Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rafael Matos Montes de Oca (* 1959)

• nació el 7 de marzo 1959 en Guantánamo, República de Cuba

• en 1977 el Gobierno comunista nacionalizó el restaurante que su familia tenía

• debido a la necesidad y carencia existente se dedicó al “negocio de la calle”, motivo, por el cual en 1986 cayó preso por cinco años en la cárcel “Las Chafarinas”

• en 1988 logró salir de la cárcel, no obstante, en 1990 nuevamente fue condenado

• al salir de la cárcel en 1999 se adhirió a la oposición e ingresó al “Movimiento 30 de noviembre Frank País” y luego al “Grupo Resistencia y Democracia de la provincia de Guantánamo” afiliado a la “Unión Patriótica de Cuba”

• en 2011 fue detenido y condenado a dos años y medio de privación de la libertad durante una marcha pacífica de la oposición

• a partir de 2012 es reconocido como preso de conciencia por “Amnistía Internacional”

• reside en Guantánamo y es miembro de la Iglesia Católica

Česká verze příběhu následuje po té španělské:

“En este momento le doy suelto a cualquier ser humano en el mundo: ¡Dónde vea una injusticia, luche contra ella”! convoca Rafael Matos Montes de Oca, preso de conciencia reconocido por Amnistía Internacional.

El régimen nos nacionalizó la tienda de comida

Rafael Matos Montes de Oca nació el 7 de marzo 1959 en la ciudad de Guantánamo en la República de Cuba. Viene de una familia económicamente bien posicionada, sus padres eran dueños de una tienda de comida rápida. La infancia y adolescencia de Rafael fue marcada por el deporte – natación y fútbol. “Entrenaba desde las 5 en la mañana la natación, y después de escuela jugaba fútbol. No me preocupaba por los estudios, yo amaba el deporte”, menciona. La juventud despreocupada de Rafael terminó cuando en el 1978 nació su primera hija y al unísono el Gobierno cubano nacionalizó la tienda de comida de su familia quedándose de un día a otro sin ingresos. A Rafael lo ubicaron en el sector de la construcción, donde cobraba cinco pesos al día, cantidad que en aquella época solamente alcanzaba para una comida. “No era suficiente para mantener la casa, a mi mujer e hija. Para que viviéramos como humanos. Era una decisión por el remordimiento, por el sufrimiento porque a mi padre se lo quitaron todo. Yo quería vestirme, comprar zapatos a mi mujer, comprar comida, entonces empecé con el carterismo”, justifica los móviles de obtener los recursos dentro de la ilegalidad.

Yo no soy un cederista

Por sus actividades “de la calle” fue en 1986 condenado a cinco años de privación de la libertad en la prisión “Las Chafarinas”. “Dentro de la prisión querían que trabajara… que dijera cosas como un chiva - quién toma pastillas, quién hizo que, quién iba a hacer algo etc. Pero les dije: ‘Yo no soy un cederista [Miembro de los Comités de Defensa de la Revolución (CDR)], a mí nunca me ha gustado meterme en la vida de otra persona’”, describe sus principios en la cárcel. La realidad del presidio cubano “Las Chafarinas” era dura: “Existía mucha violencia entre los presos. La comida de los presos, se la robaban los guardias, siempre lo veía. Los colchones tuvimos que comprar con el dinero propio, cada uno su colchón de paja, si no tenías para comprar, dormías en el piso”, relata. En 1988 Rafael aprovechó la situación de salir a los trabajos en el campo y, debido a las imposiciones, torturas y desnutrición infringidas en el maltrato de los presos, decidió escapar hacia La Habana. En La Habana vivió dos años y se dedicaba a la reventa de ropa y alcohol, sin embargo, sin la patente estatal necesaria cayó preso nuevamente en 1990.

El Gobierno comunista es corrupto

Rafael fue sancionado en total a nueve años en el “Combinado del Este”, de donde lo trasladaron al “Combinado de Guantánamo”, en su provincia de origen. Durante su segunda condena fue cuando se aproximó a la política opositora, convencido de que el Gobierno comunista de Cuba es corrupto y dictatorial: “En la cárcel conocí a un preso Iván, él decía que la organización de la mafia, a la cuál pertenecía, pagaría a Fidel Castro y él saldría pronto a la libertad”, enfatiza Rafael la salida de este recluso. El rigor y la severidad de “los chicos malos” [grupo de guardias paramilitares conocidos por maltratos y torturas de los presos] dentro del presidio causó la muerte a ocho reclusos en un año, a todos les conoció personalmente Rafael. Este suceso según sus propias palabras le hizo reflexionar en que era necesario empezar a reclamar sus derechos: “Sabía que de ahí puedo salir muerto, pero tuve que defenderme, empecé a hacer la política”, subraya. Comenzó a debatir con los presos políticos, y de ahí Rafael sintetizó, lo que hoy en día es su lema: “Ante de todo, debemos de querer a nuestro país, Cuba no es de Fidel, ni de Raúl [hermanos Castros], ni de ninguno de ellos. Este país es de todos los cubanos, somos nosotros que determinamos el paso, para que exista una democracia y una isla llena de libertad”.

Preso de conciencia

De la prisión Rafael salió en 1999 y empezó a laborar en correos y posteriormente en la venta de ropa en la calle. Rafael se unió a la Iglesia católica, dentro de la que conoció a varios grupos opositores y a la raíz de esto, ingresó al “Movimiento 30 de noviembre Frank País”[1] para después entrar al “Grupo Resistencia y Democracia de la provincia de Guantánamo”, afiliado a la “Unión Patriótica de Cuba”[2] con José Daniel Ferrer[3] al frente. “Desde entonces ando yo ahí, estuve detenido más de 12 veces, encarcelado por tener activa participación en los grupos opositores”, acota Rafael. En 2010 participó en una marcha pacífica por la libertad del disidente Andrey Frómeta Cuenca[4], condenado a 47 años en prisión. “Lo que habíamos hecho no se hacía en Guantánamo desde el año 1946. Este país ha dado un gran avance sobre la democracia, si lo comparo con los principios del nuevo milenio, cuando empecé con la disidencia formalmente”, subraya Rafael, aunque por ser uno de los manifestantes fue sancionado a dos años y seis meses de privación de la libertad. Finalmente fue liberado después de un año y tres meses en 2012, debido al reconocimiento como preso de conciencia por la organización Amnistía Internacional[5]. “Me sentí inmensamente agradecido, que me han reconocido, por haber luchado por una causa justa y verdadera de la democracia del país. Y yo en este momento le doy suelto a cualquier ser humano en el mundo, ¡dónde vea una injusticia, luche contra ella! Todos los seres humanos nacemos libres”, exclama Rafael.

A Cuba la quiero ver cada día más democrática

Rafael participó en un curso sobre ley y derechos en Santiago de Cuba, con el objetivo de fundamentar contra Fidel y Raúl Castro, una acusación en base a la “Declaración Universal de Derechos Humanos de la ONU”[6], esto en base a la ausencia de respeto a los derechos humanos del pueblo cubano. “Me llevaron a la oficina y me hicieron una entrevista, pero nunca pasó nada con mi denuncia”, describe. Está convencido de que es necesario actuar con el corazón, no aplaudir a las injusticias, a las mentiras o a los engaños, si no, el régimen comunista va a seguir en Cuba. “Lo que quiero y espero es que en Cuba exista lo que siempre se ha hablado - una Cuba libre, democrática e independiente para todos los cubanos, ¡yo quiero ver mi país así!“, y con este deseo concluye su testimonio.

 

 

 

 

 

[1] Información sobre el “Partido Democrático 30 de noviembre Frank País”: https://asociacionescuba.org/organizaciones/27

[2] Página oficial de la organización “Unión Patriótica de Cuba” aquí: https://www.unpacu.org/

[3] José Daniel Ferrer (1970) es activista de los derechos humanos y líder de la “Unión Patriótica de Cuba”. Más información aquí: https://www.radiotelevisionmarti.com/jose-daniel-ferrer

[4] Información sobre el preso político condenado en 1992 a 47 años Andrey Frómeta Cuenca aquí: https://www.cubanet.org/htdocs/CNews/y07/sep07/19a5.htm

[5] Rafael fue liberado en 2012 por el Gobierno cubano gracias a la intervención de Amnistía Internacional. Más información aquí: https://www.es.amnesty.org/en-que-estamos/noticias/noticia/articulo/libertad-inmediata-para-cinco-presos-de-conciencia/ o aquí:  https://www.unpacu.org/en/cuba-libera-dos-presos-de-conciencia/

[6] Declaración Universal de Derechos Humanos pueden ver aquí: https://www.un.org/es/universal-declaration-human-rights/

 

„Vyzívám všechny lidské bytosti na světě: kdykoliv narazíte na nespravedlnost, bojujte proti ní!“ - to je poselství Rafaela Matos Montese de Ocy, kubánské disidenta a vězně svědomí lidskoprávní organizace Amnesty International.

Zabavili nám stánek s občerstvením

Rafael Matos Montes de Oca se narodil 7. března 1959 ve městě Guantánamo v Kubánské republice. Rafael pochází z finančně dobře zajištěné rodiny, která vlastnila stánek s občerstvením. Jeho dětství se točilo kolem sportu – hlavně plavání a fotbalu. „Každé ráno v pět hodin jsem trénoval plavání a po škole jsem hrál fotbal. O školu jsem se vůbec nezajímal, jen o sport,“ vzpomíná. Jeho bezstarostné mládí skončilo, když v roce 1978 komunistický režim zabavil rodinný stánek, a shodou okolností ve stejném roce se narodila i jeho první dcera. Rodina zůstala ze dne na den bez příjmu. Rafael byl převelen jako dělník na stavby s platem pět kubánských pesos denně, částka, která v té době stačila na jednu porci jídla. „Nebyl jsem schopný uživit rodinu, nežili jsme důstojně. Kvůli nedostatku, z lítosti nad zabaveným stánkem a abychom si mohli dovolit koupit oblečení a jídlo, jsem se rozhodl živit se jako kapesní zloděj,“ osvětluje důvody jeho nelegálního počínání.

Nejsem komunista

V návaznosti na jeho pouliční činnost byl v roce 1986 odsouzen k pěti letům odnětím svobody ve věznici „Las Chafarinas“. „Ve vězení mě nutili abych pro ně pracoval…jako práskač a říkal jim, kdo bere drogy, kdo co udělal, kdo koho sbil, na co se vězni chystají atp. Já jsem jim ale řekl: ‚Nejsem žádný komunista, nikdy jsem se nemotal do života druhých,‘“ vypráví o svých počátcích za mřížemi. Pobyt ve věznici „Las Chafarinas“ popisuje jako drsný: „Násilí mezi vězni bylo běžné. Jídlo pro vězně kradli hlídači. Matrace jsme si museli koupit za vlastní peníze, pokud jsi neměl, spal jsi na zemi.“ V roce 1988 Rafael využil příležitosti povinných prací na poli a vzhledem k otřesným podmínkám a mučení ve vězení se rozhodl utéct do Havany. V Havaně se prodával oblečení a alkohol, nicméně bez státního povolení k činnosti byl v roce 1990 opět zatčen.

Komunistická Vláda je zkorumpovaná

Rafael byl odsouzen na devět let ve „Východní věznici“ [Combinado del Este], odkud ho přemístili do „Kombinované věznice v Guantánamu“ [Combinado de Guantánamo], v provincii, ze které pochází. Bylo to právě během jeho druhého pobytu za mřížemi, kdy se seznámil s politickými vězni a opozicí a utvrdil se v tom, že kubánská Vláda je zkorumpovaná: „Poznal jsem vězně Ivána, který všem tvrdil, že je členem mafie, která zaplatí Fidelovi Castrovi a on bude propuštěn,“ popisuje osvobození jednoho ze spoluvězňů. Rafael také vzpomíná na působení tzv. „zlých hochů“ [los chicos malos], známých pro svou krutost, mučení a šikanu odsouzených, a kteří dle Rafaela měli během jednoho roku na svědomí smrt osmi vězňů, které on sám osobně znal. To vše podnítilo Rafaela v zájmu o lidská práva a požadování jejich respektování: „Věděl jsem, že se z vězení vůbec nemusím dostat živý, musel jsem se začít bránit, a tak jsem začal s politikou,“ uvádí. Často pak diskutoval s politickými vězni a přišel k důležitému poznatku, který dnes uvádí jako své motto: „Především musíme milovat naši vlast, Kuba nepatří Fidelovi, ani Raúlovi, ani nikomu z nich. Tato země patří všem Kubáncům, my určujeme její směr, jedině tak bude demokratická a svobodná.“

Vězeň svědomí

V roce 1999 byl Rafael propuštěn na svobodu a začal pracovat jako pošťák a posléze prodavač oblečení. Stal se členem katolické církve, kde se seznámil s řadou opozičních skupin a vstoupil do „Hnutí 30. listopadu Frank País“ [Movimiento 30 de noviembre Frank País][1] a následně do „Skupiny odporu a za demokracii provincie Guantánamo“ [Grupo Resistencia y Democracia de la provincia de Guantánamo][2] navázané na „Vlasteneckou unii Kuby“ [Unión Patriótica de Cuba][3] v čele s José Danielem Ferrerem[4]. “Členem ‘Vlastenecké unie Kuby’ jsem až dodnes. Za svou činnost v opozičním hnutí jsem byl více než dvanáctkrát zadržen a několikrát vězněn,“ dodává Rafael. V roce 2010 se účastnil mírového pochodu za propuštění disidenta Andreye Frómeta Cuency[5], odsouzeného ke 48 letům ve vězení: „Rozhodli jsme se pro nenásilnou demonstraci, k něčemu, co na Kubě nemělo obdoby, nestalo se od roku 1946. Když to porovnám počátek nového tisíciletí, kdy jsem se přidal k oficiální opozici, a rok 2010, tak je zřejmé, že jsme v demokratizačním procesu udělali ohromný pokrok,“ popisuje Rafael, ačkoliv kvůli účasti na zmíněné demonstraci byl odsouzen na dva a půl roku za mřížemi. Nakonec byl propuštěn po odpykání poloviny trestu, v roce 2012, když byl mezinárodni lidskoprávní organizací „Amnesty International“[6] prohlášen za vězně svědomí. „Byl jsem neskutečně vděčný, že mě takto uznali, za mé úsilí v boji za spravedlnost a za demokracii Kuby. Proto zde dnes vyzívám všechny lidské bytosti na světě: kdykoliv narazíte na nespravedlnost, bojujte proti ní! Všechny lidské bytosti se rodíme stejně svobodní,“ zdůrazňuje Rafael. 

Chci vidět Kubu demokratickou

Jelikož k cílům Rafaela patřila mimo jiné také oficiální žaloba Fidela A Raúla Castrů za porušování práv kubánského lidu, doplnil si vzdělání v lidskoprávní oblasti na vzdělávacím semináři v Santiago de Cuba a žalobu opírající se na „Všeobecné deklaraci lidských práv“[7] opravdu předložil. „Odvedli mě na stanici státní policie a tam mě zpovídali, ale s mým trestním oznámením se dál nic nestalo,“ vypráví. Rafael je přesvědčen, že lidé by měli jednat svým srdcem, a ne obdivovat lží a šikanu, pokud se toto nezmění, komunistický režim na Kubě přetrvá. „Co bych si přál a v co doufám je demokratická a svobodná Kuba, která patří všem Kubáncům. Přál bych si jednou provždy žít ve svobodné zemi!“ a tímto přáním Rafael uzavírá svůj příběh kubánského vězně svědomí.

 

 

[1] Podrobnosti o „Hnutí 30. listopadu – Frank País“ [Movimiento 30 de noviembre Frank País] ve španělském jazyce zde: https://asociacionescuba.org/organizaciones/27

[2] Článek o vedoucím “Hnutí odporu a za demokracii” [Movimiento de Resistencia y Democracia] v Guantánamu ve španělském jazyce zde: https://www.cubaencuentro.com/cuba/noticias/guantanamo-opositor-esta-muy-debil-de-salud-tras-10-dias-en-huelga-de-hambre-274868

[3] Více informací o jednom z nejvýznamnějších aktivních opozičních hnutí na Kubě „Vlastenecká unie Kuby“ [Unión Patriótica de Cuba] zde: https://www.unpacu.org/acerca-de/sobre-unpacu/

[4] José Daniel Ferrer (1970) je předsedou „Vlastenecké unie Kuby“. Články o jeho činnosti v českém jazyce zde: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/jose-daniel-ferrer-kuba-disident-opozice_1808111441_haf

nebo

https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/kubanci-zatkli-disidenta-ktery-sel-na-ambasadu-cr/r~i:article:744198/

[5] Více informací o případu disidenta Andyho Frómeta Cuency ve španělském jazyce zde: https://pedazosdelaisla.wordpress.com/2011/10/22/preso-politico-andy-frometa-cuenca-victima-de-incesante-torturas-y-sentencia-prolongada/

[6] Oficiální stránka české pobočky lidskoprávní mezinárodní organizace „Amnesty International“ zde: https://www.amnesty.cz/

[7] Znění „Všeobecné deklarace lidských práv“ Organizace spojených národů v českém jazyce zde: https://www.osn.cz/wp-content/uploads/vseobecna-deklarace-lidskych-prav.pdf