Isael Poveda Silva

„Vzpomínám si, jak mě jednou předvolali. Bylo to během voleb do městského zastupitelstva. Mohlo být asi devět hodin ráno, když mi zavolal jeden můj známý. Volební urny byly dole v budově, na chodbě u schodů. Zavolal mě a já jsem sešel za ním dolů. Viděl jsem, jak se ten můj známý naklonil a povídá vedoucí volební místnosti: ´Támhle, to je on, ten poslední, co chybí.´ Šel jsme za ním a v tom na mě ta ženská křikla: ´Poslyš, občane!´ ´Ano, co se děje?´ ´Podívej, ty jsi poslední, co ještě nemá odvoleno, abychom už mohli jít domů.´ ´Ne, to klidně běžte, já s tím nemám nic společného.´ ´Jak to, že ne?´ ´Tak jak říkám, já volit nebudu, pro mě za mě běžte klidně domů.´ ´Jestli chceš, můžeš tam vhodit prázdný hlasovací lístek.´ Tak jsem jí odpověděl: ´Vy my asi nerozumíte, já o tom nechci nic vědět, nechci být součástí a je mi to úplně jedno. Já nejsem pro ani proti, je mi to naprosto jedno, netýká se mě to.“

„´Kolik zbraní bylo v potyčce?´ ´Jen jedna.´ ´Kdo jí měl?´ ´Měl ji on, můj švagr.´ ´Takže on byl ten, kdo bodl?´ ´Já jsem ho neviděl, takže vám nemůžu říct, kdo to byl, když jsem to neviděl.´ Ale odsoudili mě na šest měsíců odnětí svobody za to, že mě bodli nožem. Mého švagra odsoudili na rok za pět bodných ran. A mého kamaráda odsoudili na jeden rok odnětí svobody za to, že obdržel čtyři bodné rány. Teprve až když mě převezli do vězení, jsem si uvědomil, kde jsem a co se stalo. Zavolal jsem svému švagrovi a řekl mu, že budu bojovat, že ve vězení nemám co dělat a že se odvolám. Můj švagr mě podpořil, říkal, že mě bude u soudu bránit, že přeci není důvod, proč bych já měl být zavřený.“

„Ještě pořád existuje hlavní hlídač, ale už nemá funkci jako strážný, už nikdo nikoho nenajímá jako stráž. Občas minu nějaké ´CDR´ [Los Comités de Defensa de la Revolución; Výbory na obranu revoluce, byly založeny v roce 1960 s cílem kolektivního sledování] a vidím plakát. Ale ten plakát už je celý vybledlý, je pořád na tom stejném místě, kde ho kdysi nechali. Už se nenajímají jako strážci, předtím ale ano. Pamatuji si, že ženy střežili čtvrti od dvanácti do dvou hodin odpoledne a muži ode dvou do pěti, myslím. Existovali také noční hlídači. Těmi byli staří důchodci, 70 nebo 65 letí, už v důchodu a vybavuji si, že jim platili kolem 150 pesos. No a tito staříci se střídali na různých hlídkách CDR, kolem kterých kroužili strážní, kteří se k nim přiblížili a šeptali jim: ´Ne, tady se nic neděje, ale tamhle v té čtvrti jsem někoho zahlédl, měl černou košili a šel tam a tam.´ Vždy jsme byli pod naprostým dohledem. To už je ale dávno, dneska už se to tady neděje.“