Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Isael Poveda Silva (* 1969)

• narodil se 2. října 1969 ve městě Baracoa, provincie Guantánamo, Kubánská republika

• je aktivistou za lidská práva na Kubě a hlavním koordinátorem opozičního hnutí „Východní demokratická aliance“ [Alianza Democrática Oriental]

• v roce 1993 byl odsouzen k půl roku v „Kombinovaném vězení“ [El Combinado] v Guantánamu za to, že byl bodnut nožem při pouliční potyčce

• v roce 2003 byl obviněn z účasti na protivládní demonstraci a strávil téměř tři roky za mřížemi

• kvůli odmítnutí zaplatit pokutu byl v roce 2008 odsouzen k roku odnětí svobody

• v březnu 2010 byl zadržen z důvodu „odporu“ a měsíc čekal ve vazbě na soud, který nikdy neproběhl

• žije v Baracoe a podléhá zákazu vycestovat ze země

„Co udělají? Zase mě zavřou? Tím by docílili leda toho, že by mi dali za pravdu, že se na Kubě nerespektují základní lidská práva a svobody,“ popisuje Isael Poveda Silva aktuální situaci na Kubě, kdy kubánské úřady a policie pronásledují lidskoprávní aktivisty a další oponenty režimu.

Kontrolní stanice v Guantánamu

Isael Poveda Silva se narodil 2. října 1969 v Baracoe, v provincii Guantánamo na Kubě. Pochází z rodiny podporující Kubánskou revoluci v roce 1959[1], Isaelův otec byl členem povstalecké armády Fidela Castra a později se podílel na založení Státní bezpečnosti v Guantánamu. Když se narodili jeho děti (Israel, Isael a Isabela), začal se věnovat tesařství a přestal se zajímat o politiku. Dnes je v důchodu a pobírá, dle Isaela, směšných 340 kubánských pesos[2]. Isael si vybavuje, že během dětství byla Kuba zaplavena výrobky ze Sovětského svazu. Jeho matka byla v domácnosti, otcův plat vystačil na základní potřeby rodiny. „Neměli jsme na utrácení nebo cestování, ale mohli jsme si dovolit vše, co jsme potřebovali, navíc jsme ještě dostávali poukázky na oblečení od státu,“ dodává Isael. Jako mladistvý Isael často sledoval americkou televizi „Kanál 8“ [Canal 8], jejíž signál mohli Kubánci chytit přes americkou vojenskou základnu v Guantánamu. Aby kubánská vláda zamezila vstup obyvatel na tuto základnu, postavila kolem města několik kontrolních stanic: „Je to hodně široké zabezpečené pásmo, zaminované území. Osobně znám hodně lidí, kteří tam přišli o ruce a nohy, nebo dokonce o život. Několik dětí tam zemřelo, když si hrály poblíž těch minových polí,“ popisuje smutně Isael situaci v Guantánamu. Studoval dva roky na Integrované škole Josého Macea, kde musel dodržovat přísnou disciplínu. Po vyučení byl poslán na školu na venkově, jako většina mladistvých. „To nebyla škola, ale nápravné zařízení a nucené práce v jednom,“ vzpomíná Isael na drsný pobyt mimo svůj domov.

Boty „oližchcanky“

V 90. letech minulého století Kubu postihla ekonomická krize, nazývaná také jako „speciální období“[3], které se dotklo i Isaelovi rodiny. Nefungovala veřejná doprava, elektřina byla odpojena a s nedalo se moc vařit. Navíc hodně rodin čelilo nedostatku potravin a místo oleje se začal používat kokos: „Kokosový olej zachránil život celé naší generaci. Pašovali jsme ho z Baracoi do Guantánama. Jídlo se smažilo na slupce od banánů s kokosovým olejem, aby se vyprchala pachuť kokosu,“ popisuje Isael vynalézavost Kubánců během tohoto období. V krámech se nedaly sehnat žádné boty, a tak hodně lidí začalo nosit tzv. „oližchcanky“ [chupameados], které tvořila podrážka z pneumatik z náklaďáku nebo traktoru. Z tohoto období si Isael vybavuje také událost, kdy policie zastřelila mladého kluka při krádeži ovoce. Jeho rodina okamžitě žádala spravedlnost a zorganizovala průvod na policejní stanici. „Policie ale všechny zúčastněné pochodu fotila a zapisovala si jejich jména a adresy. Poté Státní bezpečnost chodila dům od domu, všechny zadržela a poslala do vězení.“

Čtyřikrát odsouzen

Isael byl nespočetněkrát zadržen Státní bezpečností a čtyřikrát z toho byl odsouzen k odnětí svobody. Poprvé se tak stalo v roce 1993, když byl mu byla při pouliční potyčce propíchnuta plíce: „Po nástupu k trestu jsem se rozhodl bojovat, moje zadržení totiž nedávalo žádný smysl. Já jsem byl svědkem, ne obžalovaným, já jsem neměl skončit za mřížemi,“ vzpomíná rozhořčeně Isael na své první odsouzení k pobytu v jedné z nejobávanějších věznic na Kubě, v „Kombinovaném vězení“  [El Combinado] v Guantánamu. Ve vězení se Isael častokrát dostal do konfliktu s nastoleným systémem: „Můj život tam byla jedna hádka nebo problém za druhým. Odmítl jsem si obléknout uniformu, odmítal jsem jídlo, které nám dávali nebo konat potřebu na záchodě, protože jsem byl odsouzen nespravedlivě.“ Díky úsilí jeho otce a původu v revoluční rodině byl Isael propuštěn již po třech a půl měsících z původních šesti a rozhodl se začít veřejně vystupovat proti vládě. „Co udělají? Zase mě zavřou? Tím by docílili leda toho, že by mi dali za pravdu, že se na Kubě nerespektují základní lidská práva a svobody,“ dodává Isael. Reakce komunistického režimu na sebe nenechala dlouho čekat – Isaela několikrát odsoudili k trestu odnětí svobody. Od roku 2005 do 2008 byl vězněn za účast na protistátních demonstracích, od srpna 2008 do prosince 2009 pobýval za mřížemi kvůli odmítnutí zaplatit pokutu a v roce 2010 ho nechali čekat měsíc ve vazbě na soud kvůli obvinění z odporování úřadům. Soud se ale nikdy nekonal, ale záznam o incidentu s Isaelem si schovali do archivu a můžou ho kdykoliv proti němu použít.

Vězení je proto, abys trpěl

Isaele velmi ovlivnil život v kriminálu. Smutně vzpomíná na sebepoškozování vězňů, které bylo v „Kombinovaném vězení“ v Guantánamu na denním pořádku: „Dělo se to často. Podřezávali si žíly, řezali se do noh, aby si vynutili věci a pozornost.“ Poškozování sebe samého Isael popisuje s velkým smutkem: „Vězni požívali plast, nebo rozpouštěli v plechovce nad ohněm svoje zubní kartáčky a do horkého plastu si strkali ruce, aby o ně přišli a byli propuštěni na svobodu. Nebo si vypichovali oči, aby oslepli a poslali je jako neškodné slepce domů. Další si vpichovali do noh petrolej nebo olej, aby jim končetiny odumřely nebo se řezali – někteří si vyřezali varlata nebo si pořezali celý obličej.“ Důvodem jsou podle Isaela nepřiměřeně vysoké tresty – za zabití krávy nebo koně hrozí až 30 let, nebo špatná strava a hlad, či mučení. Jak uvádějí sami vězeňští hlídači: „Vězení je proto, abys trpěl.“ Isael upozorňuje na nedostatečnou lékařskou péči ve věznici v Guantánamu, vyskytuje se zde mnoho podvyživených vězňů: „Vypadají jako z koncentračního tábora, ti lidé umírají hlady. Ke snídani dostávají lžíci těstovinových kolínek nebo něco podobného nebo teplou vodu s lžičkou cukru, které říkají čaj,“ popisuje Isael nedostatečnou výživu vězňů. Běžná jsou také mučení, například „houpačka“ [balancín], „Shakira“, „netopýr“ [murciélago] nebo „Lidia Doce“[4], všechny uvedené metody jsou bolestivé a zanechávají rány na zápěstí a kotnících kvůli silnému spoutání.[5]

Moje vlastní válka

Když byl v roce 1993 Isael poprvé propuštěn z vězení, zahájil dle svých slov „vlastní válku“, kdy se začal účastnit veřejných protirežimních akcí s lidskoprávní tématikou. Zanedlouho potom ale vyvrcholily výhružky ze strany státu, když se Isael odmítl účastnit zastupitelských voleb. Státní bezpečnost začala zastrašovat a vydírat nejen Isaela, ale i jeho rodinu a Isael byl za své aktivity odsouzen ke čtyřem letům v „Kombinované věznici“ v Guantánamu. Jeho boj ale neustal, naopak: „Nemohl jsem se jen tak smířit s nespravedlností, bojoval jsem za ostatní vězně, hlasitě jsem protestoval za lepší zacházení a lékařskou péči ve vězení.“ Isael se také podílel na vynášení informací z vězení, které následně jeho kolegové na svobodě publikovali v článcích o porušování práv vězňů a o nelidském zacházení v kubánských věznicích. „Informace jsme si předávali přes telefon v kódech nebo různých heslech, protože při hovoru vedle tebe vždycky stojí hlídač; nebo jsme schovávali papírky do baťohů; dokonce nám pomáhali ostatní vězni, kteří byli odsouzeni za běžné přestupky, ne za politiku,“ vzpomíná Isael.

Rodina nade vše

Isael žije ve svém rodném městě, v Baracoe, kde se stal vedoucím koordinátorem opozičního hnutí „Východní demokratická aliance“ [Alianza Democrática Oriental][6]. Jeho bratr, Israel Poveda Silva, pracuje pro kubánskou vládu, ale nikdy nepřestal Isaela podporovat. „I když máme odlišné názory, nikdy jsme nepřestali být bratry, Israel nikdy nedopustil, aby se mi ve vězení něco stalo. Kolikrát také musel kvůli mně předstoupit před kárný soud,“ popisuje Isael silné rodinné pouto. Isaelova sestra, Isabel Poveda Silva, známa kubánská sportovkyně, je taktéž lidskoprávní aktivistkou. Isael i dnes čelí neoprávněným zadržením a výslechům, během kterých ho v minulosti také několikrát okradli – sebrali mu telefon nebo peněženku. Jednou byl dokonce unesen policií a vyhozen z auta 100 kilometrů daleko do svého domova. Útoky na jeho osobu ho neodradili a pokračuje v boji proti komunistickému režimu. Pravidelně se setkává s kubánským lidem. Často se ho ptají na různé události, zda jsou pravdivé či nikoliv, na informace ze světa, aby jim potvrdil, že se staly apod. Isael se snaží být nápomocen k: „Denně kubánské společnosti : „Denně mi volají tři nebo čtyři osoby z různých částí Kuby, abych na internetu zveřejnil jejich příběh o porušování lidských práv současným systémem,“ popisuje Isael své aktivity s odhodláním pokračovat dál v boji za spravedlnost a svobodu na Kubě.

 

 

[1] Více informací o Kubánské Revoluci naleznete zde: https://zoommagazin.iprima.cz/historie/pravnik-fidel-castro-vladl-kube-jako-diktator-pul-stoleti-ted-je-posmrti-zemre-i-revoluce

 

[2] Kubánské peso je jednou ze dvou oficiálních měn Kuby. Lidové pojmenování pesa je „moneda nacional“. 25 CUP = 1 EUR

[3] Období počátku 90. let na Kubě je také nazýváno „speciálním obdobím“ [período especial]. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.politicaexterior.com/articulos/politica-exterior/cuba-la-peor-crisis-desde-los-anos-noventa/

 

[4] Více informací o komunistické bojovnici Lidii Doce ve španělském jazyce zde: https://www.ecured.cu/Lidia_Doce

[5] Více o mučících metodách na Kubě zde: https://zoevaldes.net/2010/05/28/torturas-en-cuba-la-shakira/ a http://www.100yaldabo.com/torturas.htm

[6] „Východní demokratická aliance“ [Alianza Democrática Oriental] je opoziční organizace podporující lidská práva, byla založena v roce 2004. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/126455.html