Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miguel Ángel Gómez Caboverde (* 1966)

• narodil se 29. září 1966 v rolnické rodině na Kubě

• krátce po jeho narození se přestěhovali do města Guantánamo

• roku 1985, když mu bylo 18, se dobrovolně přihlásil na vojenskou misi do války v Angole, kde strávil 18 měsíců

• 13. srpna 1986 byl vážně zraněn výbuchem bomby a přišel o obě oči

• 14. listopadu 1986 se vrátil zpět do Guantánama

• v letech 1987–1994 byl předsedou Národní asociace slepců a osob se zhoršeným zrakem (ANCI - Asociación Nacional de Ciego y de Baja Visión)

• ekonomickou krizi tzv. Speciálního období v 90. letech takřka nezaznamenal, poněvadž žil z finanční podpory asociace

• žije v Guantánamu spolu se svou ženou, dcerou a vnučkou

• dodnes je přesvědčeným fidelistou

„Nikdy jsem nechtěl být militantním komunistou. Já jsem zastáncem Fidela [Castra]. Jsem totiž fidelista, ať to stojí, co to stojí, ale nejsem komunista. Protože komunismus má v sobě tolik věcí, co se neodrážejí v realitě. Tyhle dvě věci k sobě prostě nejdou,“ říká Miguel Ángel Gómez Caboverde ve velmi překvapivém rozhovoru, protože pro tentokrát neodráží názory kubánské opozice, jak by se dalo očekávat, ale názory muže, který si od kubánské revoluce až do dnešních dnů udržel pevné přesvědčení kubánský politický režim podporovat.

Tohle přesvědčení, „být fidelistou, ale ne komunistou“, tkví v úplných začátcích kubánské revoluce, v padesátých letech 20. století, kdy Fidel Castro bojoval se svými příznivci proti diktátoru Fulgenciu Batistovi. Ještě v dubnu 1959, tedy roku, kdy kubánská revoluce definitivně zvítězila, Castro veřejně komunistickou ideologii jako možnost pro jím nastolený nový režim odmítal. To se ale mělo brzy dramaticky změnit a Fidel Castro se rokem 1959 stal jedním ze zásadních socialistických lídrů Latinské Ameriky. A bylo to právě tohle jeho tehdejší rozhodnutí, které odradilo tisíce Kubánců, z nichž se později řada stala disidenty či kritiky režimu. Miguel však mezi ně nepatřil – i dnes je přesvědčený o tom, že „Kuba je na cestě za prosperitou“, jak už to po více než šest desetiletí píší vládní tiskoviny.

Nikdy jsem žádný plot nepřelezl

Miguel se narodil 29. září 1966 jako pátý z osmi bratrů tesaři Abigailovi a rolnici Lidii, kteří se krátce po jeho narození přestěhovali z venkova do města Guantánamo, kde Miguel žije dodnes. Podle svého vyprávění byl Miguel v dětství příkladným hochem, co „nikdy nepřelezl žádný plot“. Z dětství vzpomíná na to, že „talíř jídla nám doma nikdy nescházel“, a to prý ani v 90. letech, kdy Kuba po pádu Sovětského svazu a řadě dalších politicko-ekonomických souvislostí prožívala nebývalou ekonomickou krizi.

Předsedou slepecké asociace

Ona devadesátá léta totiž prožil jako úředník na výsluní – byl předsedou ANCI, Národní asociace slepců a osob se zhoršeným zrakem, a právě tato asociace mu po celou dobu krize dodávala jak finanční, tak materiální podporu. „Speciální období,“ jak se oněm letům říká, „jsme viděli prakticky z rychlíku, ale k nám domů se nikdy nedostalo,“ vzpomíná Miguel. „Občas nám doma něco chybělo, ale nikdy jsme neměli hlad,“ dodává. Miguel však nebyl slepcem odjakživa – oči mu musely být odstraněny po nešťastném incidentu v Angole.

Mise v Angole

Kuba byla v letech 1975–1991 vojensky přítomna v angolské válce za nezávislost a Miguel se z přesvědčení o významu této mise sám dobrovolně přihlásil. „Souhlasil jsem s cílem mise a prostě jsem odjel do Angoly,“ vzpomíná. Do africké mise nastoupil roku 1985, když mu bylo teprve 18 let, jako mechanik, protože „mě prostě nenapadlo, že bych mohl ovládat zbraně“.

Když 11. srpna 1986 jeho jednotka vyjela ze základny, netušil, že o dva dny později ztratí zrak – jejich vůz zasáhla střela a následoval obrovský výbuch. „Z osmi, co jsme tam seděli na korbě, jsem naživu jen já. Vystřelilo mě to do výšky 12 metrů.“ Ve vojenské nemocnici dostal závažný zánět do očí a ty mu musely být vyoperovány. Ale ani jeho zranění, ani 18měsíční pobyt v Angole na vojenské misi (o které tvrdí, že nikdy neviděl vystřelit jednu jedinou nábojnici a že se „tam vůbec necítili jako ve válce“) ho nepřivedly ke změně názoru o kubánském politickém režimu. A o co méně si vzpomíná z války na jedinou válečnou operaci, o to lépe si vybavuje, jak on i ostatní vojáci kšeftovali se vším možným: „Kubánci jsou hodně horkokrevní, takže tohle kšeftování je pro nás jednoduše přirozené,“ shrnuje.[1]

Pěkné přivítání od strany

Když se Miguel vrátil z Angoly zpět na Kubu, dostalo se mu vřelého přijetí: „Jak komunistická strana, tak vláda mě moc pěkně přivítaly. Poslaly pro mě letadlo, věnovaly mi auto a prodaly mi ledničku, pračku, mixér, sedací soupravu… To všechno z vojenského rozpočtu. A každý měsíc mi přijde 450 kubánských pesos – tehdy to tedy bylo 186 a průběžně se to zvyšovalo,“ shrnuje Miguel své „výhody“.

Skutečná slepota

A právě tehdy se jen stvrdila Miguelova slepota (skutečně doslova), která ho dodnes přesvědčuje o tom, že kubánská realita všedních dnů je daleko růžovější, než ve skutečnosti je. Je sice ochoten připustit, že například v USA je životní úroveň vyšší, ale z toho, že Kuba nemá standardy podobné, viní jedině Spojené státy. A když o tom vypráví, rychle dodává, že „on rozhodně není kontrarevolucionář“, snad aby neměl oplétačky s režimem. V obdobné rovině si myslí, že „obchody v rukou soukromníků by měly rozhodně existovat“, ale jedině za podmínky, že budou „plně respektovat“ vládou nařízené ceny.

Podobně je na tom i s názorem na cestování – hrdě prohlašuje, že „tady na Kubě si každý může cestovat, jak se mu zlíbí, a klidně odsud i odjet“. Je si vědom toho, že na Kubě jsou političtí vězni, ale z jeho úhlu pohledu jen proto, „že se snažili z Kuby utéct nelegálně, a když člověk takhle utíká, tak prostě riskuje“, jak uvádí v naprostém kontrastu se svým předchozím prohlášením.

Fidelistou i po smrti Fidela

Miguel je zarytým fidelistou i tři roky po úmrtí Fidela Castra (2016) a třináct let poté, co Fidel odstoupil z veřejné funkce a byl nahrazen svým bratrem Raúlem. „Já cítím, že jsme na dobré cestě za prosperitou. Jde to pomalu, ale jde to. A to i přesto, že jsme poslední dobou měli problémy s elektrickou energií, tak jsme na dobré cestě,“ opakuje v různých odstínech oficiální prohlášení kubánské vlády, co se mu za ta léta už zaryla do hlavy. Když se však zaměříme na přesná odvětví, která jsou na oné „dobré cestě“, najednou znejistí, a nakonec je to jen turismus, co zůstane ušetřen popravy Miguelovými vlastními slovy.

Speciální období

Žije ve třípokojovém domě, který si koupil roku 1992, tedy když byl předsedou slepecké asociace a Kuba zrovna prožívala ekonomickou krizi, kdy inflace vystřelila hodnotu peněz do nevídaných výšin a Miguela tak onen dům vyšel na pakatel. Miguel však nemá jak vzpomínat na dlouhé hodiny tmy při tehdejších výpadcích elektrické energie či na hlad, který prožívala dnes a denně drtivá většina Kubánců. Miguel totiž pouze chodil kolem toho všeho, vláda o takových věcech nemluvila a Miguel při své slepotě vší tu krizi jednoduše neviděl. A dodnes nevidí.

Když jíš dneska, už nejíš zítra

Přesvědčeným zastáncem režimu je i dnes, kdy mu renta nestačí do konce měsíce. „Mám se úplně normálně, stejně jako spousta Kubánců, prostě nejím hlavní chod každý den. Jím to, co ostatní – fazole či rýži, protože maso si každý den nemůžu dovolit,“ uvádí. „Já jsem nikdy neřekl, že ta renta, co mi platí, je vysoká. Nemůžu si prostě koupit vepřové denně, protože když si ho koupím dneska, tak zítra už se nemám z čeho najíst,“ vypráví Miguel bez sebemenší známky nesouhlasu s tím, jaký ekonomický život vede. „A tak se musím postarat jinak. Někdo mi něco půjčí, další mi něco dá, a tak se prokopu až na konec měsíce,“ říká Miguel.

Jaká cenzura?

Obdobná situace nastává při závěru rozhovoru, kdy se Miguela ptáme, zda ví, že na Kubě existuje cenzura, a on odvětí: „Cen… Co? Jaká cenzura? O žádné nevím.“ Informace získává totiž výhradně z tiskovin v Braillově písmu, které pravidelně vydává Asociace. Žádné zprávy ze zahraničí a už vůbec ne nic, co by snad mohlo režim jakkoliv zdiskreditovat. O existenci nezávislých novinářských serverů jako například Cubanet nemá ponětí a opoziční rozhlasovou stanici Radio Martí vysílající z Miami si spletl s jinou, když tvrdil: „No to víš, že poslouchám Radio Martí, hlavně ty jejich zábavné pořady.“

Neví, co jsou to lidská práva a už vůbec ne to, že o ně řada lidí a organizací na Kubě bojuje. Když se ho optáme na existenci opozice vůči režimu, připouští, že „něco takového už někde zaslechl, ale nikdy to neviděl“.

Kuba je svobodná

„Mám své vlastní přesvědčení,“ shrnuje Miguel. „Prožíváme na Kubě složité období. Ale budeme bojovat, seč nám síly stačí,“ říká pevně. „Kuba je totiž svobodná,“ dodává Miguel větu, s níž by se velká spousta Kubánců nedokázala identifikovat ani náhodou.[2]

 

[1] Další rozhovory pamětníků kubánské vojenské mise v Angole naleznete na Paměti národa. Zde výpověď pamětníka Ángela Moyi: https://www.memoryofnations.eu/en/moya-acosta-angel-1964 či Guillerma Fariñase: https://www.memoryofnations.eu/en/hernandez-guillermo-farinas-1962.

[2] Řadu dalších rozhovorů přímo z Kuby, které hovoří o diametrálně odlišné realitě, najdete na: https://www.memoryofnations.eu/en/memory-cuban-nation-instrument-transformation-cuban-society-real-freedom