Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Carmen Julia Mustelier (* 1964)

• nació el primero de diciembre de 1964 en la provincia de Matanzas.

• a finales de los años ochenta empezó a trabajar en la organización Luchadores por la Libertad e Independencia en Cuba, denunciando los crímenes y el maltrato que sufrían los presos políticos.

• en 1992 fue encarcelada en la prisión de Villa Marista donde pasó casi tres meses en una celda tapiada. Posteriormente, fue sentenciada a nueve años de prisión en la cárcel de Manto Negro.

• luego de cuatro años de prisión fue liberada gracias a la presión internacional y a la gestión del senador Bill Richardson.

• actualmente reside en los Estados Unidos adonde logró llevarse también a algunos familiares.

*** Český příběh následuje po španělském originále ***

Carmen Julia Mustelier nació el primero de diciembre de 1964 en la provincia de Matanzas, situada al este de la capital cubana. “Desde niña fue muy difícil mi vida en Cuba. Mis padres siempre tuvieron la intención de salir de Cuba porque no estaban de acuerdo con el Gobierno comunista“. Por esta razón y por no ser parte de la organización de los Pioneros, su hermana y ella fueron siempre discriminadas. Su padre era albañil y trabajaba en obras de construcción y su madre era ama de casa y se dedicaba a coser. La familia se trasladó a La Habana cuando Carmen Julia tenía diez años. En 1980, las autoridades cubanas le impidieron a la familia embarcar en un barco por el que iban a salir a Estados Unidos. Desde entonces, Carmen Julia Mustelier no pudo continuar estudiando.

Acusada por “revelación de secretos concernientes a la Seguridad del Estado”

En la segunda mitad de los años ochenta empezó a involucrarse en las denuncias de los crímenes que sufrían los presos políticos en Cuba. “Llegué a presidir la organización Luchadores por la Libertad e Independencia en Cuba”. Sus primeros contactos con este tipo de actividades se produjeron porque uno de sus familiares fue encarcelado en aquella época y ella empezó a visitarlo en la prisión de Combinado del Este. “Primero los ayudaba en la correspondencia y con lo que podía. Después empecé a difundir las noticias y cosas que ellos me daban. Esto fue como en 1989 o 1990. Allí empecé a involucrarme con los movimientos de Derechos Humanos”. Poco tiempo después se dio cuenta de que dentro de las organizaciones había personas infiltradas del Gobierno cubano y trató de alertar sobre ellos y sacarlos de la oposición. El 19 de abril de 1992 cayó presa junto con otros cuatro colaboradores. Fue llevada directamente a la cárcel de la Seguridad del Estado Villa Marista. “Estuve en una celda tapiada con mucha luz de día y noche, con un calor espantoso porque la celda estaba al lado de la cocina y se calentaban mucho las paredes. Estuve allí 83 días sin saber si era de día o de noche. Lo pasé muy mal porque no comía. Me negué a comer aquella comida. Llegué a tal punto que mi falda se me caía”. Todos los días la llamaban a interrogatorios a cualquier hora. “Fueron 83 días muy largos para mí”. El juicio se llevó a cabo en la Corte Militar donde fue acusada por “revelación de secretos concernientes a la Seguridad del Estado”. La sentencia definitiva acabó siendo de nueve años. “Yo tenía veintisiete años y nueve años me parecieron mucho. Lo que prima es la injusticia y la impotencia. Es bien fuerte”.

Ratones, humedad y falta de agua   

La vida en la cárcel era difícil. “Son unos espacios grandes con muchas camas. La convivencia era lo más difícil. No había agua potable. Cuando ponían el agua una vez al día había que envasarla. Muchas veces salía de color ladrillo y había que esperar que eso se quedara en el fondo. Había que bañarse con agua fría de un jarrito; los baños eran un hueco en el piso y por ese hueco salían ratones y cualquier animal; la comida no se podía comer, era horrible. Padecí muchas enfermedades. Lo que más me afectó fue una parálisis facial por la falta de vitaminas y porque no cogía sol suficiente. Había mucha humedad”. Se puede decir que Carmen Julia Mustelier no salía nunca de la prisión porque se negaba a trabajar, puesto que a manera de protesta contra su sentencia se negaba a hacer los trabajos forzados. “No quería serles útil allí, me parecía que era como apoyarlos a ellos y no había ninguna razón para yo estar presa”. Según cuenta, una de las cosas más importantes en la prisión fue la ayuda y el respaldo de algunas de las otras presas, algunas de las cuales murieron en circunstancias muy poco esclarecidas. La relación con las presas comunes variaba mucho según el conocimiento que ellas tuvieran sobre la situación de Cuba. “Siempre me miraban como un bicho raro, pero al mismo tiempo sabían que yo las podía ayudar en algunas situaciones determinadas. Sabían que yo conocía los mecanismos de cómo defenderme, no sólo en la prisión sino también fuera de la prisión. Otras me veían como enemiga… había de todo”. De vez en cuando la ponían junto a las presas más peligrosas para complicarle la vida. “Una presa que estaba en la celda conmigo nunca dormía. Sus ojos estaban siempre abiertos mirándome y era difícil, porque saber que había una persona despierta y que no estaba bien de la mente hacía que uno no pudiera dormir tranquilamente”. Algo que a Carmen Julia la ayudó mucho en la prisión fue la fe cristiana. „Allí yo comprendí que no podía juzgar a nadie, que no soy nadie para venir a juzgar ni a criticar a nadie. Allí empecé a acceder un poco a aquella gente. Hubo algunas con las que se podía entablar una conversación e intercambiar algo”. En lo que se refiere a las visitas en la cárcel, estaba permitido recibir a dos personas cada dos meses.

El último paseo por La Habana

Parece que durante su estadía en la cárcel hubo intentos de ponerla en libertad. “Varias veces me llamaron y me dijeron que yo podía salir a España, como en el año 1995. Pero salía sin la familia, entonces dije que no. Después me dijeron que por Colombia también podía salir. Yo dije que no y ellos decían que yo estaba presa porque quería”. Luego, a finales de 1995 le propusieron irse a Estados Unidos. Aceptó y pese a sus dudas de que efectivamente la dejaran salir al final la liberaron. “El día 8 de febrero de 1996 me llevaron a mi casa. Llegué y tengo un recuerdo muy triste de La Habana. Para mí, una de las calles más lindas de La Habana es la Quinta Avenida de Miramar. Me llevaron en un carro particular y cuando llegué allí estaba la Quinta Avenida completamente oscura. Me llevaron a mi casa en medio de un apagón como para que yo no pudiera ver nada ni nadie. No me pude despedir de nadie fuera de mi familia. Me llevaron a mi casa a buscar mi ropa. Después me regresaron a la prisión otra vez y me dijeron que en estos días en cualquier momento me iba. No sabíamos cuándo nos íbamos a ver con mi familia ni qué iba a pasar”. La salida a Estados Unidos se efectuó en un avión privado pequeño junto con el congresista y senador de Nuevo México, Bill Richardson. “Le dieron una lista de presos que él fue pidiendo y al final quedamos yo y otras dos personas. Era mucha incertidumbre, mucho dolor”.  

Una inexplicable nostalgia

El inicio de la vida en el exilio fue difícil. “No estaba acostumbrada a las personas en las calles”. Sin embargo, pronto empezó a involucrarse en las organizaciones del exilio cubano. Se integró en la Coalición de las Mujeres Cubanas, mandaban medicinas a Cuba y reportaban sobre la persecución de los disidentes en las organizaciones internacionales. Se casó con otro preso político y al cabo de ocho meses en el exilio pudo llevarse a algunos de sus familiares a Estados Unidos. Dio a luz a una hija y empezó a trabajar como costurera. “Es difícil, pero allí vamos ayudándonos unos a otros”. Considera sumamente difícil vivir en el exilio. “A veces nos llega la nostalgia. Hay algo que falta, uno se siente como que si no tuviera raíz, que no pertenece a este lugar. Es difícil de explicar porque yo vivo muchos años aquí, pero uno siente como que le falta algo siempre. Este no es mi lugar. Yo amo Miami y me encantaría seguir viviendo aquí, pero uno siente que necesita estar en los lugares donde uno creció. Yo quiero ir, pero yo quiero ir a una Cuba libre. Sé que Cuba cada día se parece menos a lo que era, pero igual quisiera volver adonde nací”. 

*** Český příběh ***

Carmen Julia Mustelier se narodila 1. prosince 1964 v provincii Matanzas, která se nachází asi 100 kilometrů východně od hlavního města. „Život na Kubě byl pro mě již od útlého věku velmi složitý, protože moji rodiče chtěli vždycky odjet do zahraničí, nesouhlasili s komunistickou vládou. Vyrostla jsem s vědomím, že komunismus je špatný.“ Vzhledem k postojům rodičů byly Carmen Julia a její sestra ve škole často cílem různých diskriminací. Ani jedna z nich totiž nebyla členkou organizace Pionýr. Jejich otec byl zedník a pracoval na stavbách a matka byla v domácnosti a šila. Rodina se přestěhovala do Havany, když bylo Carmen Julii 10 let. V roce 1980 bylo rodině zakázáno nalodit se na plavidlo, které je mělo dopravit do amerického exilu. Od té doby bylo Carmen znemožněno studovat.   

Obviněná z vyzrazení tajemství Státní bezpečnosti   

Během druhé poloviny 80. let se začala zapojovat do organizací, které informovaly o zločinech páchaných na politických vězních v kubánských věznicích. “Stala jsem se prezidentkou organizace Luchadores por la Libertad e Independencia en Cuba.” K těmto aktivitám se Carmen dostala poprvé prostřednictvím jednoho svého příbuzného, který byl v té době odsouzen. Docházela ho navštěvovat do známé věznice Combinado del Este. „Nejprve jsem jim vypomáhala s korespondencí a dalšími maličkostmi. Později jsem začala informovat o věcech, které mi vyprávěli. Bylo to přibližně v roce 1989 nebo 1990. tehdy jsem se začala začleňovat do organizací, které monitorovaly porušování lidských práv.“ Již po krátké době si uvědomila, že uvnitř těchto organizací se pohybovali osoby nastrčené kubánskou vládou. Pokusila se o nich informovat a znemožnit jim tak činnost. Dne 19. dubna 1992 byla zadržena společně s dalšími čtyřmi spolupracovníky. Odvedli ji přímo do střediska Státní bezpečnosti, známého jako Villa Marista. „Byla jsem zavřená na samotce, světlo tam svítilo ve dne i v noci, bylo tam obrovské vedro, protože  to bylo hned vedle kuchyně a zdi se proto ohřívaly. byla jsem tam zavřená 83 dní, ani jsem nevěděla, jestli je den, nebo noc. Bylo to velmi náročné, protože jsem nejedla. prostě jsem odmítala to jídlo pozřít. Došlo to do takového bodu, že ze mě sklouzávala sukně.“ Každý den ji předvolávali k výslechům. „bylo to pro mě velmi dlouhých 83 dní.“ Poté ji čekal vojenský soud. „Bylo to jako zinscenované divadýlko. Všechno už bylo dopředu rozhodnuté. Byla jsem obviněna z šíření informací tajného charakteru.“ Rozsudek byl nejprve osm let odnětí svobody. Nicméně, po několika dnech se soud konal znovu a trest byl zvýšen na devět let. „Všem nám nakonec dali víc let, než původně. Mě bylo 27 roků a devět let mi přišlo jako totální věčnost. Cítila jsem hlavně nespravedlnost a bezmoc… je to otřesné.“

Krysy, vlhko a nedostatek vody

Život je věznici byl těžký. „Jsou to velké místnosti se spoustou lůžek. Nejtěžší bylo to soužití. nebyla tam pitná voda. Když vodu pustili, museli jsme ji stáčet do nádob. Často vytékala plná bahna, musely jsme čekat, až se bahno usadí na dně. Sprchovat jsme se musely studenou vodou ze džbánu. Místo záchodů byly jen díry v zemi. Z těch děr vylézaly krysy a další tvorové. Jídlo nebylo poživatelné. Trpěla jsem mnoha chorobami. Nejvíc mě trápila paralýza obličeje, která se dostavila kvůli nedostatku vitamínů a slunečního světla. Bylo tam také velké vlhko.“ Dá se říci, že Carmen praktiky nevycházela ven, protože odmítala účastnit se nucených prací. Vypráví, že jedna z nejdůležitějších věcí ve vězení byla vzájemná podpora s některými dalšími uvězněnými lidmi. Během jejího věznění bylo několik případů, kdy někdo zemřel za nevyjasněných okolností. Vztahy s ženami, které byly odsouzené za násilnou činnost byly různé. Záleželo na tom, kolik věděly o situaci politických vězňů na Kubě. „Vždycky se na mě dívaly skrz prsty, nicméně také věděly, že jsem jim byla schopná v některých situacích pomoci. Nejen ve vězení, ale taky mimo něj. Další ke mně chovaly vyloženě nevraživost… Bylo tam od všeho něco…“ Občas byla naschvál umisťována s ženami, které byly obzvláště nebezpečné. „Jedna žena, která se mnou byla v místnosti, nikdy nespala. Měla stále otevřené oči a bylo těžké si opravdu odpočinout, když jsem věděla, že nebyla psychicky v pořádku. Carmen velmi pomohla křesťanská víra. „Pochopila jsem tam, že nemohu soudit nikoho. V ten moment jsem k nim začala mít blíž. S některými jsem se dokonce mohla bavit.“ Odmítala pracovat, protestovala tak proti svému uvěznění. „Nechtěla jsem jim být užitečná. Měla jsem pocit, že bych je tím jaksi podporovala… a já jsem neviděla žádný důvod pro své uvěznění.“ Co se týče návštěv, bylo dovoleno přijímat dvě osoby každé dva měsíce.

Poslední procházka Havanou

Podle všeho se během jejího věznění uskutečnilo několik pokusů osvobodit ji. „Několikrát mě zavolali a řekli mi, že mohu vycestovat do Španělska, to se stalo v roce 1995. Nicméně, musela bych odjet bez rodiny, a tak jsem odmítala. Pak mi nabídli, že mohu jet do Kolumbie. Také jsem odmítla a oni pak tvrdili, že jsem byla ve vězení, protože jsem to tak chtěla.“  Na konci roku 1995 jí bylo nabídnuto odjet do USA. Jelikož již nechtěla dále poslouchat, že je ve vězení naschvál, přijmula. Ovšem stejně si myslela, že to je falešná nabídka. K propuštění však nakonec došlo. „Dne 8. února 1996 mě odvezli ke mně domů. Mám na tu cestu velmi smutnou vzpomínku. Pátá avenida byla jedna z mých oblíbených ulic v Havaně. Když mě vezli autem, ta ulice byla úplně potemnělá. Zrovna byl výpadek proudu a nemohla jsem vidět nikoho a nic. Nemohla jsem se ani rozloučit se svou rodinou. Jen jsem si vzala oblečení a odvezli mě zpět. Pak mi řekli, že každým dnem mě propustí. Nevěděla jsem, zda budu moci vidět svou rodinu, ani kdy odcestuji, ani co se vlastně bude dít.“  Cesta do USA se uskutečnila v soukromém letadle spolu se senátorem a členem Kongresu Billem Richardsonem. „Dali mu seznam vězňů, a on žádal o jejich propuštění. Nakonec povolili odjezd jen mně a dalším dvěma lidem. Cítila jsem nejistotu a smutek.“

Nevysvětlitelná nostalgie

Počátky života v exilu byly náročné. „Nebyla jsem zvyklá být na ulici mezi lidmi…“ Nicméně, brzy se začala účastnit dění v kubánských exilových organizacích. Zapojila se do Koalice kubánských žen, posílala léky na Kubu a informovala o pronásledování disidentů v mezinárodních organizacích. Vzala si politického vězně a po osmi měsících v exilu se jí podařilo přivézt do USA několik příbuzných. Po dvou letech se jí narodila dcera a pracovala jako švadlena. „Není to lehký život, ale navzájem si tu pomáháme.“ Život v exilu považuje za velmi obtížný. „Někdy se člověka zmocní smutek, nostalgie… jakoby vám něco chybělo, člověk se cítí, jako by neměl minulost, jakoby na to místo nepatřil. Je těžké to vysvětlit, protože už tu zároveň žiji dlouhou dobu… ale prostě člověku stále něco schází. Tohle není můj domov. Já miluji Miami a ráda tu budu dále žít, ovšem člověku tu chybí ty místa na kterých prožil dětství… Chtěla bych se vrátit na Kubu, ale jedině, když bude svobodná. Vím, že Kuba je každým dnem víc a víc odlišná od toho, jaká byla v minulosti, ale stejně bych se chtěla vrátit do míst, kde jsem se narodila.“