Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ramón Moya Hernández (* 1948)

• nació el 31 de agosto de 1948, en San Luis de Potosí, Guantánamo, República de Cuba

• el padre era alcohólico y la madre ama de casa

• se crió en el campo, donde realizaba labores propias de un campesino cubano

• formó parte de la Columna juvenil técnica agropecuaria, algo parecido a las Unidades Militares de Ayuda a la Producción, UMAP

• se casa en Sagua [no especifica si es en Sagua la Grande o en Sagua de Tánamo]

• de ese matrimonio perdió una hija que pudiera tener hoy 35 años

• ha desempeñado labores de mecánico, constructor, agricultor entre otras

• debido a su hiperactividad, pasión por el arte, y la manera tan singular de demostrar este, muchas personas creen, a día de hoy, que Ramón presenta problemas psiquiátricos

• ha realizado disímiles piezas escultóricas y pictográficas

• premiado en muchísimos salones de arte, tanto nacionales como internacionales

• reside actualmente en Guantánamo, Cuba

Česká verze textu následuje po španělské verzi:

Según Ramón, San Luis de Potosí[1], es un “lugar muy rico para vivir”. Allí se crió, dio sus primeros pasos, aprendió de la vida, de la naturaleza, de sus allegados y se convirtió en el ser que es hoy, alguien con: “Muchos rostros y un solo corazón”

El niño singular

El 31 de agosto, de 1948 [existen sitios web que dicen que Ramón nación en 1950 y no en 1948][2], llegaba a la vida Ramón Hernández Moya: “Mi padre era un alcohólico quien se casa a muy temprana edad, una primera vez y luego se vuelve a casar, en este caso con mi madre, quien era una persona muy humilde, proveniente de una familia muy pobre y era hija de Rufino Hernández”. Desde pequeño su familia fue perseguida por problemas económicos, lo cual la hizo irse desestructurando poco a poco, debido a los problemas de alcoholismo de su papá: “A los tres meses de nacido, mi madre sale embarazada nuevamente de mi hermano más pequeño. Existe un Documental llamado, Nací para no nacer y nací, donde cuento todo esto, debido a que mi parto fue pelviano, es decir, que venía con problemas para nacer y corría peligro mi vida. Existe algo muy curioso y es que cuando nací me amamantaba una chiva [animal correspondiente a la familia de las cabras]. Desde niño, Moya sentía una conexión muy amplia con el campo, la naturaleza: “Desde niño me gustaba pastorear animales, buscar leña, sembrar. El aire del campo es muy rico. Ya luego de que mi madre se separa de mi padre, se casa con el chivato[3] del pueblo, al que nadie soportaba ni toleraba. Ya en mi etapa de estudiante, quería una beca, pero nunca me la llegaron a dar, sino a mi hermano”. Pasa el tiempo y Ramón fue creciendo, lleno de carencias económicas debido a los bajos ingresos de su familia. Eran muchas personas para tan bajos salarios y una madre que se desvivía por sus hijos: “Me acuerdo que yo formé parte de la primera columna que se hizo en Cuba llamada Columna juvenil técnica agropecuaria, algo parecido a los campos de las Unidades Militares de Ayuda a la Producción [UMAP][4] donde teníamos, lo mismo que plantar caña de azúcar, que cortarla, que sembrar otros tipos de alimentos entre otras labores, todas relacionadas con lo agrícola. Luego se crea la Columna juvenil del Centenario[5] de la cual también formé parte. Me mandaron a trabajar para la zona de Bayamo a sembrar caña. Allí me enfermo en estado de gravedad y casi que pierdo la vida, pero aquí estoy. Luego de esto, como al tiempo, decido irme a vivir a La Habana a probar suerte por allá y encontré trabajo en un taller, donde laboré un año y ocho meses en un taller”. También en esta historia, Ramón, vivió pasajes dolorosos: “En Sagua [no especifica si es Sagua La Grande o Sagua de Tánamo] me casé con una muchacha. Ella salió embarazada pero esa niña murió al poco tiempo. Ahora pudiera tener 35 años de edad”. En el transcurso, regresa nuevamente a Guantánamo. Se va a la montaña a buscar materiales naturales para construirse una pequeña vivienda donde pudiera residir, debido a que estaba en situación de calle.

El arte de la naturaleza y viceversa

“Debo decir que yo soy mecánico Pantógrafo[6]”, cuenta Moya, quien acota que en todo ese tiempo que pasó en La Habana, aprendió muchísimas labores que le han sido útiles hasta el día de hoy: “La naturaleza siempre me ha brindado todo lo que me ha hecho falta. Por ella también conocí el arte. Yo nunca me imaginé que tuviera algún tipo de talento para dedicarme a las artes plásticas, a la escultura. Mi primera obra fue un bastón que diseñé yo mismo, trabajado con oro y esmeraldas, que una señora me había regalado. Esa fue mi primera obra”. La gente que conocía a Moya pensaban que se estaba volviendo loco, porque no creían que fuera capaz de dedicarse a crear verdaderas obras de arte, salidas todas de su imaginación y con mensajes tangibles: “Hasta mi madre, mis hermanos pensaban que yo, o estaba loco o me estaba volviendo loco, porque creaba cosas a las cuales, al parecer, yo era el único que le veía sentido. Mi segunda obra fue un busto de Antonio Maceo[7]. Estaba adentrándome a un mundo al cual nunca pensé que entraría. Hacía cosas extrañas, a cualquier hora del día, hasta que mis vecinos empezaron a protestar por los ruidos que yo hacía. Pues rápido encontré la solución. Se me ocurre intentar embarrar, porque yo no sé pintar, pero embarro, entonces comencé a pintar de noche. Gracias a eso, hoy tengo grandes problemas en la vista, porque la forzaba mucho, debido a que solo me alumbraba con un pequeño candil”.

El hombre hostil y su metamorfosis

“Así como Franz Kafka escribió su libro Metamorfosis, yo también realicé una en mi trabajo. Empecé a hacer un cambio, a redireccionar lo que estaba haciendo”. A partir de este momento, Ramón, se adentra algo más profundo en su arte, ese que nadie entendía, pero que tenía mensajes muy motivadores: “Para la fecha en que acontecen los sucesos de Hiroshima y Nagasaki, empiezo a crear una escultura, basada en un águila y encima de ella una paloma y luego le puse en la base muchos cartuchos de balas. Para mí significaba que al mundo lo que necesitaba era paz. Yo trabajo porque tengo una necesidad espiritual de hacer las cosas, por eso lo hago”. Pero ya la obra de Moya, estaba trascendiendo fronteras nacionales: “Me empezaron a buscar para que expusiera en una galería de arte donada por Alejo Carpentier[8]. Realicé un trabajo investigativo con la especialista Gertrudis Palacios. Ya yo estaba metido de a lleno en el arte, en mi arte. Fíjate si era así, que no comía, ni me bañaba, ni mucho menos dormía. Solo me alimentaba de un agua que yo mismo preparaba. Hacía una infusión con hierbas, raíces y de eso era lo único de lo que me alimentaba. No necesitaba más. Me pasaba la noche entera trabajando oyendo Radio Reloj[9]”. A este gran hombre nunca le ha importado el dinero: “Regalaba mis piezas en nombre del pueblo de Cuba. No las vendía. No comercializaba mi arte. Para mi significa una falta de respeto. Y es verdad que uno tiene que vivir, pero yo nunca he cobrado ni un peso por mis obras y estoy vivo”, cuenta entre risas.

El Loco

La revista independiente de la isla caribeña, CubaNet, publicaba el viernes 31 de octubre de 2014, una entrevista[10] a Moya, en la que su autor, Roberto Jesús Quiñones Haces[11], periodista independiente y expreso político, decía: Trabaja la temática político social, sus obras han sido exhibidas en el Museo de Bellas Artes en La Habana, premiadas en eventos nacionales y objeto de la atención de la crítica especializada. Ha expuesto también en la Bienal de La Habana. Y sí, Moya es un artista en toda la magnitud de la palabra, pero también ha tenido que sufrir las críticas no constructivas, sobre su persona: “Recuerdo que Ever Fonseca[12], me entregó un premio en un salón de artes plásticas y todo el mundo decías que el premio se lo habían entregado a un loco porque es verdad que siempre lo he parecido, sobre todo porque no me visto igual que las personas y mi obra tampoco es para nada parecida a la de los artistas cubanos. Yo veo el arte donde quiera, hasta en una lata de refresco”.

Ramón también acota: “En Cuba no se premia el arte, se premia lo político”. Cuenta además, que el gobierno quería ponerle un salario por el Fondo Cubano de Bienes Culturales[13], para poder vender su arte al mundo, pero contestó contundentemente que: “Yo no vendo mi trabajo. Lo regalo al que lo quiera. Yo hago lo que me da la gana, lo que siento y lo que tengo en mi memoria. Que yo no trabajo para enriquecer a nadie. Tampoco trabajo para que me den publicidad. Yo trabajo porque tengo una necesidad espiritual de hacer las cosas, por eso lo hago. No para que me entrevisten, ni para premios”.

 

[1] San Luis de Potosí: Pequeña localidad perteneciente al municipio guantanamero de Manuel Tames. Ubicado a 42.5 km de la ciudad de Guantánamo, su principal característica, es que es un pueblo profundamente agrícola

[2] Sitios con fechas de nacimientos distintas a la que dice Ramón en esta entrevista. Estos coinciden todos en 1950 y no en 1948: CubaNet: https://www.cubanet.org/actualidad-destacados/ramon-moya-un-hombre-libre/; Ecured: https://www.ecured.cu/Ram%C3%B3n_Moya_Hern%C3%A1ndez; Abcd Artbrut: https://abcd-artbrut.net/en/collection/moya-hernandez-ramon/; Rierastudioart: http://www.rierastudioart.com/outsiderartartists/Ramon-Moya-Hernandez/

[3] Chivato: Alguien que responde, en Cuba, a los intereses del gobierno. Informante dispuesto a hacer daño al precio que sea necesario. Por lo general reciben pagos del gobierno, por sus servicios.

[4] Unidades Militares de Ayuda a la Producción: https://diariodecuba.com/cuba/1393116891_7285.html

[5] Columna juvenil del Centenario: Fue una avanzada juvenil cubana, integrada por jóvenes de todo el país que laboró fundamentalmente en la agricultura cañera y en la construcción de escuelas en el campo. Fue creada el tres de agosto de 1968.

[6] Pantógrafo: es un mecanismo articulado, basado en las propiedades de los paralelogramos; este instrumento dispone de unas varillas conectadas de tal manera que se pueden mover respecto de un punto fijo (pivote). Se ideó originalmente para reproducir de forma manual dibujos originales a distinta escala, aunque el término ha pasado a designar de forma genérica cualquier sistema cuadrangular de varillas articuladas.

[7] Antonio Maceo: apodado El Titán de Bronce, fue un general mambí cubano y segundo jefe militar del Ejército Libertador de Cuba. https://es.wikipedia.org/wiki/Antonio_Maceo

[8] Alejo Carpentier: fue un escritor cubano que influyó notablemente en la literatura latinoamericana durante su período de auge. La crítica lo consideró uno de los escritores fundamentales del siglo XX en lengua española, y uno de los artífices de la renovación literaria latinoamericana. https://es.wikipedia.org/wiki/Alejo_Carpentier

[9] Radio Reloj: es una de las 100 emisoras que conforman el Sistema de Medios del Instituto Cubano de Radio y Televisión de Cuba. Transmite una programación esencialmente informativa durante las 24 horas del día los siete días de la semana de manera ininterrumpida por FM, AM y en audio real por Internet. https://www.radioreloj.cu/

[10] Entrevista CubaNet: https://www.cubanet.org/actualidad-destacados/ramon-moya-un-hombre-libre/

[11] Roberto Jesús Quiñones Haces: https://www.memoryofnations.eu/en/quinones-haces-roberto-jesus-1957

[12] Ever Fonseca: Pintor, escultor y ceramista cubano. Premio Nacional de Artes Plásticas en 2012. Tiene decenas de exposiciones personales y más de 400 colectivas en más de 25 países.

[13] Fondo Cubano de Bienes Culturales: empresa cubana de importación y exportación del arte de la isla. http://www.fcbc.cu/

 

Česká verze:

Podle Ramóna Moyi Hernándeze je San Luis de Potosí[1] „skvělým místem k životu“. Sám zde vyrostl, udělal první kroky, poznal život, přírodu, své blízké a stal se tím, kým dnes je: „Mnoho tváří a jen jedno srdce,“ popisuje sám sebe.

Výjimečné dítě

Dne 31. srpna 1948 (ačkoliv existují internetové stránky, které tvrdí, že se narodil v roce 1950)[2], přišel na svět Ramón Hernández Moya. „Můj otec byl alkoholik, který se poprvé ženil velmi mladý a poté se znovu oženil, v tomto případě s mojí matkou, která byla velmi skromná, z velmi chudé rodiny a byla dcerou Rufina Hernándeze,“ přibližuje Ramón, z jakého prostředí pochází. Rodinu již od jeho dětství sužovaly finanční problémy, které ji postupně rozkládaly i kvůli problémům s alkoholem jeho otce. „Tři měsíce po mém narození byla moje matka znovu těhotná s mým nejmladším bratrem. Existuje jeden dokument nazvaný ‚Narodil jsem se, abych se nenarodil a narodil‘, kde o tom všem vyprávím, protože můj porod šel pánevním koncem, to znamená, že jsem měl problémy se narodit a můj život byl v ohrožení. Je tu jedna velká kuriozita a to, že když jsem se narodil, tak mě kojila koza [chiva],“ dodává ke svému nelehkému startu do života.

Jako dítě Ramón pociťoval silné spojení s venkovem a přírodou. „Od mala jsem rád pásl zvířata, sbíral dříví a zaséval. Venkovský vzduch je skvělý. Poté, co moje matka od otce odešla, provdala se za vesnického udavače [chivato][3], kterého nikdo nemohl vystát ani tolerovat. Během studií jsem chtěl stipendium, ale nikdy mi ho nedali, až mému bratrovi,“ vzpomíná. Čas plynul a Ramón vyrůstal s mnoha finančními problémy kvůli nízkým příjmům své rodiny. V jejich rodině jich bylo příliš mnoho osob na tak malé příjmy a jednu matka, která by se pro své děti rozdala. „Pamatuji si, že jsem byl součástí první základny na Kubě nazvané Mladistvá základna zemědělské techniky [Columna juvenil técnica agropecuaria], podobné Vojenským jednotkám produkční pomoci UMAP [Unidades Militares de Ayuda a la Producción][4], kde jsme měli sázet cukrovou třtinu, sklízet ji, sázet další druhy potravin a jiné úkoly související se zemědělstvím. Poté vznikla Mladistvá základna stoletého výročí [Columna juvenil del Centenario][5], které jsem byl také součástí. Poslali mě pracovat do oblasti Bayamo, abych sázel cukrovou třtinu. Zde jsem vážně onemocněl a málem přišel o život, ale jsem tady. Po nějaké době jsem se rozhodl odejít žít do Havany a zkusit své štěstí tam a našel jsem práci v jedné dílně, kde jsem pracoval rok a osm měsíců,“ popisuje svou profesní cestu. I v této době Ramón prožil bolestivé pasáže. „V Sagua [nespecifikuje, zda se jedná o Sagua La Grade nebo Sagua de Tánamo] jsem se oženil s jednou dívkou. Otěhotněla, ale děvčátko po krátké době zemřelo. Teď by měla 35 let,“ dodává smutně. Po nějaké době se zase vrátil na Guantánamo. Vydal se do hor hledat přírodní materiály, aby si postavil malý domek, kde by mohl žít, protože se v té době ocitl na ulici.

Umění přírody a naopak

„Musím zmínit, že jsem mechanik pantografu[6],“ vypráví Ramón Moya Hernández a dodává, že během pobytu v Havaně se naučil mnoho prací, které jsou mu dodnes užitečné. „Příroda mi vždy dala vše, co jsem potřeboval. Díky ní jsem také poznal umění. Nikdy jsem si nepomyslel, že mám nějaký talent pro výtvarná umění, sochařství. Moje první dílo byla hůl, kterou jsem sám navrhl, osázená zlatem a smaragdy, které mi darovala jedna paní. To bylo mé první dílo,“ vzpomíná. Lidé, kteří Ramóna znali, se domnívali, že se zbláznil, protože nevěřili, že je schopen věnovat se tvorbě skutečných uměleckých děl vycházejících z jeho představivosti a s hmatatelným odkazem. „Dokonce i moje matka, moji bratři si mysleli, že jsem blázen nebo že jsem se zbláznil, protože jsem vytvářel věci, ve kterých jsem, jak se zdá, viděl smysl jen já. Mou druhou prací byla busta Antoia Macea[7]. Vstupoval jsem do světa, o kterém jsem si nikdy nemyslel, že do něj vstoupím. Dělal jsem zvláštní věci, v kteroukoliv denní dobu, až si moji sousedé začali stěžovat na hluk, který jsem dělal. Tak jsem rychle našel řešení. Napadlo mě zkusit zablátit [místnost], protože neumím malovat, ale dělám bláto, tak jsem začal malovat v noci. Díky tomu mám dnes velké problémy se zrakem, protože jsem se hodně soustředil, když jsem si svítil jen malou svítilnou,“ říká o své objevené životní vášni.

Nepřítel a jeho metamorfóza

„Tak, jako Franz Kafka napsal knihu Metamorfóza, také i já jsem svou práci metamorfoval. Začal jsem se změnou, přesměrováním toho, co jsem dělal,“ vysvětluje Ramón. Od tohoto momentu se Rámon hlouběji ponořil do svého umění, kterému nikdo nerozuměl, ale které mělo velmi motivující poselství. „V době, kdy došlo k událostem v Hirošimě a Nagasaki, jsem začal vytvářet jednu sochu, základna byla orel a nad ním holubice a pak jsem do základny přidal hodně nábojů. Pro mě znamenala, že svět potřebuje mír. Pracuji, protože mám duševní potřebu dělat věci, proto je dělám,“ popisuje svůj způsob práce. Ramónova díla už překročila i národní hranice. „Vyhledali mě, abych vystavoval v jedné galerii umění darované Alejem Carpentierem[8]. Začal jsem s investigativní prací s odbornicí Gertrudis Palacios. Byl jsem plně ponořen do umění, do svého umění. Vezměte si, že jsem nejedl, nemyl jsem se, ani jsem moc nespal. Živil jsem se jen pitím, které jsem si sám připravoval. Dělal jsem si čaj s bylinkami, kořínky a to bylo to jediné, čím jsem se živil. Víc jsem nepotřeboval. Celou noc jsem pracoval a poslouchal Rádio Reloj[9],“ vzpomíná. Tento velký muž se nikdy nestaral o peníze. „Daroval jsem svá díla ve jménu kubánského lidu. Neprodával jsem je. Neprodával jsem své umění. Pro mě to znamená nedostatek respektu. Je pravda, že člověk musí žít, ale já jsem za svou práci nikdy neúčtoval ani peso a jsem na živu,“ vypráví se smíchem.

Blázen

Nezávislý kubánský časopis CubaNet zveřejnil v pátek 31. října 2014 rozhovor[10] s Ramónem Moyou Hernándezem. V ní autor rozhovoru Roberto Jesús Quiñones Haces[11], nezávislý novinář a bývalý politický vězeň k Ramónovi řekl.: „Pracuje s tématy sociální politiky, jeho díla byla vystavována v Muzeu výtvarných umění [Mueso de Bellas Artes] v Havaně, oceněna na národních akcích a objektem zájmu kritiky odborníků. Vystavoval také na havanském Bienále [Bienal de La Habana]. A ano, Moya je umělcem v přesném slova smyslu, musel ale také čelit nekonstruktivní kritice na svou osobu.“ I přes značné úspěchy se Ramón s nepochopením setkává i nadále. „Vzpomínám si, že Ever Fonseca[12] mi předal cenu na výstavě výtvarných umění a všichni říkali, že cena byla udělena bláznovi, protože je pravda, že jsem tak vždy trochu vypadal, především proto, že se nevidím stejně jako ostatní osoby a ani moje dílo se vůbec nepodobá dílům kubánských umělců. Vidím umění, kde chci, i v plechovce od limonády,“ nenechává se řečmi ostatních odradit. „Na Kubě se neoceňuje umění, oceňuje se to, co je politické,“ popisuje složitou situaci kubánských umělců. Jemu osobně chtěla kubánská vláda platit z Kubánského fondu kulturního dědictví [Fondo Cubano de Bienes Culturales][13], aby mohla prodávat jeho umění do světa. Ramón ale rázně odmítl. „Svoji práci neprodávám. Daruji ji komukoliv, kdo ji chce. Dělám to, co chci, co cítím a co mám v paměti. Nepracuju, abych někoho obohatil. Taky nepracuji kvůli publicitě. Pracuji, protože mám duchovní potřebu děla věci, proto je dělám. Ne kvůli rozhovorům, ani kvůli cenám,“ uzavírá rozhovor.

 

[1] San Luis de Potosí je oblast spadající pod guantánamskou obec Manuel Tames. Leží 42.5 km od města Guantánamo a je charakteristicky zemědělským městem.

[2] Stránky, které uvádějí jiné datum narození, než které Ramón uvádí v tomto rozhovoru (všechny shodně rok 1950 namísto roku 1948): CubaNet - https://www.cubanet.org/actualidad-destacados/ramon-moya-un-hombre-libre/; Ecured - https://www.ecured.cu/Ram%C3%B3n_Moya_Hern%C3%A1ndez; AbcdArtbrut-  https://abcd-artbrut.net/en/collection/moya-hernandez-ramon/; Rierastudioart - http://www.rierastudioart.com/outsiderartartists/Ramon-Moya-Hernandez/

[3] Chivato je osoba, která vyhovuje zájmům vlády. Informátor ochotný za nezbytnou cenu způsobit škodu. Za své služby dostává obvykle od vlády zaplaceno.

[4] Více o Vojenských jednotkách produkční pomoci UMAP [Unidades Militares de Ayuda a la Producción]na: https://diariodecuba.com/cuba/1393116891_7285.html

[5] Mladistvá základna stoletého výročí [Columna juvenil del Centenario] byla základna kubánské mládeže tvořena mladými lidmi z celé země, kteří pracovali hlavně v zemědělství zaměřeném na cukrovou třtinu a na výstavbě venkovských škol. Byla založena 3. srpna 1968.

[6] Pantograf je kloubový mechanismus založený na vlastnostech rovnoběžníků. Tento nástroj je tvořen soustavou spojených pák, se kterými je možné pohybovat vůči pevnému bodu. Původně byl navržen pro ruční reprodukci originálních kreseb v jiném měřítku, nakonec se však tímto termínem označuje jakýkoliv čtyřúhelníkový systém pák.

[7] Antonio Maceo přezdívaný Bronzový titán [El Titan de Bronce] byl kubánským mambí (domorodý výraz pro revolucionáře z 19. století) generálem a druhým vojenským náčelníkem Kubánské osvobozenecké armády. Více na: https://www.loc.gov/rr/hispanic/1898/maceo.html

[8] Alejo Carpentier byl kubánský spisovatel, který během největšího rozmachu výrazně ovlivnil latinskoamerickou literaturu. Kritici ho považovali za jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů španělského jazyka 20. století a za jednoho z architektů latinskoamerické literární obnovy. Více na: https://www.britannica.com/biography/Alejo-Carpentier-y-Valmont

[9] Rádio Reloj je jednou ze 100 stanic, které tvoří Mediální systém kubánského institutu rozhlasu a televize na Kubě [Sistema de Medios del Instituto Cubano de Radio y Televisión de Cuba]. Vysílá v podstatě informativní program 24 hodin denně, sedm dní v týdnu bez přerušení na FM, AM a na internetu. Více na: https://www.radioreloj.cu/

[10] Rozhovor dostupný na: https://www.cubanet.org/actualidad-destacados/ramon-moya-un-hombre-libre/

[11] Příběh Roberta Jesúse Quiñonese Haces na stránkách Paměti národa dostupný na: https://www.memoryofnations.eu/en/quinones-haces-roberto-jesus-1957

[12] Ever Fonseca je kubánský malíř, sochař a keramik. V roce 2012 získal Národní cenu výtvarného umění [Premio Nacional de Artes Plásticas]. Má desítky osobních výstav a více než 400 kolektivních výstav ve více než 25 zemích světa. Více na: https://www.cubanartresources.org/ever-fonseca

[13] Kubánský fond kulturního dědictví [Fondo Cubano de Bienes Culturales] je kubánská společnost pro dovoz a vývoz umění z ostrova. Oficiální stránky: http://www.fcbc.cu/