídla, nakoupit dětem boty a školní potřeby. Přibližně pět až deset let zpátky se to zvedlo na přibližně 250 pesos. Jaká obrovská radost…! Jenomže na konci měsíce už měl každý dluh takových 500 pesos.“ Podle Yolandy si dnes Kubánci průměrně přijdou na takové tři až pět tisíc pesos. „Všichni byli štěstím bez sebe jen do chvíle, kdy se střetli s krutou realitou. Jen do té doby, než zjistili, že půl kila vepřového stojí 450 pesos a za olej dát skoro 1000 pesos. To znamená, že pracující člověk vystačí se svým platem takové tři dny. Jestli chcete jíst, musíte krást v práci nebo vyrazit na ulici a prodávat chleba, který stojí nějakých sedmdesát až sto pesos. Já se budu radši celý den smažit na slunci a budu mít hlad, než žít tímto způsobem.“
Život pouličního prodejce
Yolanda vstává každý den před šestou hodinou ranní, vypije si šálek kávy, a když se zrovna poštěstí, přidá k tomu ještě trochu mléka. Potom se přesouvá na roh u místní nemocnice, kde prodává jedlou sodu, dráty nebo cokoliv jiného, co zrovna sežene. Říká, že život pouličního prodejce není žádný med. „Člověk se musí potýkat s pohrdáním ostatních lidí, kterým přijdou vaše ceny jako přemrštěné, nebo vůbec nedokážou pochopit, proč se k něčemu takovému uchylujete.“ Ona sama to má ale dobře spočítané a ví, proč si zvolila právě tento způsob obživy. Kromě toho, že si mlže s čistým svědomím říci, že je nezávislá na kubánském režimu, jí dělá radost také výdělek. „Pozitivní na tom je to, že mi nikdo nemůže nic přikazovat. A i přes to, že je obnáší velké odříkání, na konci dne mohu přijít domů s tím, že mám na jídlo. Když se dokážu na nějakou dobu uskromnit, dejme tomu třeba jeden, dva nebo tři měsíce, může svému synovi koupit nové boty a také mu vždycky dám nějakou svačinu do školy. Přicházím domů s tím, že jsem dokázala vydělat 1000 až 1500 pesos denně a to mě naplňuje radostí. Když pomyslím na to, že většina lidí musí pracovat celý měsíc, aby si vydělali 3500 pesos, činí mě to šťastnou,“ vysvětluje. Chlapec, kterému je teď třináct let, není jejím biologickým synem. Yolanda si ho osvojila a stará se o něj. Vlastní děti nemá z jednoduchého důvodu. Je homosexuální orientace, což pro ni představuje další velkou komplikaci. Kubánská společnost totiž není jen totalitní, nýbrž také velmi netolerantní právě k osobám hlásícím se k LGBTI komunitě.
Dvojitá kletba homosexuální odpůrkyně režimu na Kubě
Právě sexuální orientace byla hlavní příčinou pošramocených vztahů s otcem, který svou dceru následně úplně zavrhl. „Když se dozvěděl, že jsem lesba, totálně to s ním zamávalo.“ To ale nebylo zdaleka všechno. Odmítnutí přešlo v otevřené týrání. „Urážel mě, společně s mým strýcem mě ponižovali a bili. Došlo to až do bodu, kdy jsem se cítila jako ten nejhnusnější šváb,“ vypráví a vysvětluje, že nakonec se od ní celá otcova část rodiny otočila zády. Co se týče její matky, ani tam to nebylo zrovna jednoduché. „Matka tím velmi trpěla. Myslím, že si to nikdy předtím nedokázala představit a velmi ji to zaskočilo. Opravdu moc trpěla… Usilovně mě prosila a žadonila, abych se změnila. Dokonce mi řekla, že spáchá sebevraždu. Nakonec mě ale začala chápat, našla si ke mně cestu a podporuje mě.“ V tomto smyslu si podle Yolandy většina Kubánců stále neuvědomuje, že žijí v 21. století. Vztah k osobám odlišné sexuální orientace je ovlivněný celou řadou silných předsudků. „Lidé si myslí, že bavit se na veřejnosti s homosexuálem, je to nejhorší, co se vám může přihodit. Sama bych si někdy se svou přítelkyní chtěla zajít do restaurace a chovat se k ní, jako ke své partnerce. Jenže kdybych to udělala, tak mě budou ponižovat nebo mě vůbec nenechají vstoupit dovnitř. Nemáme žádná práva.“
Jakožto člověku, který se od zbytku kubánské společnosti výrazně odlišuje nejen svou sexuální orientací, ale také svou neochotou dodržovat určité zvyklosti a začlenit se do ustálených rámců, je pro Yolandu velmi složité vyvarovat se střetů se systémem jako takovým. Její první kontakty s opozicí se datují do roku 2013. Tehdy sužovalo obyvatele ostrova velké množství neustále se opakujících výpadků elektrického proudu, což Yolandu začala velmi unavovat. Tehdy se živila prodejem typických kubánských cukrovinek, které si na další den připravovala během odpoledne a večera. Bez elektřiny v celé čtvrti to bylo ale nemožné. Nejprve se začlenila do skupinky lidí bránících práva LGBTI komunity. Později se připojila také ke hnutí Movimiento de Derechos Humanos Claridad, založeného Juliem Césarem Álvarezem Marrerem. Účast na protestních akcích se vzápětí projevila prvními zatčeními. Stejně jako většina Kubánců, kteří se rozhodnou nějakým způsobem veřejně vystupovat proti režimu, i Yolanda se musela potýkat s nátlakem, které represivní státní orgány vyvíjeli na její blízké. Při některých příležitostech vznikaly situace až groteskního charakteru. „Chodila jsem na shromáždění Damas de Blanco. Scházeli jsme se každou neděli. Moje matka patří ke svědkům Jehovovým a také chodí každou neděli na schůze. Vždycky se oblékne do bílého. Jednu neděli jsme se s Damas de Blanco měli setkat na místě, kudy šla moje matka na schůzi svědků Jehovových a kvůli tomu bílému oblečení ji policisté zastavili a nutili ji, aby nastoupila do auta,“ popisuje. Co se týče chlapce, o kterého se stará, ten musel jednou přihlížet tomu, jak ji policisté donutili převléknout se v policejní dodávce. „Myslím, že se to podepíše na tom, jak bude on sám smýšlet o těchto záležitostech…,“ říká a popisuje také bídné podmínky v kubánských celách, ve kterých končí zadržení disidenti. „Úzká místnost se dvěma postelemi z betonu, bez polštářů. Nemůžete se tam umýt, protože je tam jen špinavý otvor do země pokrytý močí. Bos tam jít nemůžete a v jediných botách, které tam s sebou máte, se tam také nepůjdete opláchnout. Člověk se tam kvůli všemu tomu smradu a broukům ani nemůže vymočit. Je to děsivé… Dva nebo tři dny tam spíte na betonovém lůžku,“ popisuje, ale zároveň dodává, že si nikdy nemyslela, že pokud se postaví proti režimu, bude to jednoduché. „Nečekám od nich nic dobrého. Když usoudí, že je potřeba vás zabít, tak to udělají. Když vám budou muset lhát, také to udělají. Je třeba vás unést nebo nechat zmizet? Ani s tím nemají žádný problém.“
[1] Miguel Díaz-Canel Bermúdez (* 20. dubna 1960 Placetas) je kubánský politik, současný prezident Kuby a zároveň první tajemník tamní vládnoucí komunistické strany.
[2] Tzv. Zvláštní období. Období ekonomické krize na Kubě, které započalo pádem Sovětského svazu v roce 1991, bývá pamětníky popisováno jako nejhorší období, které kdy zažili. Dlouhá léta hladu a nedostatku základních věcí potřebných pro život a prakticky nulová možnost dopravy donutila Kubánce být autonomní, co se týče obživy a vymýšlet různé způsoby přežití – od uchovávání potravin až po výrobu mýdla nebo zubní pasty z nejrůznějších přírodních zdrojů, používání zdarma distribuovaných novin místo toaletního papíru a podobně. V tomto období se Kubánci stravovali převážně rostlinnou stravou.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě
Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě (Eva Kubátová)